
V posledních letech se Evropa stala lídrem v celosvětovém úsilí o zelenou energii. Agresivní dekarbonizační politika Evropské unie se snaží nahradit tradiční fosilní paliva obnovitelnými zdroji energie, jako jsou větrná a solární energie. Ačkoli jsou tyto politiky dobře míněné, neúmyslně způsobily vážnou energetickou krizi, v jejímž důsledku je Evropa vysoce závislá na dovozu plynu ze zahraničí, zejména od geopolitických rivalů, jako je Rusko.
Tento článek se zabývá tím, jak odklon EU od domácí výroby fosilních paliv, neochota využívat jadernou energii a přílišné spoléhání na nestálé obnovitelné zdroje energie prohloubily energetickou zranitelnost regionu. Zkoumá také ekonomické a politické důsledky těchto politik a výzvy k zajištění stabilní energetické budoucnosti. EU sleduje agresivní klimatické cíle, včetně postupného vyřazování uhlí, ropy a dokonce i zemního plynu ve prospěch obnovitelných zdrojů energie. Cílem politik, jako je balíček Fit for 55 a Green Deal, je snížit emise do roku 2030 o 55 % a do roku 2050 dosáhnout úplné uhlíkové neutrality. Tento přechod však probíhá rychleji než vývoj alternativních, spolehlivých zdrojů energie, což vede k vážné nerovnováze na evropském trhu s energií. Mnoho uhelných a jaderných elektráren bylo předčasně odstaveno, což vedlo k nedostatku energie. Větrná a solární energie se sice rozšiřují, ale stále nemají dostatečnou stabilitu potřebnou pro dodávky energie v základním zatížení. Bez spolehlivé energie pro základní zatížení se EU musela obrátit na zemní plyn jako na provizorní opatření, což zvýšilo její závislost na dovozu. Nedostatek investic do záložní infrastruktury tuto situaci ještě zhoršil, protože energetické sítě se potýkají s výkyvy v dodávkách z obnovitelných zdrojů. Kromě toho se průmyslová spotřeba energie, která tvoří hlavní část evropského hospodářství, stala vůči těmto změnám velmi zranitelnou, což vedlo ke zpomalení výroby a ztrátě pracovních míst. Jaderná energie je jedním z nejspolehlivějších dostupných zdrojů energie s nízkými emisemi, avšak ekologické politiky EU její potenciál do značné míry opomíjejí. Například německá politika Energiewende vedla k uzavření jaderných reaktorů, jen aby se při nedostatku obnovitelných kapacit zvýšila závislost na uhlí a ruském plynu. Francie, jedna z mála projaderných zemí EU, se potýká s problémy s údržbou a stárnutím reaktorů, což snižuje její schopnost vyvážet přebytečnou energii. Regulační rámec EU odrazuje od investic do nové jaderné infrastruktury, takže blok nemá dlouhodobou alternativu k fosilním palivům. S tím, jak EU snižovala domácí produkci fosilních paliv, zároveň zvyšovala svou závislost na dovozu zemního plynu, zejména z Ruska. Před invazí na Ukrajinu dodávalo Rusko více než 40 % zemního plynu do EU. Tím vznikla strategická zranitelnost, kterou Moskva využila manipulací s dodávkami a cenami plynu. Mezi další významné dodavatele plynu do EU patří např:
- Norsko – Spolehlivé, ale omezené.
- Alžírsko – politicky nestabilní, což činí dlouhodobé dodávky nejistými.
- Spojené státy (LNG) – drahý a logisticky složitý ve srovnání s plynem z plynovodů.
Evropská energetická krize vedla nejen k volatilním cenám plynu, ale měla také vážný dopad na průmyslovou výrobu. Vzhledem k vysokým nákladům na energii bylo mnoho evropských výrobců nuceno přesunout své provozy do zemí s cenově dostupnější energií. Energeticky náročná odvětví, jako je ocelářství, chemický průmysl a výroba automobilů, byla obzvláště silně zasažena. Tento pokračující přesun může mít dlouhodobé důsledky pro hospodářskou konkurenceschopnost Evropy, protože země jako Čína a Spojené státy nadále vyrábějí zboží za dostupnější ceny. Větrná a solární energie se sice v Evropě rozšiřuje, ale jejich přirozená nestálost představuje velkou výzvu. Energie z větru může za klidného počasí klesnout téměř na nulu, což způsobuje náhlý nedostatek energie. Solární energie je omezena sezónními změnami a oblačností, což snižuje výkon v zimních měsících. Technologie skladování energie v bateriích se sice zdokonaluje, ale stále je příliš drahá a neúčinná na to, aby mohla skladovat energii v potřebném rozsahu. K vyrovnání kolísavé výroby energie z obnovitelných zdrojů potřebují evropské energetické sítě stabilní záložní zdroje. Vzhledem k odstavení uhelných a jaderných elektráren se však standardní zálohou stal zemní plyn. Tím se celá evropská elektrizační soustava stává velmi zranitelnou vůči výkyvům cen plynu a narušením dodavatelského řetězce. Přílišné spoléhání na zemní plyn jako na stabilizátor energie znamená, že i menší narušení dodávek může mít ničivé následky, včetně nuceného přídělu energie v průmyslových odvětvích. Problémy se stabilitou evropské sítě zhoršuje nedostatek přeshraniční koordinace v oblasti energetiky. Zatímco některé země EU disponují silnou kapacitou obnovitelných zdrojů, jiné zůstávají silně závislé na fosilních palivech, což vede k nerovnováze v obchodu s energií mezi členskými státy. Roztříštěný přístup k energetické politice způsobil neefektivitu, která dále oslabuje schopnost EU účinně zvládat energetické krize. Energetická krize oslabila geopolitickou pozici Evropy a učinila ji náchylnou k vnějšímu tlaku. Využívání energie jako politické zbraně ze strany Ruska se projevilo, když v odvetě za sankce EU po invazi na Ukrajinu přerušilo dodávky plynu. Země jako Maďarsko, které jsou na ruském plynu značně závislé, se zdráhaly podpořit sankce v celé EU, což odhalilo rozpory uvnitř bloku. EU byla nucena vyjednat nouzové dohody o zkapalněném zemním plynu s Katarem a USA, čímž se zvýšila závislost na zahraničních dodavatelích s vysokými náklady. S prudkým nárůstem cen energií rostla nespokojenost veřejnosti. Protesty a politická hnutí proti agresivní politice v oblasti klimatu získaly na síle v mnoha zemích EU. V Německu zemědělci a průmysloví dělníci kritizují vládu za to, že upřednostňuje emisní cíle před hospodářskou stabilitou. V Nizozemsku vypukly protesty v zemědělství kvůli politice snižování dusíku, která ohrožuje živobytí chovatelů dobytka. V celé Evropě získávají populistické strany podporu tím, že zpochybňují vnímaná selhání současných energetických strategií. Mnoho občanů začíná pochybovat o tom, zda je přístup EU k ekologickým politikám udržitelný, nebo zda nezpůsobuje zbytečné ekonomické potíže. Aby si Evropa udržela své klimatické cíle a zároveň zajistila energetickou bezpečnost, musí být jaderná energie znovu začleněna do energetického mixu.
Investice do jaderných reaktorů nové generace by mohly zajistit stabilní nízkouhlíkovou elektřinu. Malé modulární reaktory (SMR) představují slibnou alternativu pro státy, které váhají s velkými jadernými zařízeními. Předpisy EU by měly být reformovány tak, aby usnadňovaly nové investice do jaderné energetiky, a nikoli jim bránily. Evropa musí také snížit závislost na jediném dodavateli rozšířením domácí výroby energie, včetně těžby zemního plynu tam, kde je to životaschopné. Posílení vazeb se spolehlivými vývozci energie, jako jsou USA a Norsko, a investice do dlouhodobých ekologických vodíkových projektů, i když do jejich plné realizovatelnosti zbývají ještě roky, by poskytly další alternativy. Aby EU vyvážila klimatické cíle s ekonomickou realitou, musí přijmout pragmatičtější přístup k ekologickým politikám a vyhnout se náhlému odstavení kritické energetické infrastruktury. Tvůrci politik by měli vedle snižování emisí upřednostňovat dostupnost energie a stabilitu sítě. Pro zajištění odolnosti vůči budoucím krizím je nezbytná kombinace obnovitelných zdrojů energie, jaderné energie a domácích zásob fosilních paliv. Bez výrazné změny politiky hrozí Evropě další hospodářský úpadek, deindustrializace a nárůst sociálních nepokojů. Zelené politiky EU, ačkoli byly dobře míněny, neúmyslně vedly k nadměrné závislosti na zahraničním plynu, což zvyšuje zranitelnost vůči cenovým šokům a geopolitickým konfliktům. Předčasným odstavením stabilních zdrojů energie, jako je uhlí a jaderná energie, bez adekvátní náhrady se Evropa dostala do energetické krize, která ohrožuje hospodářskou stabilitu a politickou soudržnost. Aby si EU zajistila svou budoucnost, musí přijmout vyváženější energetickou strategii, která vedle cílů v oblasti klimatu upřednostní i energetickou bezpečnost. To zahrnuje opětovné začlenění jaderné energie, diverzifikaci dodavatelů a zajištění toho, aby zelené politiky neohrožovaly hospodářskou konkurenceschopnost. Bez těchto úprav hrozí Evropě další krize, které by mohly vážně oslabit její postavení na světové scéně.