Subscribe
Evropská unie a Spojené státy podepsaly 24. dubna 2026 ve Washingtonu memorandum o porozumění o strategickém partnerství v odvětví kritických nerostů, které doprovází společný akční plán pro odolnost dodavatelského řetězce. Formální podrobnosti jsou dobře známy. Pozornost si však zaslouží strukturální význam této dohody: nejde o obchodní dohodu, ale o posun v západním pojetí ekonomické bezpečnosti.
V oficiálních dokumentech se výslovně hovoří o tom, co by ještě před několika lety bylo politicky kontroverzní: kritické nerostné suroviny jsou nyní „strategickým majetkem“ přímo spojeným s národní bezpečností, průmyslovou konkurenceschopností a geopolitickou rovnováhou. Toto prohlášení obsažené v memorandu představuje koncepční rozchod s globalizačním paradigmatem po skončení studené války, kdy byly suroviny považovány za neutrální vstupy v rámci integrovaných globálních trhů.
Změna paradigmatu je patrná již v samotné struktuře dohody. Dohoda neusnadňuje pouze obchod, ale vytváří koordinační rámec v celém hodnotovém řetězci: průzkum, těžba, rafinace a recyklace. K tomu se přidávají nástroje typické pro hospodářskou politiku, která opustila tržní neutralitu jako absolutní zásadu: mechanismy tvorby cen přizpůsobené hranicím, dotace na překlenutí konkurenčních rozdílů, dlouhodobé dohody o dodávkách a sdílené průmyslové normy.
Z analytického hlediska jsme svědky transformace obchodní politiky v politiku bezpečnostní.
Tento vývoj je třeba chápat s ohledem na zranitelnost, která se objevila v posledních letech. Společný akční plán výslovně uznává, že dodavatelské řetězce kritických nerostných surovin jsou vystaveny narušením vyplývajícím z netržních praktik a rizikům systémového narušení. Jinými slovy, globální trh již není považován za spolehlivé prostředí pro zajištění stabilního přístupu k základním zdrojům. Důsledkem je, že odolnost se stává záměrným politickým cílem, nikoli vedlejším produktem liberalizace.
V této souvislosti je třeba dohodu vykládat jako nepřímou, ale jednoznačnou reakci na dominantní postavení Číny v mnoha segmentech dodavatelských řetězců kritických nerostných surovin. Ačkoli dokumenty zachovávají institucionální jazyk, odkaz na „společné geopolitické výzvy“ a nutnost čelit netržním praktikám jasně naznačuje strategický směr. Souběžné iniciativy prosazované Washingtonem s cílem vytvořit v těchto otázkách mezinárodní koalici tuto interpretaci dále posilují.
Z tohoto pohledu není partnerství mezi EU a USA izolovanou epizodou, ale součástí širší reorganizace mezinárodní ekonomiky kolem bloků selektivní spolupráce. Z geopolitického hlediska je nejvýznamnějším prvkem výslovná otevřenost vůči vytvoření plurilaterální obchodní iniciativy mezi „stejně smýšlejícími“ partnery. To zavádí logiku členství, která se překrývá s univerzalistickým principem Světové obchodní organizace a částečně jej nahrazuje.
Z tohoto pohledu globalizace nemizí, ale mění se její podstata. Z otevřeného a v podstatě nediferencovaného systému se vyvíjí směrem k segmentované struktuře, v níž se přístup ke strategickým dodavatelským řetězcům řídí politickými i ekonomickými kritérii. To je něco, co by se dalo nazvat formou „selektivní vzájemné závislosti“, kdy je spolupráce vyhrazena partnerům, kteří jsou považováni za spolehlivé z institucionálního a strategického hlediska.
Pro Evropu má tento posun obzvláště hluboké důsledky. Po více než dvě desetiletí budovala Unie svou ekonomickou identitu na primátu regulace a obchodní otevřenosti. Washingtonská dohoda signalizuje změnu rovnováhy: rozměr hospodářské bezpečnosti se pevně dostává do oblasti působnosti evropských opatření. Nejedná se o ústup k protekcionismu, ale o snahu sladit otevřenost s obranou strategických zájmů.
Tento vývoj je v souladu s konzervativní vizí hospodářské politiky, která uznává hodnotu trhu, ale odmítá jeho abstraktní výklad odtržený od geopolitického kontextu. Z tohoto pohledu není suverenita neslučitelná s mezinárodní integrací, ale vyžaduje, aby byly vzájemné závislosti řízeny a v případě potřeby překalibrovány. Dohoda o kritických nerostných surovinách přesně zapadá do této logiky: posilování autonomie bez snahy o soběstačnost.
Zůstává však otevřenou otázkou, které se nevyhýbají ani samotní klíčoví aktéři dohody. Evropský komisař Maroš Šefčovič zdůraznil, že skutečnou výzvou bude přetavit dohodu do konkrétních projektů. To je klíčový bod. Evropská unie v průběhu času prokázala pozoruhodnou schopnost definovat právní předpisy, ale méně důraznou, pokud jde o průmyslovou implementaci. Pokud by se tato dynamika opakovala, hrozilo by riziko nesouladu mezi strategickými ambicemi a operační kapacitou.
Dohodu mezi EU a USA o kritických nerostných surovinách je třeba považovat za předzvěst širší transformace. Mezinárodní ekonomika postupně nabývá rysů systému, v němž se opět prolínají bezpečnost, průmysl a geopolitika. V tomto scénáři již dostupnost strategických zdrojů není technickou veličinou, ale podmínkou moci.
Pro Evropu je v sázce mnoho. Schopnost účinně se integrovat do této nové architektury bude rozhodovat nejen o průmyslové konkurenceschopnosti kontinentu, ale také o míře jeho strategické autonomie v rámci západní aliance.