Subscribe
Na třetím Evropském kongresu o rodině v Dubrovníku uspořádala strana ECR panelovou diskusi s názvem „Prázdná kolébka: Čísla, která mění tvář Evropy“, aby vyvolala nepříjemnou debatu: Evropa nejen stárne, ale mizí od základů. Šest účastníků panelové diskuze rozebralo uklidňující interpretaci oficiálních statistik o obyvatelstvu a argumentovalo, že tato krize je zároveň matematická, ekonomická, kulturní i duchovní.
Antonio Giordano, generální tajemník strany ECR, na úvod představil účastníky panelové diskuze a poté předal slovo moderátorce Petře Mandićové, předsedkyni Rady pro rodinu a demografii strany Most v Chorvatsku. Ta okamžitě posunula zaměření debaty: namísto toho, aby se soustředila na porodnost, položila otázku, kolik lidí je vůbec ještě schopno založit rodinu. Chorvatsko zaznamenalo v roce 2024 přibližně 32 000 narozených dětí, což je historicky nejnižší počet, a to navzdory porodnosti 1,46, která je vyšší než průměr EU činící 1,34. Její vysvětlení: „základna“ se hroutí. V letech 2011 až 2025 přišlo Chorvatsko o přibližně 125 000 žen ve věku 20–39 let, což je více než jedna z pěti, v rámci jevu, který nazvala „matematikou mizení“. Odvolala se na myšlenku natalitu Hannah Arendtové a na texty Rogera Scrutona o kontinuitě rodiny, čímž tuto situaci zasadila do kontextu otázky, zda se společnost ještě dokáže obnovit, a upozornila, že téměř dvě třetiny Chorvatů ve věku 25–34 let stále žijí se svými rodiči, což je nejvyšší podíl v EU.
Sara Bogdan Bešlić, chorvatská zastupitelka, zemědělkyně a matka tří dětí, přednesla nejostřejší kritiku toho, jak se demografická data zkreslují. EU zaznamenala 3,46 milionu narozených oproti 4,81 milionu úmrtí, což představuje přirozený úbytek 1,35 milionu, avšak díky příchodu zhruba 2 milionů migrantů mohli úředníci prezentovat čistý přírůstek 700 000 jako růst. V Chorvatsku znamenalo 32 000 narozených oproti 50 000 úmrtí schodek 18 000 osob; všech 20 chorvatských županů vykázalo záporný přirozený přírůstek a pouze 43 z 555 obcí zaznamenalo přirozený růst. Přesto titulky hlásaly nárůst počtu obyvatel. „Přidáváme migraci jako statistickou korekci,“ řekla, „a demografickou zimu tak přetváříme na jaro.“ Dále argumentovala, že migrace je výrazně převážně mužská, což nijak neřeší otázku, kdo vlastně přivede na svět příští generaci, a později, v reakci na otázku Lloyda Opdama z ECR Youth ohledně předpokládaného 3,4% podílu Evropy na světové populaci do roku 2100, označila spoléhání se na imigraci za nebezpečnější než samotný pokles počtu obyvatel, přičemž jako vzor uvedla Polsko a popsala svou vlastní zkušenost, kdy se v 19 letech vdala a ve 20 letech porodila své první dítě navzdory společenskému nesouhlasu.
Jorge Jraissati, předseda skupiny Economic Inclusion Group – think tanku vedeného Venezuelany, který působí v Latinské Americe, USA a Evropě – označil tuto krizi za ekonomickou i kulturní. Nadměrná regulace z Bruselu, tvrdil, mladým Evropanům mimořádně ztěžuje dosažení finanční stability, zatímco neustálé šíření akademického pesimismu ohledně kolapsu životního prostředí a civilizace způsobuje, že mít děti je vnímáno spíše jako nezodpovědné než jako nadějné. Varoval, že Evropa směřuje k tomu, že každoročně přijde o 2 miliony pracovníků, což učiní sociální stát neudržitelným, a navrhl daňové úlevy pro mladé rodiče, snazší přístup k hypotékám a podnikatelským úvěrům a reformu insolvenčního práva s cílem podpořit podnikání, čímž by se prostřednictvím politiky v podstatě opět „zpopularizovalo“ zakládání rodin a podstupování rizik.
Elina Treija, předsedkyně Svazu lotyšských početných rodin a členka městské rady v Rize, která předsedá výboru pro bydlení, představila nejkonkrétnější podrobnosti týkající se politiky. Nastínila garantované dostupné městské nájemní byty odstupňované podle velikosti rodiny, státem garantované hypotéky (až do výše 50 000 EUR pro rodiny se třemi dětmi) a dotace na splátku vlastního vkladu ve výši 8 000–10 000 EUR. Argumentovala tím, že podpora by se neměla zaměřovat pouze na domácnosti s nízkými příjmy, protože právě rodiny se středními a vyššími příjmy často čelí nejtěžším kompromisům, když zvažují narození dalšího dítěte. Její nejnovější návrh: státní dotace, které s každým novým narozením snižují stávající zůstatek hypotéky rodiny, čímž kompenzují pokles příjmů, který často zmaří rodinné plány. Poznamenala, že po zavedení lotyšských pobídek pro početné rodiny vzrostl podíl třetích a dalších dětí z 15 % na 25 % všech novorozenců. Jedná se o reálný důkaz, že politika může změnit chování, i když inflace od té doby snížila hodnotu této podpory.
Mihovil Klarić, učitel náboženské výchovy z Chorvatska, přednesl nejfilozofičtější příspěvek v rámci panelové diskuze, přičemž čerpal z myšlenek Charlese Taylora, Maxe Webera a Alexise de Tocquevilla. Tvrdil, že Evropa strávila třicet let léčbou nesprávné nemoci tím, že se soustředila na finanční „nabídku“ namísto na samotný úpadek touhy, a popsal moderní život jako pohodlnou klec: zaměřenou na sebe sama, transakční a pasivně závislou na státu. Jeho závěrečný obraz dal panelové diskusi název: „Naplnili jsme klece a vyprázdnili kolébky.“
Na závěr zasedání představil Fabrizio Masia z EMG výzkum založený na údajích Eurostatu, který potvrdil varování panelu: počet narozených dětí v EU klesl z více než 5 milionů v roce 1990 na dnešní katastrofálně nízké hodnoty, přičemž deset zemí se nyní nachází pod hranicí porodnosti 1,30, což je prahová hodnota, kterou v roce 1990 nedosáhla žádná země. Prognózy ukazují, že se počet obyvatel Evropy do roku 2029 ustálí na úrovni kolem 453 milionů, než do roku 2100 klesne pod 400 milionů, což je méně než v Spojených státech a pravděpodobně i méně než v samotné Nigérii. Zásadní je, že Masiaova data potvrdila „rozdíl v přáních“, který popsali účastníci panelové diskuze: české ženy si přejí 2,2–2,4 dítěte, ale mají pouze 1–1,4, a italský průzkum zjistil, že 68 % žen si přeje dvě nebo více dětí. Zjistil také pozoruhodnou korelaci: čím později mladí lidé opouštějí rodičovský dům – věk se pohybuje od 21,3 let ve Finsku po zhruba 30–31 let v Chorvatsku a Itálii –, tím nižší je porodnost dané země, přičemž korelační koeficient činí minus 0,7. Jeho závěr se shodoval s názorem panelu: stabilní bydlení, jisté zaměstnání a strukturální politika jsou tím, co Evropanům umožní překlenout propast mezi rodinami, které si přejí, a rodinami, které skutečně mají.