Švédský konzervatismus – historie a budoucnost

V posledních deseti letech je konzervatismus ve Švédsku opět na vzestupu. Dlouhou dobu patřila tato země na severu k nejpokrokovějším národům v Evropě. V letech 1946-1976 zde nepřetržitě vládli švédští sociální demokraté. V posledních 40 letech se u moci střídala levice a pravice. Když však vládla pravice, nikdy se vážně nevyrovnala švédské sociální demokracii ani v politice, ani v ideologii.

Nyní se však něco stalo. Od roku 2022 má Švédsko vládu s jasně pravicovým programem. Ve vládě byly tři strany ze starého tradičního středopravého spektra a nová pravicová strana se podílela na podpoře vlády a formování vládní politiky, i když formálně stála mimo vládu.

A ve Švédsku tentokrát nevládne jen liberální pravice, ale také konzervativní a nacionalistická. Letos na podzim budou moci Švédové opět volit. Není zdaleka jisté, že pravice zůstane u moci. V průzkumech veřejného mínění vede levicová opozice.

Ale i kdyby levice zvítězila, většina se shoduje, že sjednocená levice nezruší všechny politiky, které zavedla současná pravicová vláda. Ve švédské společnosti se zkrátka obrátil vítr. Stále více lidí si uvědomuje, že doba, kdy si Švédsko mohlo dovolit neregulovanou imigraci, je pryč. Skončila také doba, kdy se Švédsko, poněkud zahleděné do sebe, mohlo domnívat, že povede celosvětové úsilí proti klimatickým změnám tím, že bude mít nejvyšší ceny pohonných hmot na světě. Švédsko se prostě stalo poněkud konzervativnějším.

V čistě politické sféře je to strana Švédští demokraté, která je hnací silou konzervativní vlny. Od 90. let 20. století se zavedené pravicové strany zcela přizpůsobily neoliberalismu. Pravicová vláda, která ve Švédsku vládla v letech 2006-2014, skutečně snížila daně pro většinu pracujících, ale zároveň prosazovala – ve spolupráci s malou Stranou zelených – liberalizaci imigrace. A nešlo jen o dobře regulovanou pracovní imigraci, ale o imigraci bez hranic, jejíž rozsah nebyl nikdy skutečně zpochybněn.

Nyní, v roce 2026, se však mnohé změnilo. Všechny hlavní švédské strany, včetně sociálních demokratů, se shodují na tom, že přistěhovalectví musí být kontrolováno a omezeno. Shodují se také na tom, že politika v oblasti klimatu a emisí musí být prováděna tak, aby nezpůsobila nesnesitelné zdražení života běžných občanů. Strany se také shodují, že Švédsko potřebuje výrazně tvrdší právní politiku. Tresty se nyní zvyšují, policie dostává nové nástroje a zločinci z jiných zemí jsou deportováni podstatně rychleji než dříve.

Bylo by troufalé tvrdit, že konzervatismus zvítězil. Ale to, že má v současnosti rozhodující vliv na důležité společenské otázky, je nesporné.

Proto je také cenné, že se již začaly psát dějiny současného švédského konzervatismu.

Je to spisovatel Carl Eos, který ve své čtivé a velmi obsáhlé a informativní knize „Ztracený ráj – návrat konzervatismu ve Švédsku“ líčí, jak se konzervatismus stal opět relevantním poté, co dříve dominantní levice neuspěla se svými utopicky laděnými sociálními projekty (a tím posledním byla snad až příliš ambiciózní klimatická politika). Popisuje také, jak strana Švédští demokraté přešla od čistě protestní strany kritizující přistěhovalectví k podobě širší sociálně konzervativní strany, pro kterou byly relevantní nejen otázky přistěhovalectví a národní jednoty, ale také otázky jako právo a pořádek, názory na kulturu, architekturu, historii, rodinu, vzdělání, občanskou společnost a mnohé další.

Carl Eos se rovněž domnívá, že rozhodující krok byl učiněn, když se strana rozhodla přijmout anglosaský konzervatismus s výraznými kořeny v židovsko-křesťanské tradici a s pozitivním vztahem k NATO a Izraeli. Tím se pro tradiční pravicové strany stala spolupráce se Švédskými demokraty méně komplikovanou a strana se stala součástí švédského sociálního establishmentu. Tato ideologická rozhodnutí samozřejmě vyvolala určitý odpor u některých starých sympatizantů, kteří se angažovali v době, kdy strana byla malou protestní stranou na okraji. Navzdory své změně orientace však strana v průzkumech veřejného mínění neklesala, ani když se angažovala a přebírala odpovědnost za vládní politiku.

A i kdyby pravice v září prohrála volby, nová konzervativní pravice pod vedením Švédských demokratů posunula debatu a položila základy pro ještě významnější propagační činnost v pozdějším období. Výhodou demokracie je, jak víme, že se vždy brzy blíží volby.