Zaujatá a nesvobodná: irská mediální scéna podporovaná státem

Irská mediální scéna patří i nadále k těm, které jsou vůči své vládě politicky nejvíce podřízené v celé Evropě. Od tradice nejpřísnějších zákonů o pomluvě v Evropě, které omezují redakční svobodu irského tisku, až po poskytování vládních dotací, které udržují nezisková zpravodajská média nad vodou – irská média jsou v důsledku toho nekritická a podplacená. Řada dalších faktorů, jako je státní financování tisku, levicová institucionální zaujatost v této oblasti a samozřejmě „otočné dveře“ mezi vládou a médii, rovněž staví důvěryhodnost irských novin pod vážnou kritiku.

Státem financované noviny budou kritizovat stát za politiku, která je přípustná, a to z důvodů, které jejich úředničtí reportéři označili za nekonfrontační, a které tedy pravděpodobně neohrozí jejich vládní dotace. Mnoho novin se však systematicky vyhýbá konkrétním a hluboce nepopulárním krizím, kterým země čelí, ať už jde o migraci, bytovou problematiku nebo neudržitelnou hospodářskou politiku v oblasti přímých zahraničních investic.

Nejenže existuje problém se státními dotacemi, ale také silná levicová zaujatost – veřejnoprávní vysílatel RTE v roce 2023 informoval, že většina irských novinářů oslovených v rámci průzkumu Dublin City University se označila za levicově orientované. 61,5 procenta se označilo za levicově orientované, zatímco pravicově orientovaných novinářů bylo pouze 8,5 procenta. V politickém úhlu pohledu mnoha irských médií tak existuje systémová nevyváženost, která znevýhodňuje konzervativní politické názory a v některých případech je vůči nim přímo nepřátelská.

„Otočné dveře“ mezi vládními úřady a soukromým sektorem jsou dobře známým a často diskutovaným jevem. Méně pozornosti se však věnuje častému přechodu novinářů do vládních funkcí. Například loni společnost Gript Media informovala, že novinář Hugh O’Connell byl jmenován náměstkem vládního tiskového mluvčího a kritici ho obvinili z předpojatosti ve prospěch strany Fine Gael. To však nebyl celý příběh – osobou, kterou na této pozici nahradil, byl moderátor rozhlasové stanice Newstalk Chris O’Donohoe. Není samozřejmě překvapivé, že tiskovým mluvčím může být bývalý novinář – tyto profesní role jsou si funkčně blízké. Když se však na tento jev podíváme v širším kontextu, vynoří se zřejmý vzorec. Helen McEntee dříve najala reportéra deníku Irish Times Fiacha Kellyho, zatímco Simon Harris zaměstnal reportéry z deníků Irish Times a Irish Examiner.

Vláda financuje a vychovává „spin doktory“ v sektoru veřejnoprávních médií a poté je, jakmile jejich politická hodnota dozraje, zaměstnává jako své interní poradce. Vezměme si například i skutečnost, že ministr Patrick O’Donovan propadl záchvatu vzteku poté, co se obával, že média informovala o protestech proti cenám pohonných hmot v dubnu letošního roku způsobem, který byl vůči vládě zaujatý.

Zde se skrývá trapný rozpor, který irská politická třída nikdy nepřizná. V jednom dechu chválí význam svobodného tisku a hodnoty svobody slova, aby vzápětí ostře kritizovala jakékoli mediální subjekty, které se odváží je veřejně kritizovat. Nemluvě o tom, že v důsledku rostoucích vládních výdajů na sdělovací prostředky – jejichž obchodní model je stále méně ziskový – se noviny v některých případech staly zcela závislými na vládních dotacích.

Ve skutečnosti byl ministr O’Donovan obviněn z toho, že vedl tajný telefonický rozhovor s orgánem irské vlády pověřeným cenzurou médií, Coimisiun na Mean, a to v souvislosti s reportáží RTE o protestech proti cenám pohonných hmot, s níž nebyl spokojen. Rovněž se uvádí, že požádal jednoho úředníka z Coimisiun na Mean, aby prošetřil, „zda existuje v legislativě mechanismus, který by ministrovi umožnil požádat o prověření vysílání“ souvisejícího s těmito událostmi.

Takové chování by mělo být v západní demokracii, jako je Irsko, neobvyklé, a ministr byl za něj oprávněně kritizován. Ale i v tomto případě byla kritika vznesena takovým způsobem, aby nenarušila tok vládních finančních prostředků. Mediální zpravodajství se danému tématu věnovalo, ale neodvážilo se vyvodit logický závěr, že ministr a jeho kolegové porušovali základní zásady demokratické a transparentní vlády. K těmto závěrům se nikdy nedošlo právě z toho důvodu, že by tím noviny ohrozily vládní financování a možná by to mohlo poškodit budoucí kariérní ambice irských novinářů ve státním aparátu.

Tento problém je natolik známý, že jeden zástupce irské rozhlasové stanice, která se potýká s finančními potížemi, prohlásil, že místní mediální vysílatelé se uchylují k autocenzuře, aby zabránili ztrátě státních dotací nezbytných k udržení stanice v provozu.

Vzhledem k tomu, že komisaři pro média každoročně stále častěji nabízejí částky v řádu milionů, závislost veřejnoprávních médií na státu se jen prohloubila, tentokrát s důrazem na boj proti dezinformacím.

Vyšlo najevo, že v roce 2025 obdržel deník Irish Independent od Coimisiun na Mean přibližně 330 000 eur, zatímco deníky Journal a Irish Examiner získaly každý přibližně 130 000 eur. Tyto programy financování se nevztahovaly pouze na noviny s celostátní čtenářskou základnou, ale také na menší místní média, jako jsou „Connacht Tribune“, „Mayo News“, „The Kerryman“ a „Westmeath Examiner“, a řadu dalších regionálních médií s politickým významem. Tato média je třeba považovat za významná pro své místní zpravodajství v irském volebním prostředí charakterizovaném silným lokálním zaměřením, kde je soustavná přítomnost v těchto novinách pro voliče pravděpodobně viditelnější než celostátní zprávy. To ve skutečnosti funguje jako určitý druh nákupu vlivu, který provádí nejen irská vláda, ale také určitý druh levicového politického režimu, který se maskuje jako centristický a hlas rozumu, a to navzdory eskalujícímu veřejnému opovržení vládními stranami a politickou levicí.

Nejvíce šokující je skutečnost, že regulační orgán pro média a vláda, která jej zřídila, se ani nepokusily zakrýt stopy. Coimisuin na Mean letos oznámil, že vyzve k předkládání návrhů k fond která podporovala mediální gramotnost v boji proti dezinformacím na internetu. Opět se projevuje hanebné ideologické zaměření irského politického systému, v němž jsou nelichotivé články v tisku nebo reportáže proti zájmům vlády označovány za dezinformace. V reakci na rostoucí oblibu takových reportáží či mediálního obsahu mezi veřejností otevřeně vyzývají k předkládání plánů na převýchovu veřejnosti v duchu, že vláda ví lépe než oni sami.

Právě z těchto důvodů je irská mediální scéna strukturálně vadná. Na jedné straně vláda poskytuje finanční prostředky, na druhé straně cenzuruje tisková média, která se stala finančně závislými nebo ideologicky podřízenými. Arogantní pocit vlastní důležitosti takových iniciativ nezná hranic, přičemž debata o cenzuře v Irsku se místo toho odehrává přímo na oltáři samotné demokracie. Irská politická třída si neuvědomuje pokrytectví těchto manévrů, neboť systematicky podkopává autoritu našich státních institucí a umožňuje, aby se dostaly pod vliv ideologických a sociálních kartelů.

Jakékoli pokusy o nápravu irské státní správy budou vyžadovat zásadní přehodnocení vztahu státu k médiím. Veškeré vládní financování zpravodajských médií musí být okamžitě zastaveno. Nezávislé zpravodajské zdroje by měly být odměňovány na základě své ekonomické životaschopnosti jako produkt nebo služba, o jejíž podporu má veřejnost skutečně zájem. V digitálním věku, kdy sociální média nabízejí tyto informace zdarma a na požádání, často s pronikavějšími komentáři než dokonce i kontroverzní celostátní deníky, jako je Irish Times.