Noc, kdy Washington překreslil mapu míru

Ve Washingtonu se blížila půlnoc, když se pozornost světa přesunula do Bílého domu. Za zavřenými dveřmi přivítal Donald Trump Volodymyra Zelenského a sedm evropských lídrů na summitu, který byl svolán sice narychlo, ale měl historickou váhu. U stolu zasedli Emmanuel Macron, Giorgia Meloniová, Keir Starmer, Friedrich Merz, Alexander Stubb, Ursula von der Leyenová a Mark Rutte z NATO.

Na programu jednání je příměří, bezpečnostní záruky a možnost trojstranného setkání s Vladimirem Putinem. To, co se během noci ukázalo, však zdaleka přesahuje rámec Ukrajiny. Vypovídala o samotné identitě Západu v 21. století – a o tom, zda Evropa a Amerika mohou znovu objevit jednotu, která je kdysi definovala.

Trump zvedá telefon

Moment, který místnost elektrizoval, přišel nečekaně. Uprostřed jednání se Trump odmlčel, sáhl po telefonu a vytočil číslo do Moskvy. Čtyřicet minut hovořil přímo s Putinem a navrhl bilaterální jednání se Zelenským, po němž by následovalo trilaterální jednání za zprostředkování USA.

Kreml ji později označil za „upřímnou a konstruktivní“. Trumpovo vlastní hodnocení bylo přímočaré: „Vím, co dělám. Zastavím válku. Udělám to jako vždycky.“

Pro americkou diplomacii to znamenalo zlom. Desetiletí pečlivé choreografie ustoupila jedinému odvážnému gestu. Ať už to někdo považuje za showmanství, nebo státnické chování, poselství bylo jasné: Spojené státy se vrátily do středu evropské šachovnice.

Meloniho okamžik

Jestliže Trump poskytl divadlo, Giorgia Meloni se postarala o architekturu. Italská premiérka přijela s pečlivě připraveným návrhem: Záruky pro Ukrajinu ve stylu NATO, inspirované článkem 5 Aliance. Ne členství, ale štít – závazné závazky západních hlavních měst, že přijdou Kyjev bránit.

„Chceme-li zajistit mír, musíme to udělat společně a jednotně,“ řekl Meloni shromážděným a připomněl, že Itálie byla první, kdo s touto myšlenkou přišel. Trump, na kterého to viditelně zapůsobilo, ji pochválil jako „velkou vůdkyni, inspiraci pro mnohé“.

Pro Itálii to byl průlom. Řím, který byl dlouho ve stínu Francie a Německa, se náhle ocitl ve středu pozornosti. Meloniho konzervativní realismus – pragmatický, zaměřený na bezpečnost, alergický na rétorické výstřelky – umožnil Itálii, aby se prosadila mnohem více než její tradiční diplomatická váha.

Tři témata, jedna naléhavost

Večer se točil kolem tří hlavních témat:

• Příměří. Macron a Merz trvali na tom, že dokud padají bomby, nelze pokračovat v jednáních. Zelenskij přikývl, ale zdůraznil, že územní otázky – Krym, Donbas – musí zůstat předmětem přímých rozhovorů s Moskvou.
• Bezpečnostní záruky. Zde došlo ke skutečnému pokroku. Nyní se připravuje „koalice ochotných“ pod vedením USA a s podporou 30 zemí, která má Ukrajině poskytnout ochranný deštník. Italský plán se stal pracovním základem, který má být formalizován do deseti dnů.
• Válečná ekonomika. Zelensky představil balíček ve výši 90 miliard dolarů: Zbraně USA financované z evropských fondů a dohoda o výrobě bezpilotních letounů na ukrajinském území. Více než nákupy to signalizuje splynutí ukrajinského obranného průmyslu se Západem.

Vedle těchto pilířů nebyla opomenuta ani humanitární tragédie. Ursula von der Leyenová požadovala navrácení ukrajinských dětí deportovaných do Ruska. „Každé dítě musí být vráceno zpět do své rodiny,“ prohlásila.

Konzervativní argument: Síla před spravedlností

Pro Meloniho a Trumpa bylo pořadí priorit jasné: nejprve bezpečnost, pak spravedlnost. „Spravedlnost a bezpečnost jdou ruku v ruce,“ poznamenal Meloni , „ale bezpečnost musí být na prvním místě, protože bez bezpečnosti není spravedlnost možná.“

Byla to spíše konzervativní formulace, pragmatická než utopická. Tam, kde některé evropské hlasy sní o dokonalém urovnání, Řím a Washington trvají na tvrdých zárukách.

Proč je jednota důležitá

Hlubší lekcí večera bylo to, co se Západ snaží naučit: jednota není volitelná. Poslední tři a půl roku byly poznamenány rozpory – váhavostí Německa, samostatnými iniciativami Francie, vnitropolitickými boji Washingtonu. Každá z těchto roztržek dodávala Kremlu odvahu.

Meloniho slova pronikavě zněla: „Musíme prozkoumat všechna možná řešení, abychom zajistili mír, spravedlnost a bezpečnost našich národů.“

Evropa si příliš dlouho pohrávala se „strategickou samostatností“ a opírala se přitom o americkou palebnou sílu. Výsledkem byla nejednoznačnost. Trumpův návrat na diplomatickou scénu tuto iluzi ukončil. Buď se Evropa pevně spojí s Washingtonem, aby zajistila bezpečnost Ukrajiny, nebo riskuje, že upadne do bezvýznamnosti.

Ozvěny historie

Summit připomněl dřívější zlomové okamžiky. Reykjavík 1986, kdy přímý dialog Reagana a Gorbačova otevřel cestu k ukončení studené války. Trumpův telefonát Putinovi možná neměl stejnou velkolepost, ale impuls byl podobný: odvaha nad byrokracií.

V duchu Marshallova plánu. Tehdy Amerika mobilizovala hospodářskou sílu k obnově Evropy. Dnes uvažuje o rozsáhlých investicích – vojenských i průmyslových – s cílem ukotvit Ukrajinu v západním systému. Balíček v hodnotě 90 miliard dolarů, o němž se ve Washingtonu diskutuje, je zárodkem takové strategie.

Existenční sázky Evropy

Pro Evropany není válka vzdálenou krizí, ale otázkou přežití. Macron hovořil o zastavení zabíjení, Merz o potřebě důvěryhodnosti, Starmer o vazbě mezi bezpečností Ukrajiny a Británie. Pod národními akcenty se skrýval společný strach: pokud Ukrajina padne, žádná evropská hranice nebude skutečně bezpečná.

Proto Meloniho výzva k jednotě vzbudila ohlas. Rozdělený Západ je zranitelný Západ, sjednocený Západ je sám o sobě odstrašujícím prostředkem.

Putinovy výpočty

Putin v Moskvě dlouhodobě počítá s únavou Západu. Sázel na to, že demokracie se unaví válkou dříve, než se Rusko vyčerpá samo. Washingtonský summit tento výpočet komplikuje. Důvěryhodné bezpečnostní záruky Západu pro Ukrajinu by ho přinutily řešit dilema: vyjednávat seriózně, nebo se postavit konsolidované alianci.

Možná proto Kreml označil Trumpův telefonát za „konstruktivní“. Vítr se možná mění.

Americký konzervativní okamžik

Z pohledu konzervativců zdůraznil Washingtonův půlnoční hazard nadčasovou zásadu: mír vyžaduje sílu. Trumpův realismus – že Ukrajina možná brzy nevstoupí do NATO, ale přesto musí být chráněna – je obezřetnost, nikoli slabost. Meloniho tlak na závazky ve stylu NATO je odstrašením, nikoli eskalací.

Společně nastiňují vizi zahraniční politiky, která vychází z realismu, solidarity a národní odpovědnosti. Je to protiklad k pokrokovému idealismu na jedné straně a izolacionistickému ústupu na straně druhé. A možná poskytne rámec pro ukončení nejkrvavější války v Evropě za poslední desetiletí.

Válka nepočká

I když vedoucí představitelé jednali ve Washingtonu, na Kremenčuk a Charkov dopadaly rakety a bezpilotní letouny. Po celé Ukrajině se rozezněly sirény. Brutalita války byla připomínkou: mír není luxus, ale naléhavá nutnost.

K srpnu

Další milník může přijít dříve, než se očekávalo. Probíhají rozhovory, jejichž cílem je uspořádat přímé setkání mezi Putinem a Zelenským do konce srpna. Pokud k ní dojde, bude mít kořeny v noci, kdy Trump zvedl telefon, Meloni vyložil plán a Evropa znovu objevila váhu jednoty.

Noc, na kterou se nezapomíná

To, co se stalo ve Washingtonu, nemusí válku ukončit zítra. Ale změnilo to atmosféru: mír se stal opět myslitelným. Připomnělo to Západu jeho sílu, když je jednotný, a donutilo to Moskvu k přepočítání. Pokud se dějiny píší rozhodujícími okamžiky, pak tento půlnoční hazard může být jedním z nich – noc, kdy Amerika a Evropa pod vedením konzervativní jasnosti překreslily mapu míru.

Kromě symboliky zanechal summit také plán. Během několika dní úředníci vypracují rámec bezpečnostních záruk a během několika týdnů se Trump chystá setkat s Putinem a Zelenským tváří v tvář. A během několika měsíců musí Západ prokázat, že dokáže proměnit sliby v trvalé závazky. Tento sled termínů z toho dělá víc než jen diplomatické představení – půlnoční schůzka ve Washingtonu se stává kloubem, na němž se může otočit budoucnost Evropy.