Subscribe
Válka na Ukrajině vstoupila do svého čtvrtého roku, a přestože fronta zůstává nestabilní, diplomacie běží rychle. Na stole jsou dvě mírové architektury: plán Spojených států, postavený na práci zvláštního vyslance Steva Witkoffa, a evropský protinávrh, formovaný osou Londýn-Paříž-Berlín a přijatý institucemi EU.
Jsou to dvě odlišné vize nejen toho, jak zastavit boje, ale i toho, jaký bezpečnostní řád by měl Evropu po ruské agresi udržet.
Plán USA: rychlé příměří, faktická neutralita, reintegrace Moskvy
Takzvaný 28bodový americký plán vznikl na základě zákulisních jednání mezi Witkoffem a ruským finančníkem Kirillem Dmitrijevem, který má blízko ke Kremlu. Jeho hlavní pilíře jsou tři.
1. Zastavení bojů a zmrazení frontové linie
Suverenita Ukrajiny je formálně potvrzena, ale linie příměří se v podstatě shoduje se současnou frontou. Kyjev by se vzdal vojenského znovudobytí Donbasu a dalších okupovaných území a odložil by na pozdější jednání jejich „trvalou správu“. Z politického hlediska se to rovná téměř legalizaci územních zisků Ruska.
2. Neutrální Ukrajina s vojenskými omezeními
Plán předpokládá, že se Kyjev vzdá vstupu do NATO a přijme omezení velikosti a schopností svých ozbrojených sil (zejména raket dlouhého doletu) výměnou za bezpečnostní záruky vedené Washingtonem. V praxi by se Ukrajina stala nárazníkovým státem: formálně nezávislou, ale neutrální a zranitelnou.
3. Velká ekonomická dohoda s Ruskem
V ekonomické oblasti text otevírá cestu k postupné reintegraci Moskvy do mezinárodního koloběhu: návrat do G8, zmírnění sankcí, energetické a průmyslové dohody, včetně těch v Arktidě a dalších strategických odvětvích. Pro Kyjev se počítá s velkým fondem na obnovu, který by byl financován i ze zmrazených ruských aktiv, ale se silnou účastí amerického kapitálu, zejména v oblasti přírodních zdrojů a vzácných zemin.
Vedle toho přichází citlivá politická kapitola: velmi rozsáhlá amnestie za zločiny spáchané během války, prezidentské volby na Ukrajině ve velmi krátkém časovém horizontu a vytvoření „Rady míru“, jejímž úkolem je dohlížet na dodržování dohody. Podle uniklého návrhu by tomuto orgánu předsedal přímo americký prezident a měl by nepřímé sankční pravomoci vůči Kyjevu i Moskvě.
Witkoffova slova, Zelenského a Putinovy reakce
Steve Witkoff se stal symbolem nejasností plánu. V některých veřejných prohlášeních vyslanec tvrdil, že válku „nemuselo nutně vyprovokovat Rusko“, a spojoval ji spíše se snahou Ukrajiny vstoupit do NATO. Je to výklad, který odráží kremelské vyprávění o „hrozbě“, kterou Západ představuje na ruských hranicích.
Pro Volodymyra Zelenského je tento přístup nepřijatelný. Ukrajinský prezident označil za nejkritičtější bod plánu myšlenku zmrazení frontové linie a zároveň faktické uznání za neukrajinská „území, která Putin ukradl“. Její přijetí, vysvětlil, by znamenalo porušení principu územní celistvosti, na němž spočívá mezinárodní řád.
Zelenskij připustil, že Kyjev čelí „jednomu z nejtěžších tlaků“ od začátku války: Ukrajina riskuje, že se ocitne před dramatickou volbou „mezi národní důstojností a ztrátou klíčového partnera“. Jeho poselství však zůstává jasné: žádný mír, který z agresora udělá politického vítěze konfliktu.
Na druhé straně Vladimir Putin označil americký plán za možný základ „konečné mírové dohody“, přičemž kritizoval postoj Kyjeva a označil ukrajinské požadavky za „nerealistické“. Jedná se o způsob, jak přenést odpovědnost za pokračování války na oběť agrese, zatímco Rusko si udržuje kontrolu nad okupovanými územími.
Evropský protinávrh: více záruk pro Kyjev, méně odměn pro Moskvu
Evropská unie, která zpočátku jen přihlížela, reagovala vytvořením vlastní mírové architektury. Nejprve přišla s neformálním dokumentem o 12 bodech, poté s plnohodnotným protinávrhem o 28 článcích, který přebírá a mění americký text.
Rozhodující jsou tři politické rozdíly.
1. Žádné „ne NATO navždy“
Cílem amerického návrhu bylo uzamknout neutralitu Ukrajiny. Evropský text výslovný zákaz vypouští: Členství v NATO je prezentováno jako budoucí rozhodnutí Aliance, nikoli jako navždy uzavřená možnost. Dveře zůstávají pootevřené: důležitý signál pro Kyjev a pro hlavní města na východě.
2. Evropská cesta a silnější bezpečnostní záruky
EU výslovně uznává perspektivu členství Ukrajiny v EU a navrhuje silnější bezpečnostní záruky: pokud Rusko znovu zaútočí, budou automaticky obnoveny všechny sankce a bude spuštěna koordinovaná reakce spojenců. Jedná se o myšlenku západního „deštníku“, která prozatím nedosahuje formálního článku 5.
3. Rekonstrukce s využitím ruských aktiv a logika odpovědnosti
Plán EU počítá pro rekonstrukci Ukrajiny s využitím zmrazených ruských státních aktiv a případné zmírnění sankcí váže na chování Moskvy. Politické poselství je jasné: ti, kdo zahájili agresi, platí za škody, nejsou odměněni okamžitým návratem k normálu.
V nejcitlivějším bodě – okupovaných územích – zůstává evropský postoj delikátní: souhlasí s myšlenkou příměří podél frontové linie, ale trvá na tom, že osud okupovaných regionů musí být předmětem jednání, aniž by došlo k okamžitému právnímu uznání ruských anexí. Jedná se o nestabilní rovnováhu mezi vojenským realismem a odmítnutím sankcionovat trvalé mrzačení Ukrajiny.
Evropské hlasy a dilema Západu
Instituce EU se hlásí k linii „spravedlivého a trvalého míru“. Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová opakovaně zdůraznila, že ukončení války nemůže znamenat odměnu za agresi: deklarovaným cílem je umlčet zbraně, aniž by se otevřely dveře novým invazím na Ukrajině nebo jinde.
Mnohé evropské metropole – zejména ty na východním křídle – se dívají s podezřením na myšlenku míru, který zmrazí ruskou kontrolu nad nezákonně anektovanými územími. V jejich očích by takový kompromis oslabil nejen Kyjev, ale i bezpečnost celého kontinentu: pokud je dnes přijat fait accompli na Ukrajině, kdo zaručí, že zítra nebude na řadě někdo jiný?
Z tohoto důvodu se Evropa snaží „korigovat“ americký plán a vyhnout se frontálnímu střetu s Washingtonem: více záruk pro Ukrajinu, více podmínek pro Rusko, méně ústupků v otázce NATO a evropské budoucnosti Ukrajiny.
Vnucený mír, nebo spravedlivý mír?
V pozadí střetu o mírové plány se objevují dva rozdílné přístupy:
- Spojené státy, které se soustředí na cíl rychle uzavřít ukrajinskou frontu, aby se mohly vrátit k jiným globálním krizím, se zdají být otevřenější kompromisu, který de facto zmrazí hranice a vrátí Moskvu do hry;
- Evropská unie, která prožívá válku na vlastním prahu, se obává, že „špatný“ mír by učinil kontinent zranitelnějším a vyslal světu signál, že použití tanků ke změně hranic se nakonec vyplatí.
Uprostřed stojí Ukrajina, která zaplatila nejvyšší cenu v podobě lidských životů a zkázy. Zelenskij nadále trvá na svém „mírovém vzorci“: stažení ruských vojsk, spravedlnost za válečné zločiny, bezpečnostní záruky a plné právo Kyjeva zvolit si svou evropskou a jednoho dne i atlantickou budoucnost.
Skutečnou zkouškou bude, zda mírové plány, ať už americké nebo evropské, dokáží respektovat alespoň toto jádro: urovnání, které z invaze neudělá pohodlný precedens, ale potvrdí, že hranice se neposouvají pomocí tanků a že Evropa nesklouzne zpět do logiky sfér vlivu.
Pouze v takovém případě by se nejednalo o pouhé vynucené příměří, ale o skutečný bezpečnostní řád, v němž by Ukrajina – a s ní i východní Evropa – již nebyla jen něčím hřištěm, ale plnohodnotnou součástí Západu, který se rozhodla bránit.