Subscribe
Minulý týden vypršela lhůta pro prodej rafinerie Petrotel v Ploieşti, kterou společnost Lukoil stanovila. Vzduch v rumunském ropném srdci je plný obav a nejistoty nejen pro ekonomiku, ale také pro více než 2 000 zaměstnanců, jejichž pracovní místa jsou nyní ohrožena.
Kdysi rušná průmyslová čtvrť je dnes známkou špatného řízení, nečinnosti vlády, a dokonce i toho, jak geopolitika může ochromit národní průmysl. Mezinárodní sankce proti ruským ropným společnostem, jako jsou Lukoil a Rosněfť, se projevily v celé Evropě. Narušily dodavatelské řetězce a zhruba 50 tankerů přepravujících ruskou ropu zůstalo v evropských přístavech bez únikové cesty.
V Rumunsku to mělo strašný dopad: Petrotel Lukoil, který působí na trhu od roku 1998, už nemůže najít bezpečné místo, kde by mohl stát. Vláda nechce rafinerii přímo koupit kvůli rostoucímu mezinárodnímu tlaku. Podle viceprezidenta AUR Mariuse Lulea to mnozí lidé považují za nebezpečný krok, který by mohl zemi proměnit v „ekonomický sud střelného prachu“. Někteří představitelé se domnívají, že státní zásah by mohl zachránit pracovní místa a zajistit, aby místní dodávky nebyly odříznuty od poptávky. Může se však stát, že vládnoucí koalice se domnívá, že riziko takové „nacionalizace“ je mnohem větší než její krátkodobý přínos. Poukazují na skutečnost, že existují finanční rizika obrovského rozsahu a politická nestabilita by tento postoj jistě doprovázela. Tím se liší od ostatních zemí EU, které se vyznačují větším intervencionismem. Nejvíce ovlivněna je tato rafinerie skupinou 2 000 pracovníků. Ti si nejsou zcela jisti, co s nimi bude dál, protože jednání se protahují, když v dohledu není jediný kupec.
Vládní úředníci a odboroví předáci se vyjádřili, že jsou rozzlobeni. Ministerstvo hospodářství poskytuje jen málo ambiciózních slibů nebo vůbec žádné, a to je nebezpečná prázdnota vize. Rumunský ropný sektor se již nyní potýká s problémy kvůli infrastruktuře a měnícím se světovým cenám ropy. Tento zmatek způsobuje ještě větší problémy. Petrotel Lukoil je na ráně, což znamená, že země může přijít o významný zdroj průmyslové a energetické výroby. Uzavření rafinerie by mohlo pro města, jako je Ploieşti, znamenat velké propouštění a nižší daňové příjmy i sociální zátěž.
V jiných částech EU jsou vlády agresivnější. V Německu a Itálii úřady dočasně převzaly kontrolu nad aktivy vlastněnými Ruskem, často ve jménu národní bezpečnosti, aby zastavily pracovní místa a toky energie, dokud se nenajdou stabilní, neruští kupci. Jedná se o velmi sporné, ale proveditelné způsoby, které ponechávají prostor pro strategický posun.
Další dva východoevropští sousedé, Maďarsko a Bulharsko, zastávají vyváženější názor. Jednají s ruskými firmami a hledají jiné alternativy, někdy s pomocí fondů EU. Rozdíl odráží, jak málo je Rumunsko schopno dosáhnout, protože obavy z ruského rizika někdy brání vládě jednat. Mnozí komentátoři a bývalí úředníci, včetně bývalého prezidenta Traiana Băsesca, trvají na tom, že současná vláda měla s americkým ministerstvem financí, jehož sankční režim má velký dopad na ruské firmy v zahraničí, dohodnout delší lhůty. Rumunské provozy Lukoilu se s tímto nedostatkem potýkají, jejich reakce je pomalá a chybí jim strategická vize. Zdá se, že je pro ně stále těžší se z toho dostat. V jistém smyslu tato rozhodnutí naznačují, že vláda kolektivně neochránila klíčová odvětví před otřesy zvenčí. Místo aby se politici řídili pravidly a znalostmi EU, rozhodli se raději vyhnout riziku, než aby se spoléhali na předpisy a znalosti EU. Někomu to zní jako moudré rozhodnutí, ale zemi to příliš neochrání před skutečnými hospodářskými škodami.
Kritici na pravici tvrdí, že ropný průmysl se může vyhnout katastrofě pouze tehdy, pokud bude jeho politika transparentní a důsledná a bude vycházet z pečlivého vyjednávání, nikoli ze zbožných přání. Vláda čelí tlaku na „znárodnění“ velkých, problémových aktiv, má však jiný imperativ: Chránit pracovní místa a zajistit postižené komunity. Evropské zkušenosti ukazují cestu: Krátce chránit průmysl, tvrdě vyjednávat a hledat možnosti odchodu, které by vyvážily riziko a místní potřeby.
Rumunsko se musí z těchto chyb poučit, než přijde o své nejdůležitější ropné bohatství, a to nejen kvůli sankcím, ale také proto, že se vláda nedokáže rozhodnout.