Projde Sanchezovi ohrožení bezpečnosti evropských hranic?

Migrantská krize ve Španělsku staví nově probuzenou evropskou středopravici před zkoušku. Dokáže přijít s seriózní reakcí na to, jak španělská socialistická vláda podkopává integritu evropských hranic?
Skupina Evropské lidové strany v Evropském parlamentu, která kdysi stála u zrodu nesmírně liberální celoevropské imigrační politiky, se ve snaze zachránit svou politickou moc přiblížila nacionalistickým stranám v parlamentu a přijala zásadní rozhodnutí o zahájení deportací a zabezpečení hranic. Pro nacionalisty a konzervativce mělo funkční období Ursuly von der Leyenové v čele Evropské komise jen velmi málo legitimizačních prvků, a je proto pochopitelné, že i ona se připojila k přísnější politice.
Vyžadovalo to však značné úsilí, aby se středopravicové establishmentové síly v Evropě dostaly do této pozice. Po celá desetiletí procházely mnohé země západní Evropy v důsledku masové legální i nelegální imigrace ohromnými společenskými změnami. To dokonce destabilizovalo volební chování v těchto zemích; nacionalisté posilovali na úkor tradičních pravicových stran, ale ani tehdy nebyla nikde vidět ochota reagovat na obavy konzervativních voličů.
To se do jisté míry změnilo s migrační krizí v letech 2015 a 2016. Když se důsledky nekontrolované imigrace staly příliš tíživými, mnoho z těchto středopravicových stran začalo měnit svou rétoriku. Trvalo však ještě několik let, než své sliby proměnily v činy. To jsou plody, které byly sklizeny, když byla na začátku tohoto roku uzavřena nová migrační dohoda, která umožnila zřízení návratových center v konkrétních zemích mimo Evropu pro nelegální migranty, včetně legálních migrantů, kteří přišli o povolení k pobytu kvůli trestné činnosti nebo jinému zneužití.
Členské strany Evropské lidové strany, stejně jako podobně smýšlející středopravicové strany, se také různými způsoby snažily konkurovat nacionalistům ve svých zemích. Většinou se však tyto snahy jeví jako polovičaté. To není překvapivé, vezmeme-li v úvahu, že zastupují politickou tradici, která musí nést jako svůj kříž svou spoluvinu na evropské migrační katastrofě 21. století. Mnozí politici, kteří i nadále tvoří a utvářejí etablované evropské středopravicové spektrum, stále v hloubi duše věří v otevřené hranice a multikulturalismus.
Nechají Sancheze odejít?
Španělská vláda v čele s Pedrem Sanchezem ze Španělské socialistické dělnické strany je již dlouhou dobu v centru pozornosti celé Evropy a amnestií pro půl milionu nelegálních migrantů, kterou vyhlásila v únoru letošního roku, výrazně narušila politický trend směřující k přísnější migrační politice. Sanchez byl nacionalisty rychle označen za padoucha, zatímco evropská levice ho oslavovala. Tato amnestie vyslala do celého světa signál, že Španělsko, a v širším smyslu i Evropa, může i nadále odměňovat nelegální migraci trvalými pracovními a pobytovými povoleními.
Pro ilustraci závažnosti Sánchezova rozhodnutí je vhodné srovnání se Švédskem, které bylo v desetiletí 2010. let evropským šampiónem v oblasti masové imigrace.
V roce 2018 vydala švédská sociálnědemokratická vláda pod vedením Stefana Löfvena podmíněnou amnestii pro až 11 000 afghánských migrantů, kteří během migrační krize přicestovali nelegálně. Pokud by dokončili švédské středoškolské vzdělání, gymnázium, byl by jim udělen legální status. Tato politika dodnes slouží pravicovým kritikům, zejména Švédským demokratům, jako příklad levicové bezohlednosti, neboť dala najevo dalším nelegálním migrantům po celém světě, kteří by o to měli zájem, že politická elita jim „dá šanci“. Amnestie byla dále používána jako příklad toho, jak parlament ovládaný levicí dokáže navrhovat a schvalovat nesmírně liberální legislativu zdánlivě z rozmaru, zatímco pravice musí měsíce či roky tvrdě pracovat, jen aby prosadila do zákona více kontrol nebo přísnější požadavky. Afghánská amnestie byla pro švédské nacionalisty doslova traumatem.
Švédsko má přibližně deset milionů obyvatel. Amnestie, která zanechala hluboké stopy ve švédské politice, se týkala jednoho promile celé populace.
Španělsko s téměř 50 miliony obyvatel bylo svou vládou donuceno přijmout amnestii pro jedno procento celé své populace. Podle původního záměru vlády by se amnestie nakonec mohla týkat téměř jednoho milionu lidí, čímž by se tento podíl zvýšil na dvě procenta. Rozsah této dlouhodobé katastrofy nelze podceňovat. Amnestie socialistů prakticky nerozlišovala; signál vyslaný zbytku světa nemá v roce 2015 téměř obdoby, pokud jde o dopad jediného vládního rozhodnutí.
Není těžké spojit tuto amnestii a obecný proimigrační postoj vlády Pedra Sáncheze s „invazí“ do španělské africké enklávy Ceuta koncem července. Až 60 000 migrantů, převážně marockého původu, překonalo hraniční ploty, často tak, že je obeplavali. Španělská reakce byla zdánlivě nerozhodná. Místo toho, aby Pedro Sánchez poukázal na toto trestné porušení a dal najevo, že nelegální imigrace do Evropské unie je nepřijatelná, zdá se, že byl spíše zaneprázdněn odrážením kritiky ze strany jiných evropských politiků.
Vlády Dánska a Itálie, které často stojí v čele nových iniciativ EU zaměřených na prevenci nelegální migrace do Evropy, opět převzaly vedoucí úlohu a otevřeně vyzvaly k pozastavení členství Španělska v schengenském prostoru volného pohybu. To, že dva evropští premiéři z takových důvodů vyzvali k takovému opatření proti jinému členskému státu EU, je téměř bezprecedentní, zejména s ohledem na migrační problematiku. Je vzácné – a velmi vítané – vidět, že evropští lídři berou hrozbu nelegální imigrace tak vážně. Vláda Sancheze v Madridu způsobuje nejen Španělsku obrovské škody, ale také ohrožuje celý kontinent tím, že její naivita v otázce imigrace vystavuje zbytek Evropy ještě většímu tlaku.
Navzdory tomuto zjevnému nebezpečí se dosud ozvalo jen málo oficiálních hlasů, které by od Španělska něco požadovaly. Vraťme se k problému středopravice, která se nezavazuje k řešení evropského migračního problému.
Jedna věc je několikrát spolknout svou hrdost a nechat nacionalisty v parlamentu prosadit to, co je, upřímně řečeno, snadný cíl: že nelegální migranti musí být deportováni. Jiná věc je však slovem i činem přímo zpochybňovat jinou evropskou vládu, když je tato vláda vedena vašimi přáteli. Ano, evropský politický establishment, zahrnující většinu mainstreamových stran středolevice a středopravice, které se navzájem znají a po desetiletí spolu bratrsky spolupracují přes formální politické hranice, pravděpodobně sdílí pocit solidarity. Pro průměrného evropského středopravicového politika není socialistická strana Pedra Sancheze žádným vyvrhelem. Jedná se o „rozumnou“ a „respektovanou“ levicovou stranu ve Španělsku, nikoli o nějaké populistické nováčky. Tito politici vyjednávali, podávali si ruce a smáli se společně s Sanchezovými předchůdci.
Tato tichá dohoda o chování, která existuje mezi zavedenými stranami (ale málokdy se vztahuje na strany, které vážně zpochybňují úpadek a chyby Evropské unie), je důvodem, proč proti Španělsku pravděpodobně nebudou podniknuta žádná vážná opatření.
Problém s vládou Pedra Sancheze je větší než 60 000 migrantů, kteří se pokusili překročit hranici v Ceutě. Únorová amnestie měla vyvolat poplach v evropských hlavních městech, ale nestalo se tak. Je pro politickou elitu snad milion nelegálních migrantů, kteří získají trvalý pobyt a pracovní povolení ve Španělsku, a tím pádem i v celé Evropě, „vnitřní záležitostí“, k níž se zahraniční vláda nemá vyjadřovat? Je na čase, aby evropští politici ukázali, že jejich podpora deportací a trvalého zastavení nekontrolované imigrace do našeho domova není jen krátkodobým politickým trendem, ale skutečným přesvědčením.