Subscribe
Nedávná státní návštěva španělského krále Felipeho VI. a královny Letizie v Čínské lidové republice – se zastávkami v Čcheng-tu a Pekingu – nabízí zajímavý pohled na měnící se zahraničněpolitický postoj Španělska vůči druhé největší ekonomice světa. Program návštěvy, v němž se mísí ekonomické ambice, kulturní diplomacie a záměrná symbolika, podtrhuje záměr Madridu navázat s Pekingem významnější bilaterální vztahy. Vyvolává však také hlubší otázky o tom, kam Španělsko skutečně patří v rámci měnící se rovnováhy mezi Východem a Západem, obchodem a přesvědčením.
Návštěva zaměřená na ekonomiku a kulturu
Královský pár přijel do Čcheng-tu 10. listopadu 2025, aby zahájil návštěvu zaměřenou na prohloubení spolupráce „v hospodářské, obchodní a investiční oblasti“. Ministr hospodářství, obchodu a podnikání Carlos Cuerpo, který Jejich Veličenstva doprovázel, zdůraznil potřebu obnovit rovnováhu „velmi asymetrických“ obchodních vztahů a zvýšit španělský vývoz do Číny. Ústředním bodem cesty je významné hospodářské fórum, jemuž král předsedá a na němž se sejde více než čtyři sta zástupců podnikatelské sféry, což je jasným důkazem záměru vlády snížit obchodní deficit Španělska s Čínou ve výši 40 miliard eur.
Královna Letizia zároveň vede kulturní část návštěvy, účastní se slavnostního ceremoniálu na počest 150. výročí narození Antonia Machada, básníka obdivovaného čínskými čtenáři, a později se setká s čínskými hispanisty na Pekingské univerzitě. Tento dvojí způsob hospodářské podpory a kulturní osvěty odráží přesvědčení Madridu, že vztahy s Čínou musí přesáhnout rámec obchodu a zahrnovat i identitu, jazyk a prestiž – oblasti, v nichž si Španělsko zachovává celosvětový ohlas.
Sánchezova politika vůči Číně a logika diverzifikace
Návštěvu nelze chápat odděleně od širšího zahraničněpolitického kurzu, který vytyčil premiér Pedro Sánchez. Od prvních gest jeho vlády vůči Pekingu se Španělsko zařadilo mezi otevřenější evropské metropole ve vztahu k Číně. Sám Sánchez navštívil Čínu v roce 2024 a prohlásil, že „obchodní válka by nikomu neprospěla“ – tato věta vystihuje jak jeho pragmatismus, tak i odstup od stále konfrontačnějšího tónu Washingtonu.
Králova cesta je v mnoha ohledech symbolickým vyvrcholením tohoto otevření: pokusem o upevnění hospodářského pilíře politiky, která Čínu nevnímá jako systémového soupeře, ale jako partnera s příležitostmi. Madrid se snaží přilákat investice, rozšířit vývoz a diverzifikovat trhy v době, kdy se transatlantické prostředí stalo nejistějším. S návratem Donalda Trumpa do Bílého domu zneklidnil evropské partnery důraz Washingtonu na přesouvání výroby, cla a hospodářský nacionalismus. Sánchezova vláda vnímá v Pekingu alternativní – nikoli ideologický, ale praktický – zdroj růstu a diplomatické relevance.
Tato strategie diverzifikace však s sebou nese rizika. Španělsko se díky ní ocitá na křižovatce soupeřících strategických sfér a je nuceno vyvažovat svou účast na evropském projektu, závislost na amerických bezpečnostních zárukách a hledání nových příležitostí na Východě.
Mezi autonomií a sladěním
Příznivci návštěvy ji prezentují jako potvrzení suverenity Španělska – pragmatické cvičení nezávislé diplomacie, která staví vlastní ekonomické zájmy nad bloky a hesla ostatních. V globálním prostředí, které je stále více určováno protekcionismem, musí podle nich Španělsko jednat tam, kde může, a promlouvat ke všem, na nichž záleží.
Autonomie však není totéž co přizpůsobení a přizpůsobení není podřízení se. Čím více Madrid rozšiřuje své hospodářské angažmá v Číně, tím více se vystavuje politickému vlivu Pekingu a nestabilitě trhu. Vztahy zůstávají značně nevyvážené, čínský vývoz zaplavuje španělské trhy, zatímco španělské zboží stále naráží na překážky přístupu a uznání. Snaha o „rovnováhu“ představuje riziko upevnění závislosti.
Stejně tak budou španělští partneři v Bruselu a Washingtonu chápat královskou návštěvu jako signál – byť neúmyslný -, že se Madrid přiklání k mírnějšímu postoji vůči Číně, zatímco Západ svůj postoj zpřísňuje. Evropská komise již varovala před nebezpečím závislosti kritické infrastruktury na čínských firmách, zatímco Spojené státy pod Trumpovým vedením oživily své výzvy k jednotné západní frontě proti technoautoritářskému dosahu Pekingu. Šarmantní ofenzíva Španělska v Čcheng-tu a Pekingu proto nepříjemně zapadá do atmosféry obnovené transatlantické nedůvěry.
Španělské povolání a západní obzor
Ve skutečnosti síla Španělska ve světových záležitostech nikdy nespočívala v tom, že by se řídilo momentální módou, ale v tom, že zůstalo věrné svému vlastnímu civilizačnímu kompasu. Kulturní složka této návštěvy – pocta Machadovi, dialog s čínskými hispanisty – připomíná světu, že vliv Španělska spočívá v jazyce, umění a morálním dědictví, které přesahuje obchod. Zároveň však vybízí k zamyšlení nad tím, kam toto dědictví směřuje.
Přes všechny řeči o nových hedvábných stezkách a asijských příležitostech byl přirozeným obzorem Španělska vždy Atlantik. Jeho dějiny, víra a civilizace jsou spjaty s Amerikou, nikoli s čínským světem. Za oceánem leží národy, které sdílejí španělský jazyk, instituce a kulturní DNA – partneři, s nimiž spolupráce probíhá přirozeně, nikoli prostřednictvím překladů. Zahraniční politika, která hledá trhy na Východě, ale zanedbává význam Západu, riskuje ztrátu obou.
Španělský „moment konektivity“?
Návštěva krále a královny v Číně je pečlivě připraveným gestem ekonomické diplomacie, kulturně vytříbeným a politicky významným. Španělsko demonstruje své ambice a sebevědomí, ale také odhaluje napětí mezi svými krátkodobými obchodními touhami a dlouhodobou strategickou orientací.
Madrid má právo prosazovat své zájmy, ať už leží kdekoli. Měřítkem suverenity však není schopnost zapojit všechny mocnosti, ale moudrost poznat, které závazky posilují národní identitu a které ji oslabují. Španělsko musí zajistit, aby jeho otevření se Číně neohrozilo jeho evropské závazky nebo transatlantické partnerství – dva pilíře jeho stability a prosperity od demokratického přechodu.
Zda se jedná o zrod španělské verze maďarské takzvané „strategie propojení“ – záměrné snahy o rovnováhu mezi Východem a Západem, kterou Balázs Orbán označil za podstatu suverénní diplomacie – nebo jen o nevyzpytatelnou snahu vystoupit ze stínu Washingtonu, není jasné. Rozdíl spočívá v účelu: strategie má kompas, improvizace nikoli.
V době nových soupeřů by si Španělsko mělo uvědomit, kde leží jeho osud. Pohled Pyrenejského poloostrova, když byl nejvěrnější sám sobě, vždy směřoval na západ – do Ameriky, k Atlantiku, do světa sdílené víry a svobody, který Španělsko pomáhalo budovat. Obrácení na Východ může slibovat obchod, pohled na Západ stále nabízí civilizaci. A to je nakonec španělská cesta.