Subscribe
Dvaadvacet let po největší vlně rozšíření v historii Evropské unie – kdy se 10 zemí formálně stalo členy – a třináct let po vstupu Chorvatska se téma rozšíření EU opět stalo palčivou otázkou. Jedná se o nejdelší období, které uplynulo od posledního přistoupení, a perspektivy i výzvy spojené s větší Unií jsou značné. V předvečer zasedání Evropské rady v polovině října komisař pro rozšíření nedávno nastínil „reformní“ vizi Komise ohledně budoucích přistoupení.
Ve svém projevu, který pronesla 24. srpna v Záhřebu, Marta Kos zdůraznila význam plnění závazků, výhody postupné integrace, flexibilnější rozhodovací proces a silnější záruky pro posílení právního státu a demokratických mechanismů.
Kromě klišé, jako že kandidátské země musí skutečně dodržovat „naše společné hodnoty“, některých důrazných prohlášení či ocenění Chorvatska a jeho úspěchů, komisař Kos pochválil bezprecedentní pokrok vyslovil v letošním roce ohledně procesu rozšíření. Na jedné straně máme Černou Horu, která je nejblíže přistoupení k EU; Albánii, která je uváděna jako příklad pro uzavření kapitoly o právním státu; a dále Ukrajinu a Moldavskou republiku. Co se týče Islandu, v době projevu v Záhřebu se připravoval na referendum o obnovení přístupových jednání; výsledek z 29. srpna – kdy 53 % občanů hlasovalo proti – však této snaze fakticky učinil přítrž.
Kromě jednotlivých případů, které se nacházejí v různých „fázích“ procesu přistoupení, vyvstává otázka, jak plně pochopit, koho vlastně vítáme na svém území. Unie, která nedokáže bránit své vnější hranice tváří v tvář existenční hrozbě, Unie dusená nadměrnou regulací a prosazující ideologie, které zásadně podkopávají rodinu, svobodu projevu a národní suverenitu – nakolik je skutečně připravena na další rozšiřování? Bylo by to jako dům, k němuž se přistavuje nové patro, zatímco se jeho základy rozpadají.
Komisař Kos se domnívá, že rozhodovací proces musí být efektivnější a flexibilnější – což je legitimní cíl –, ale jedním ze způsobů, jak toho dosáhnout, je omezit oblasti, v nichž může jednotlivý členský stát uplatnit své veto. Jinými slovy jde o takovou reformu, která by zabránila nepříjemným „překvapením“ ze strany států, které se plně neřídí pokyny Bruselu – což je téma, které v posledních letech vyvolalo značnou nevoli. Další frází, kterou slovinský komisař použil, bylo zajištění toho, aby se sem nedostaly „trojské koně“, a aby již nemohlo docházet k porušování „základních evropských hodnot“ a „právního státu“. Stejná chybná rétorika, kterou pseudoelity používají ve svém pohrdání národy a jejich zájmy. To jsou některé z kroků k tomu, aby Evropa znovu získala svou „nezávislost“, jak si to představuje komisař pro rozšíření.
Všichni až příliš dobře známe grandiózní rétoriku a prázdné fráze. Rozšíření EU je třeba posuzovat podle toho, do jaké míry posiluje či oslabuje to, co dělá Evropu Evropou. Rozšířená Evropská unie by měla znamenat posílení našeho bloku, nikoli jeho oslabení. Přináší více pořádku, větší prosperitu a větší úctu k pravým hodnotám, svobodě a suverenitě? Pokud je odpověď „ano“, pak by rozšíření mělo být vítáno. Pokud však slouží pouze jako nástroj pro rozsáhlý ideologický projekt, který zkresluje své deklarované cíle – stabilitu, prosperitu a svobodu –, pak musí být odmítnuto nebo přinejmenším posuzováno s nejvyšší opatrností.
Aby Evropská unie zůstala unií národů, je nezbytné, aby se rozhodla pro jasnost a realismus. V opačném případě riskuje, že se dříve či později promění v něco k nepoznání. A pak bude rozšíření znamenat pouhý další hřebík do rakve.