Vzhledem k poklesu domácí produkce by Evropa mohla do roku 2050 dovážet 98 % svého plynu

Společnost Wood Mackenzie varuje, že bez nových investic by produkce v EU mohla téměř zaniknout, zatímco urychlení schvalování povolení a průzkumu v Černém moři a ve východním Středomoří by mohlo výrazně snížit závislost na LNG

Evropská unie by se do roku 2050 mohla stát závislou na dovozu více než 98 % svého zemního plynu, pokud investice do domácí produkce vyschnou, což poukazuje na dlouhodobou výzvu v oblasti energetické bezpečnosti, která by mohla vystavit Unii stále většímu vlivu globálního trhu se zkapalněným zemním plynem.

Toto varování pochází z nové zprávy společnosti Wood Mackenzie s názvem „Jak by mohl domácí plyn přispět k energetické bezpečnosti EU?“, která modeluje tři scénáře těžby až do roku 2050. Rozdíl mezi nejméně a nejvíce ambiciózním scénářem se blíží 1 000 miliard kubických metrů (bcm) kumulativní produkce — což zhruba odpovídá tříleté současné spotřebě plynu v EU.

Evropa je již nyní silně závislá na zahraničních dodávkách. Podle společnosti Wood Mackenzie se přibližně 85 % plynu spotřebovaného v EU dováží. Očekává se, že tento podíl zůstane relativně stabilní až do počátku 30. let 21. století, poté však poroste, protože několik významných zdrojů se dostane pod tlak.

Očekává se, že norská těžba nakonec poklesne ze současné stabilní úrovně, zatímco rostoucí domácí poptávka po energii by mohla omezit vývoz ze severní Afriky. Evropa zároveň postupně upouští od dodávek z ruských plynovodů, které kdysi tvořily ústřední pilíř jejího energetického systému.

Vzniklou mezeru by stále více vyplňovalo LNG. Společnost Wood Mackenzie odhaduje, že podíl LNG na evropských dodávkách plynu by mohl vzrůst ze současných přibližně 40 % na 63 % do roku 2050. Ještě pozoruhodnější je, že Spojené státy by mohly zajistit 77 % těchto objemů LNG, čímž by nahradily jednu formu koncentrované vnější závislosti jinou.

Tři scénáře této poradenské společnosti ukazují, jak by politická rozhodnutí mohla tuto trajektorii změnit.

V rámci scénáře s nízkými investicemi, v němž se do žádných nových plynových ložisek neinvestuje, klesne produkce v EU ze 43 bcm v roce 2028 na pouhých 2 bcm v roce 2050, čímž dojde k faktickému zániku domácích dodávek.

Střední scénář vycházející ze současných politik a investic by udržel produkci na úrovni přibližně 40 miliard kubických metrů ročně až do roku 2038. I to by však vyžadovalo značné investice, a to pouze za účelem nahrazení vyčerpávajících se ložisek, přičemž domácí produkce by nikdy nepokryla více než 17 % poptávky EU.

Pouze optimistický scénář společnosti Wood Mackenzie podstatně mění strategickou pozici Evropy. Stabilní fiskální podmínky, rychlejší vydávání povolení, méně omezení pro podniky a úspěšný průzkum by mohly v roce 2042 zvýšit produkci EU na 77 bcm, což by pokrylo až 38 % poptávky. Kumulativní produkce by v tomto scénáři dosáhla přibližně 1 400 bcm.

Geologický potenciál se soustřeďuje především v jihovýchodní Evropě.

Průzkum představuje přibližně 680 bcm dodatečné produkce, která odděluje pesimistický a optimistický scénář, přičemž zhruba 70 % dosud neobjevených zdrojů se nachází v Černém moři a ve východním Středomoří. Samotné Řecko představuje přibližně jednu třetinu odhadovaného průzkumného potenciálu. Společnosti Energean a ExxonMobil se připravují na vrtání prvního řeckého hlubinného průzkumného vrtu v roce 2027.

Další možností je Kypr. Společnost Wood Mackenzie ve svých modelech počítá s maximálním potenciálem 340 bcm, který by mohl být přepravován přes Egypt, avšak upozorňuje, že ne celý tento objem plynu by nutně dorazil k evropským spotřebitelům.

Rumunsko představuje bezprostřednější příklad. Očekává se, že projekt Neptun Deep v Černém moři, který provozuje společnost OMV Petrom společně se společností Romgaz, dosáhne od konce dvacátých let 21. století roční těžby přibližně 8 bcm.

Ekonomické faktory mohou posílit argumenty ve prospěch evropské výroby. Společnost Wood Mackenzie vypočítala, že náklady na dodávky amerického LNG do severozápadní Evropy, při nichž se dosahuje rentability, jsou o 68 % vyšší než u plynu z pole Neptun Deep a o 96 % vyšší než u nových norských dodávek. Použitím plynu z domácích zdrojů nebo z blízkých plynovodů lze rovněž vyhnout se některým energeticky náročným procesům zkapalňování a přepravy spojeným s LNG.

Tato otázka však pro Evropu představuje nepříjemné politické dilema. Rozšíření těžby plynu by mohlo zvýšit bezpečnost dodávek, zatímco EU zároveň usiluje o rozsáhlou dekarbonizaci a snaží se snížit spotřebu fosilních paliv.

Členské státy se proto ubírají různými směry. Země v oblasti Černého moře a východního Středomoří usilují o investice do průzkumu, zatímco Dánsko, Francie a Španělsko omezily vydávání nových licencí nebo stanovily plány směřující k ukončení těžby uhlovodíků.

Domácí plyn proto nemůže zajistit energetickou nezávislost Evropy a ani společnost Wood Mackenzie netvrdí, že by tomu tak bylo. Zpráva naopak představuje těžbu jako způsob, jak snížit závislost během energetické transformace, v jejímž rámci se očekává, že plyn zůstane součástí evropského systému ještě po mnoho let.

Rozhodujícím faktorem je čas. Průzkum, získávání povolení a výstavba mořských zařízení mohou trvat mnoho let, než se podaří vytěžit první metr krychlový. Rozhodnutí přijatá v průběhu příštích pěti let by proto mohla rozhodnout o tom, zda Evropa vstoupí do 40. let 21. století s významným domácím plynárenským průmyslem – nebo zda bude stále více závislá na dodávkách LNG z druhé strany Atlantiku.

Alessandro Fiorentino