Boj proti vyhynutí

Kongres ECR o rodině jako prostředku k boji proti demografické zimě v Evropě

Myšlenka, že Evropa by se měla snažit budovat budoucnost a přitom spoléhat na to, že děti budou mít ostatní, byla hlavním bodem, který zazněl na třetím Evropském kongresu o rodině pořádaném Stranou evropských konzervativců a reformistů v Dubrovníku. V rámci diskusí, které se konaly 11. a 12. září, se řečníci zabývali demografickým úpadkem z pohledu ekonomiky, vzdělávání, technologie a kultury, přičemž jejich nejpřesvědčivějším argumentem bylo, že společnosti by měly učinit založení rodiny realistickým a smysluplným cílem.

Problém, jímž se zabýval kongres v Dubrovníku, je natolik závažný, že neponechává žádný prostor pro sebeuspokojení. Nejnovější demografická zpráva z posledního přehledu Eurostatu ukazuje, že porodnost v Evropské unii činila v roce 2024 1,34 dítěte na ženu, což je výrazně pod úrovní reprodukce, která se pohybuje kolem 2,1. Důsledky přesahují rámec důchodů, nedostatku pracovních sil nebo udržitelnosti evropských sociálních států; týkají se také národní identity, neboť předávání kultury z generace na generaci bude přerušeno, pokud demografická zima neskončí.

Považovat děti pouze za budoucí daňové poplatníky znamená minout cíl. Rodičovství zahrnuje vztahy, povinnosti a naděje, které nelze měřit ekonomickými měřítky. Rozumný konzervativní přístup musí uznávat jak význam rodin pro veřejný sektor, tak i jejich nezávislost na státu. Vlády by měly lidem pomáhat při výchově rodin, jaké si přejí, a zároveň respektovat, že konečné rozhodnutí je na nich.

Velmi užitečným tématem v Dubrovníku byl rozpor mezi tím, co rodiny chtějí, a tím, co je ve skutečnosti možné – jinými slovy, rozdíl mezi tím, co člověk říká, že chce, a tím, jak podle toho jedná. Na základě výzkumu provedeného společností EMG Fabrizio Masia poukázal na důkazy, že lidé si často přejí mít více dětí, než kolik jich v současné době mají. Taková srovnání si vyžadují pečlivé zvážení, protože skutečnost, že lidé vyjadřují určitou preferenci, ještě neznamená, že se k tomu skutečně rozhodnou. Přesto však vyvolávají důležitou otázku: jaké překážky brání tomu, aby se touha po rodině stala skutečností?

Téma bydlení se opakovaně objevovalo. Když Elina Treija, která hovoří jménem lotyšských početných rodin, zmínila potřebu mít jistotu, že s rostoucím počtem členů domácnosti bude i nadále k dispozici vhodné bydlení, její poznámka přivedla diskusi k reálným rozhodnutím, která musí páry činit. Například narození druhého či třetího dítěte může znamenat potřebu další ložnice, přestěhování do jiné čtvrti nebo sjednání vyšší hypotéky. Obecná prohlášení o podpoře nedokážou tyto praktické nejistoty vyřešit.

Právě v tomto bodě by měla konzervativní rodinná politika zaujmout ambicióznější přístup k ekonomickým reformám. Jelikož je záměrem vlády motivovat lidi k tomu, aby měli děti, měla by jim usnadnit stavbu domů, zakládání podniků a získání produktivního zaměstnání. Zpoždění v procesu plánování a zbytečná omezení mají dopad na zakládání rodin, i když úředníci, kteří za ně nesou odpovědnost, demografickou situaci neberou v úvahu. Prosazování zájmů stávajících skupin na úkor mladých domácností je v rozporu se sociální kontinuitou, kterou konzervativci údajně chtějí chránit.

Jorge Jraissati, předseda skupiny pro ekonomickou inkluzi, spojil obavy z demografických trendů s obtížemi, s nimiž se potýkají mladí pracovníci a podnikatelé. Tvrdil, že ekonomická dynamika pomáhá obnovit důvěru v budoucnost. Této skutečnosti by měla být věnována náležitá pozornost; lidé jsou ochotnější přijímat dlouhodobé závazky, pokud mají pocit, že jejich úsilí může zlepšit jejich situaci a že příležitosti nejsou omezeny pouze na ty, kteří již vlastní majetek nebo zdědili bohatství.

Veřejná podpora musí být rovněž spolehlivá. Masia vyjádřil pochybnosti ohledně spoléhání se na dočasné příplatky a zdůraznil význam opatření, která rodinám umožňují plánovat na delší období. Odpovědnost spojená s výchovou dítěte přesahuje rámec rozpočtového roku. Pokud rodiče chápou, mají přístup k daňovým úlevám, pomoci s bydlením a zařízením péče o děti a mohou rozumně očekávat, že tato opatření budou pokračovat, jsou tato opatření účinnější.

Italská ministryně pro rodinu Eugenia Roccella ve svém online prohlášení uvedla jiný důvod. Uvedla, že rodinná politika by měla zahrnovat zaměstnanost, rodičovskou dovolenou, péči o děti, bydlení a společenské postavení rodičů, a zdůraznila, že mateřství by nemělo bránit ženám v dosahování jejich profesních cílů. Společnost nemůže realisticky tvrdit, že oslavuje matky, pokud jim zbytečně znesnadňuje pracovní život.

To by mělo vyvrátit zjednodušující stereotyp o konzervativní politice. Nemusí to nutně znamenat, že by se všem domácnostem měl předepisovat stejný model rodinného uspořádání. Někteří rodiče by uvítali, kdyby oba dospělí pracovali na plný úvazek; jiní dávají přednost kratšímu pracovnímu úvazku nebo období, kdy se budou věnovat péči o děti. Správná politika by měla rodinám ponechat větší prostor pro vlastní rozhodování a měla by uznávat význam neplacené péče stejně jako placené práce.

Muži by rovněž měli být ústředním bodem této diskuse. Antonio Giordano jasně rozšířil debatu o důstojnosti mateřství tak, aby zahrnovala i otcovství. Je to důležité, protože demografická odpovědnost nemůže být omezena pouze na ženy. Kultura, která považuje rodiny za důležité, by měla od mužů očekávat spolehlivost, péči a oddanost. Veřejná politika by měla mužům usnadňovat, aby byli zodpovědnými otci, a veřejná debata by měla zajistit, aby se vyplatilo usilovat o zodpovědné otcovství.

Kongres také ukázal, že spoléhání se na imigraci jako na způsob řešení demografických problémů má své meze. Roccella tvrdil, že Evropa nemůže svou porodnost jednoduše „outsourcovat“. Nejjednodušší způsob, jak tento argument pochopit, je říci, že přivádění pracovníků z jiných zemí neodstraňuje podmínky, které brání místním obyvatelům v uzavírání sňatků a zakládání rodin. Migrační politika a rodinná politika se totiž zabývají odlišnými otázkami, i když mohou mít překrývající se ekonomické dopady.

Účastníci zdůraznili různé body; George Simion zaujal přísnější postoj k migraci, zatímco Carlo Fidanza podpořil omezenou, kontrolovanou a kvalifikovanou legální migraci. Přesvědčivý konzervativní program by měl tyto rozdíly jasně vymezit a být schopen hájit hranice, integraci a národní kontinuitu, přičemž zároveň musí uznat, že migranti jsou lidé s rodinami a nadějemi. Důvěryhodnost demografické politiky je podkopávána pokaždé, když jsou lidské bytosti považovány za zaměnitelné položky v populačním účtu.

Kromě ekonomických aspektů vyvolal případ Dubrovníku i zásadnější otázku týkající se autority – a sice, kdo nese odpovědnost za výchovu další generace? Diskuse, do níž se zapojili rodiče, školy i stát, se neustále vracela k hlavní roli rodiny. Cristina Dascălu jasně formulovala praktický problém: společnosti sice povzbuzují lidi k tomu, aby měli děti, ale často zbytečně ztěžují samotnou práci rodičů.

Rodiče by měli mít skutečné slovo ve vzdělávání svých dětí, včetně práva nahlížet do učebních plánů a vznést námitky proti určitým rozhodnutím. Školy by měly mít odbornou autonomii a věnovat se získávání znalostí. Veřejné orgány musí chránit děti. Těchto povinností lze nejúčinněji dosáhnout prostřednictvím jasně vymezených hranic a spolupráce. Neustálé konflikty vedou ke ztrátě důvěry v rodinách a ztěžují učitelům plnění jejich základní role.

Sharon Keoganová, irská senátorka, zařadila sousedství mezi organizace, které jsou často opomíjeny: uvedla, že děti potřebují bezpečné prostory, kde si mohou hrát, navazovat přátelství a osamostatňovat se. To odráží typický konzervativní pohled, protože zdůrazňuje propojení mezi soukromými domácnostmi a státem. Ulice, kluby, dobrovolnické organizace i spolehliví sousedé – to vše přispívá k tomu, aby se rodinný život dal snáze zvládat.

Její příspěvek také naznačil praktický způsob rozdělení odpovědnosti. Veřejné orgány by měly nést odpovědnost za bezpečnost komunit a za to, aby veřejné prostory byly bezpečné. Rodiny a místní sdružení by měly mít možnost organizovat si každodenní život, aniž by čelily nadměrnému zasahování. Rodičům moc nepomůže oficiální pochvala, pokud jejich děti nemohou bezpečně chodit po ulici nebo pokud musí každou činnost pečlivě dohlížet. Každodenní svoboda je zčásti výsledkem účinného veřejného pořádku.

Technologie přinesla nový rozměr. Ačkoli Jürgen Joost uznává hodnotu digitálních systémů, varuje, že by mohly nahradit rodičovský úsudek a lidskou pozornost. Adrian-George Axinia rovněž vznesl otázku, zda děti, které dostávají okamžité odpovědi od umělé inteligence, získávají znalosti nezbytné pro samostatné myšlení. Tyto argumenty byly nejpřesvědčivější, když se zaměřovaly na konkrétní návyky a odpovědnosti, namísto toho, aby inovaci jako celek považovaly za něco špatného.

Důležité je, jakým způsobem se technologie využívá. Může rodičům pomoci s organizací práce nebo žákům usnadnit pochopení náročného tématu; může však také zabírat čas, který by jinak byl věnován čtení, hraní si nebo rozhovorům. Konzervativci by měli podporovat pravomoc rodičů a učitelů stanovovat hranice a zároveň si uvědomovat, že i dospělí by se měli zamyslet nad svou vlastní závislostí na obrazovkách.

Charakteristickým rysem těchto diskusí byla kulturní sebejistota. Bulharský europoslanec Ivaylo Valchev uvedl, že evropská identita čerpá sílu z národních dějin a vazeb. V kontextu rodinné politiky to znamená, že kontinuita závisí na tom, co lidé považují za hodné předání dalším generacím. Školy by měly vyučovat dějepis poctivě, včetně jeho neúspěchů, a zároveň pomáhat dětem porozumět jazyku, institucím a tradicím, které zdědí.

Mladým lidem je třeba nabídnout budoucnost, na které se budou moci skutečně podílet. Pokud opakovaná varování před úpadkem civilizace vyvolávají u budoucích rodičů pouze obavy, pak toho moc nedosáhneme. Je důležité ukázat, že angažovanost se vyplatí a že společnost bude podporovat ty, kteří se pro ni rozhodnou. Rodiny potřebují praktickou solidaritu, ne jen veřejné uznání.

Politická zkouška začne až po skončení konference; Tina Mercepová vyzvala k tomu, aby se demografii na nejvyšší vládní úrovni věnovala neustálá pozornost. To by znamenalo, že ministři by museli zohledňovat, jak jejich rozhodnutí v oblasti bydlení, daní, školství a zaměstnanosti ovlivňují rodiny, a zajistit, aby jejich politika zůstávala účinná po celou dobu volebních cyklů. Bylo by rovněž nutné provést upřímné zhodnocení v případě, že by se opatření, které bylo podporováno, neosvědčilo.

Největším přínosem Dubrovníku bylo propojení těchto odpovědností. Rodinný život závisí nejen na materiálních možnostech, spolehlivých institucích a kultuře, která je ochotná ctít závazky, ale také na civilizačním optimismu. Chceme-li zaujmout konzervativní přístup, je nutné odstranit zbytečné překážky, posílit komunity, které rodiče obklopují, a ponechat prostor pro příští generaci. Evropská obnova bude vnímána jako důvěryhodná teprve tehdy, až mladí lidé uvidí, jaké příležitosti se jim nabízejí, a uvěří, že je možné založit rodinu.