Subscribe
Zahájením prvního ročního cyklu řízení migrace zahájila Evropská komise rozhodující fázi provádění Paktu o migraci a azylu, který vstoupí v platnost v červnu 2026. Tento každoroční mechanismus představuje snahu Unie řešit fenomén migrace koordinovaným způsobem, poskytuje přehled o situaci v jednotlivých členských státech a stanoví společná kritéria solidarity a odpovědnosti. Nový systém, který má zabránit nerovnováze mezi zeměmi nejvíce vystavenými migračním tokům a zeměmi v evropském vnitrozemí, předpokládá každoroční hodnocení migračních tlaků a vytvoření „rezervy solidarity“ na podporu nejvíce postižených zemí. Tato rezerva může mít různé formy: relokace žadatelů o azyl, finanční příspěvky nebo operativní podpora. Její aktivace bude záviset na úrovni migračního tlaku zjištěné pro každou zemi na základě kvantitativních a kvalitativních kritérií definovaných evropskými právními předpisy. Cílem této nové administrativní architektury je nejen řídit tok nelegálních příchozích, ale také vytvořit politickou rovnováhu mezi zájmy zemí prvního vstupu a odporem vlád zemí střední a východní Evropy, které se tradičně staví proti systému povinných kvót. Výzva však zůstává vysoká: úplné provádění paktu bude vyžadovat trvalou spolupráci mezi členskými státy a evropskými institucemi, a to v kontextu, který je stále poznamenán hlubokými politickými rozdíly.
ITÁLIE POD TLAKEM: EVROPSKÁ SOLIDARITA A REFORMNÍ ZÁVAZKY
Mezi země, kterých se nový mechanismus týká nejvíce, patří Itálie, kterou Komise spolu s Řeckem, Španělskem a Kyprem uznala za jeden ze států „pod migračním tlakem“. Toto označení umožňuje Římu přístup k rezervě solidarity a využití relokací nebo ekonomické pomoci od ostatních evropských partnerů. Jedná se o důležité uznání, neboť vystihuje strukturální stav země, která byla po léta hlavní vstupní branou Unie do centrálního Středomoří. Evropská solidarita však nebude bezpodmínečná. Brusel upřesnil, že Itálie musí plně uplatňovat nová pravidla paktu, zejména ta, která se týkají druhotného pohybu, tj. neoprávněného pohybu migrantů do jiných zemí EU po vstupu na evropské území. Systematická registrace příchozích, řádné vedení azylových řízení a spolupráce při repatriacích jsou klíčovými prvky, které se od Itálie vyžadují, aby si zachovala přístup k fondu solidarity. První formální přezkum je naplánován na červenec 2026, kdy Komise zveřejní „vysvědčení“ o členských státech a posoudí úroveň dodržování pravidel paktu. Pokud Řím nedokončí nezbytné reformy, může mu být nabídka podpory – ať už v podobě relokace nebo finančních příspěvků – odejmuta. To potvrzuje dvojí přístup nového systému: solidarita musí jít ruku v ruce s národní odpovědností.
MĚNÍCÍ SE MIGRAČNÍ SITUACE
Podle první evropské výroční zprávy o azylu a migraci vykazuje celková situace v Unii ve srovnání s předchozími lety známky zlepšení. Od července 2024 do června 2025 se počet nelegálních překročení vnějších hranic snížil o 35 %, a to především díky posílené spolupráci se zeměmi původu a tranzitu. Značné výzvy však přetrvávají. Unie se nadále potýká s přijímáním ukrajinských uprchlíků, neustálým tlakem přílivu osob ze severní Afriky a rostoucím využíváním migrace vnějšími aktéry, jako jsou Rusko a Bělorusko, kteří využívají pohybu osob jako geopolitické páky na východních hranicích EU. V tomto scénáři zaujímá Itálie obzvláště složité postavení. I když země těží z celkového snížení počtu příchozích, nadále zaznamenává značný počet příchozích v důsledku pátracích a záchranných operací ve Středozemním moři. Zvládání těchto příjezdů, které se často vyznačují mimořádnými humanitárními situacemi a logistickým napětím, představuje značnou zátěž pro vnitrostátní přijímací systém, zejména v regionech, jako je Sicílie, Kalábrie a Apulie. Evropská perspektiva pro rok 2026 předpokládá posílení operační koordinace a finanční podpory pohraničních států, jakož i větší odpovědnost. Pro Řím to znamená nejen zlepšit administrativní kapacitu při vyřizování žádostí o azyl a navracení, ale také se aktivně podílet na rozvoji partnerství se třetími zeměmi v souladu se strategií Komise „outsourcovat“ část řízení migrace.
PAKT MEZI SOLIDARITOU A ODPOREM: VNITROEVROPSKÉ NAPĚTÍ
Nový Evropský pakt o migraci a azylu je koncipován jako rovnováha mezi solidaritou a sdílenou odpovědností. Jeho praktické provádění však naráží na silný odpor některých členských států, zejména těch ze střední a východní Evropy. Polsko, Maďarsko, Slovensko a Česká republika již oznámily svůj záměr neúčastnit se systému přerozdělování azylantů a finančně nepřispívat do fondu solidarity. Tyto země zpochybňují samotný princip povinných kvót a tvrdí, že rozhodování o migraci by mělo zůstat v kompetenci jednotlivých států. Někteří vedoucí představitelé, jako například polský premiér Donald Tusk a maďarský premiér Viktor Orbán, otevřeně prohlásili, že nebudou přijímat migranty na svém území a nebudou platit finanční příspěvky, přičemž svůj postoj zdůvodnili vnitropolitickými důvody. V Maďarsku, kde se v dubnu 2026 budou konat parlamentní volby, hodlá Orbán využít migrační problematiku jako ústřední téma své volební kampaně a zaměřit se na heslo „nula migrantů“. Na institucionální úrovni Komise stanovila možnost výjimek pro některé země, které čelí „významné migrační situaci“, jako je Polsko a Česká republika, a umožnila jim požádat o úplné nebo částečné snížení příspěvků. Tyto výjimky však musí být schváleny kvalifikovanou většinou v Radě a představují bod politických třenic, neboť snižují objem prostředků a relokací přidělených státům pod tlakem, jako je Itálie. Napětí mezi Východem a Západem komplikuje tvorbu tzv. solidárního fondu, rozdělovacího mechanismu, který by měl zahrnovat nejméně 30 000 relokací a 600 milionů eur příspěvků. Tato čísla sice představují zákonné minimum, ale jejich skutečná realizace bude záviset na schopnosti 27 členských států najít do konce roku politický kompromis.
VÝHLED ITÁLIE NA ROK 2026
Itálie stojí před dvojím úkolem: upevnit svou pozici v novém rámci evropské solidarity a zároveň zásadně reformovat svůj migrační systém. Cíl je dvojí: na jedné straně zajistit, aby přijímací zařízení a azylová řízení byla připravena do roku 2026, a na straně druhé prokázat Bruselu plnou administrativní a politickou spolehlivost při řízení migračních toků. Mezi nejbližší vyhlídky patří aktivní účast na Evropském plánu přesídlování a humanitárního přijímání na období 2026-2027, jehož cílem je vytvořit legální vstupní kanály pro osoby prchající před konflikty nebo pronásledováním. Současně bude Řím muset posílit spolupráci se zeměmi původu a tranzitu, zejména v severní Africe, s cílem snížit počet nelegálních odchodů a zvýšit počet návratů, jak prosazuje Komise a evropský komisař pro migraci Magnus Brunner. Provádění paktu nabídne také finanční příležitosti. Přístup k rezervě solidarity a evropským podpůrným nástrojům by mohl pomoci zlepšit logistickou a infrastrukturní kapacitu přijímacích středisek a podpořit místní integrační programy. Tyto zdroje však budou podmíněny dodržováním evropských norem týkajících se registrace, sledování a řízení žadatelů o azyl. Pokud se zemi podaří dodržet termíny a provést požadované reformy, bude moci upevnit svou roli klíčového hráče při správě jižních hranic Unie a získat politické a strategické uznání v evropském kontextu. Jakékoli zpoždění by naopak mohlo vést ke ztrátě důvěryhodnosti a snížení plánované pomoci.
SMĚREM KE STÁLE KŘEHKÉ ROVNOVÁZE
První roční cyklus řízení migrace představuje zásadní krok na cestě Evropské unie k racionálnějšímu a vstřícnějšímu řízení migračních toků. Cílem zavedeného systému je překonat mentalitu nouze, která převládala v posledním desetiletí, zavedením nástrojů pro plánování, monitorování a přerozdělení odpovědnosti. Úspěch projektu však bude záviset na politické vůli členských států převést solidaritu do konkrétních opatření. Pro Itálii bude rozhodujícím rokem rok 2026. Poprvé bude mít prospěch ze strukturovaného podpůrného mechanismu, který bude schopen zmírnit migrační tlak na její pobřeží. Evropský pakt o migraci a azylu představuje v konečném důsledku zkoušku politické vyspělosti pro celou Unii. Pokud bude fungovat, mohl by znamenat přechod od roztříštěného a reaktivního řízení ke společné politice založené na zásadách rovnováhy a sdílení. Pokud však převládnou vnitřní rozpory, hrozí, že se Evropa opět ocitne nepřipravená čelit budoucím migračním výzvám a země jako Itálie budou vystaveny tlaku, který i s novými pravidly zůstane strukturálně evropský.