Subscribe
12. května, několik dní po svém zvolení na papežský stolec, se nový papež Lev XIV. setkal se zástupci mezinárodních médií a vyzval je, aby byli ve své práci opravdovými tvůrci míru: „Odzbrojme slova a pomozme odzbrojit zemi,“ řekl papež. Zároveň se rozšířila zpráva o telefonickém rozhovoru Svatého otce s ukrajinským premiérem Zelenským, který se údajně týkal potřeby dosáhnout spravedlivého míru pro Kyjev, jakož i propuštění vězňů a návratu ukrajinských dětí deportovaných do Ruska. V této věci prý Zelenskij také požádal o přímou pomoc vatikánské diplomacie, aby otevřela kanál a umožnila návrat. Stejně tak prý premiér papeži vysvětlil podmínky třicetidenního příměří a zopakoval absolutní ochotu Kyjeva pokračovat v jednáních v jakékoli formě, tedy i v přímých rozhovorech. Nejedná se o pouhý rituální dialog, zejména pokud jej zasadíme do mezinárodní dynamiky, která se v těchto hodinách rozpoutává a která by mohla – v příštích dnech, či spíše týdnech – napsat novou kapitolu v dějinách konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou.
CEASEFIRE
Jedná se o problém, který se neomezuje na hranice států, ale naopak silně ovlivňuje hranice a charakteristiky mezinárodní rovnováhy. S posledním „summitem ochotných“ a návrhem třicetidenního příměří se měl otevřít nový kanál a nová možnost dialogu a setkání, které by se vydaly na cestu k vyřešení konfliktu. Bohužel, jak už to v těchto případech bývá, situace je mnohem složitější, než si lze představit. Řekli bychom, že připomíná hru poker, ale vzhledem k tomu, že mezi hráče v této kauze patří Rusko Vladimira Putina a USA Donalda Trumpa, je možná mnohem vhodnější metafora šachů.
ŠACHOVÁ HRA
Zahájení hry jistě představuje výzva k bezpodmínečnému třicetidennímu příměří, kterou po summitu ochotných učinil přímo francouzský premiér Emmanuel Macron poté, co dosáhl dohody s německým kancléřem Friedrichem Merzem, svým britským protějškem Keirem Starmerem a polským premiérem Donaldem Tuskem. Rozhodnutí, které tentokrát po měsících nerozhodnosti a pozorování od boku vidí podporu i ze strany Spojených států. Ruský protitah byl jistě diktován tímto novým uspořádáním, téměř svařením Atlantické aliance, tolik zpochybňované v posledních měsících. Vladimir Putin by rád posunul celou záležitost o něco dále (i když se teprve uvidí, zda po slovech budou následovat činy) tím, že již tento týden za zprostředkování tureckého premiéra Recepa Tayyipa Erdogana nadnesl možnost zahájení přímých jednání s Ukrajinou. Zdá se, že Rusko chce téměř odhalit svou stranu, a proto USA po pozvání okamžitě doporučily Zelenskému, aby pozvání přijal, a otestoval tak skutečné záměry Kremlu.
ROLE TURECKA
Putinova volba zapojit tureckého premiéra samozřejmě není náhodná. Především je třeba si uvědomit, jaký byl Erdoganův postoj k Moskvě během konfliktu. Kromě toho, že má turecký premiér v této chvíli mnohem blíže ke svému obchodnímu spojenci, může být Putinovi užitečný i při snižování přítomnosti USA na mezinárodní scéně, a to jak s ohledem na přímé zapojení prezidenta Trumpa, tak i na roli (považovanou za okrajovou), kterou dosud hrál vyslanec Bílého domu Steve Witkoff.
VÝSLEDKY SBLIŽOVÁNÍ
Obnovení rozhovorů a (byť dočasné) zastavení bojů je jistě žádoucí. Načasování tohoto příměří a případných vrcholných schůzek není v tuto chvíli přesně definováno, stejně jako strany, které by jednotlivé subjekty hrály. Jisté je, že summit ochotných se nějakým způsobem pokusí vybojovat si svou roli, která by však mohla být marginalizována obnoveným zájmem USA nebo prominencí – zprostředkovanou Ruskem – tureckého premiéra.