Subscribe
Po více než 22 měsících už válka na Ukrajině není v titulcích novin, jak by se dalo říci, a nezabírá už celé hlavní vysílací časy televizních zpráv. Dokonce i nový konflikt v Izraeli, který trvá teprve několik měsíců, vyvolává vzdálené ozvěny v jiných částech světa, než kde k tragédii došlo. Další a další nová napětí, ať už po nich následuje konflikt, nebo ne, poutají – na delší či kratší dobu – pozornost veřejnosti, i když se odehrávají ve vzdálených koutech světa. Válku na Ukrajině v hlavním vysílacím čase na pár minut vystřídalo nedávné oznámení Venezuely, země na jihoamerické pevnině, o anexi části Anglické Guyany, a na pár minut méně spektakulární „incident“ v Jihočínském moři, oblasti permanentně doutnajícího napětí.
Oznámení venezuelského prezidenta Nicoláse Madura, kterého některá světová média označují za „Putinova přítele“, bude jistě ještě nějakou dobu poutat pozornost veřejnosti. Za referendem venezuelského lidu, který se drtivou většinou vyslovil pro připojení části Guyany, údajně stojí miliardové zájmy. Území, které si Maduro nárokuje pro Venezuelu, představuje více než 70 % rozlohy této malé anglicky mluvící země, která je zřejmě mimořádně bohatá na ropu.
Kosovo, vždy v konfliktu
Je však pravděpodobnější, že i příští rok uslyšíme o Srbsku a Kosovu. Ve světle války na Ukrajině, která téměř upoutala pozornost veřejnosti, zůstalo nedávné napětí téměř bez povšimnutí. V září loňského roku však byli při takzvaných nepokojích na severu Kosova zabiti nejméně čtyři lidé a další tři na srbsko-maďarské hranici. Útok srbských polovojenských jednotek na policejní síly ve vesnici Banjska na severu Kosova mohl snadno eskalovat, zejména proto, že se Bělehrad a Priština následně vzájemně obvinily ze situace a jejího možného vyhrocení. Vzhledem k tomu, že v Kosovu působí 4 500 vojáků NATO v rámci mírové mise KFOR, hrozilo, že dojde k vojenské konfrontaci, ale naštěstí k ní nedošlo. Krvavé boje na maďarsko-srbské hranici mezi policejními jednotkami a migranty, kteří se snažili proniknout přes hranice, které maďarský premiér Viktor Orbán označil za „hraniční válku“, jsou zároveň nebezpečným signálem, že západní Balkán může být pro Evropu stále sudem s prachem. Hraniční oblast mezi Srbskem a Maďarskem leží na tzv. balkánské migrační trase do západní Evropy, která vede z Turecka do Řecka a Bulharska a dále do Severní Makedonie, Srbska nebo Bosny.
Navzdory neustálé panice, že globalizace je nevyhnutelná při vypuknutí jakéhokoli ozbrojeného konfliktu, by nesčetné napětí, které se nyní objevilo na konci roku 2023, mohlo paradoxně jakýkoli takový pocit rozptýlit. A argumentů by bylo mnoho.
O osudu války na Ukrajině zatím nebylo rozhodnuto, ale objevují se náznaky, že podpora hlavních spojenců kyjevské vlády se „unavuje“. Tváří v tvář potřebě „pomoci“ stabilizovat dva konflikty současně, USA i evropské státy „přehodnotily“ své sliby finanční a vojenské podpory. Kromě toho má Evropa stále nekončící problém západního Balkánu, kde napětí, neustále podněcované různými aktéry, může kdykoli přerůst v ozbrojený konflikt.
Vysoké náklady na válku na Ukrajině, jejíž konečný účet ještě nebyl vystaven, ale podle některých analýz již přesáhly náklady na válku v Afghánistánu, vyvolaly v Evropě neochotu pokračovat v bezpodmínečné podpoře konfliktu, který se zdá být ještě daleko od konce. Válka na Ukrajině navíc znovu otevřela debatu o znovuzavedení povinné vojenské služby nebo alespoň vytvoření zálohy dobrovolníků v evropských zemích, které se jí po pádu Berlínské zdi v roce 1989 vzdaly.
Zatímco vláda v Kyjevě zoufale žádá o pomoc, Evropská unie „pozastavila“ výplatu dalších 50 miliard, které v polovině roku slíbila na podporu země v konfliktu s Ruskou federací. A vláda Vladimira Volonského je stále zoufalejší, protože ani zprávy ze zámoří nejsou nejlepší. Americký Kongres oznámil, že rok 2023 skončí, aniž by byla potvrzena podpora Kyjeva ve výši více než 60 miliard dolarů. Evropská unie se 1. února konečně rozhodla uvolnit 50 miliard na pomoc během čtyř let.
Zdá se, že USA, nejdůležitější spojenec Izraele, od října 2023 věnují Blízkému východu větší pozornost a svého partnera pevně ujišťují o své podpoře. USA navíc vyslaly do Středozemního moře svou největší letadlovou loď, která je připravena zasáhnout v případě, že se situace na Blízkém východě vyhrotí. Evropská unie, která je hlavním dárcem palestinské agentury OSN pro uprchlíky, zároveň oznámila, že „přezkoumá“ svou finanční podporu jen několik dní po krvavém útoku Hamásu v Gaze na začátku října. Šéfové diplomacií EU sice útok na Izrael jednomyslně odsoudili a uznali jeho právo na obranu, ale nedosáhli kompromisu ohledně pokračující štědré podpory na ochranu palestinského obyvatelstva. Jinými slovy, zabránit masivní nekontrolované migraci z této oblasti do západoevropských zemí, zejména těch na pobřeží Středozemního moře.
Po měsících hospodářských krizí a útoků, které si vyžádaly oběti na životech, se zdá, že evropské státy hrají na opatrnost, pokud jde o zapojení do konfliktů, které jsou „doma“. Jedním z důkazů toho je zvyšování rozpočtů na obranu a přijímání opatření, která v případě potřeby zajistí, že budou mít armádu schopnou bojovat. Jednou ze zemí, která taková opatření přijala, je Rumunsko, které po debatách, jež se na toto téma vedou od začátku ruské invaze na Ukrajinu, zavedlo dobrovolnickou armádu.
Na rozdíl od jiných evropských zemí, které se rozhodly vrátit k povinné vojenské službě, se Rumunsko rozhodlo pro tuto koncepci, aby „zvýšilo množství a kvalitu mobilizační rezervy, která se postupně snižovala v důsledku pozastavení povinné vojenské služby v době míru od 1. ledna 2007“, uvádí se v důvodové zprávě, která doprovází návrh zákona. Myšlenku zavázat obyvatelstvo podléhající branné povinnosti k výkonu povinné vojenské služby tehdejší vláda kategoricky odmítla, přestože tehdejší ministr obrany, sociální demokrat Vasile Dâncu, zmínil, že podle výsledků průzkumu z roku 2011 60 % obyvatelstva ve věku 18-35 let, tedy obyvatelstva podléhajícího branné povinnosti, souhlasilo s absolvováním několikaměsíčního vojenského výcviku.
Dnes se mohou nejen muži, kteří byli do roku 2007 povinni vykonávat vojenskou službu, ale i ženy, pokud si to přejí, zúčastnit náboru vojenských záložníků a po několikaměsíčním výcviku dokonce dostat plat, aniž by byli povinni vykonávat aktivní službu podobnou té v profesionální armádě.
V ostatních evropských zemích byly debaty na toto téma sice zahájeny, ale zatím se neuskutečnily. Vláda v Haagu například zvažuje navýšení počtu vojáků prostřednictvím povinné vojenské služby, jak to od roku 2018 dělají Švédsko a Norsko. Obě země je znovu zavedly jen několik let po jejich zrušení. Mimochodem, ze všech 29 členských států NATO a Turecka má povinnou vojenskou službu pouze šest. Další zemí, kde se plánuje zavedení povinné vojenské služby, je Francie. Poté, co prezident Emmanuel Macron v roce 2019 zavedl „všeobecnou národní službu“, v níž účast mladých lidí nebyla dobrovolná, vláda zvažuje, že ji zavede jako povinnou pro všechny Francouze ve věku 15 až 17 let. Na druhou stranu Německo, které zrušilo povinnou armádu koncem roku 2011, má podle spolkové ústavy stále možnost se k ní vrátit, pokud Spolkový sněm shledá naléhavou potřebu obrany země.
Foto: Pickpik.com