Subscribe
Mnozí konzervativci obviňují liberály a marxisty, že ve svých argumentech vycházejí ze zjednodušujících a jednoznačných principů. Liberálové mohou hovořit o „otevřenosti“ nebo „svobodě“, jako by se jednalo o absolutní hodnoty, které nikdy nevyžadují kompromis. Marxisté (včetně sociálních demokratů) mohou hovořit o „spravedlnosti“ a „rovnosti“, jako by tyto pojmy byly samy o sobě zcela bezproblémové.
Konzervativci se zdají být schopnější vypořádat se s kompromisy, vyjednáváním a udržitelnými řešeními. Otevřenost a svoboda jsou cenné, ale stejně tak i tradice a pevná autorita. Spravedlnost a rovnost jsou žádoucí, společnost však musí také přijmout, že někteří lidé se v životě budou mít lépe než jiní. Spravedlnost a rovnost se nesmí zvrhnout v nátlak a diktaturu.
Jednorozměrné myšlení je snadným terčem kritiky. Avšak i dvourozměrné myšlení nás může svést na scestí. Pokud například považujeme liberální důraz na otevřenost za problematický, je až příliš snadné sklouznout do opačného tábora – a najednou se ocitnout v roli obhájce uzavřenosti a izolace. Navíc nás ostatní snadno vnímají jako zastánce takové uzavřenosti a izolace. To je prokletí dvourozměrného uvažování: má tendenci vytvářet a udržovat polarizaci, v níž proti sobě stojí dva zdánlivě nesmiřitelné principy. Politickí protivníci se pak nevyhnutelně navzájem obviňují z toho, že své příslušné principy – jako je otevřenost versus uzavřenost – dovádějí do absurdních extrémů.
Ve skutečnosti je značná část našeho politického diskurzu založena na dichotomiích mezi neslučitelnými principy, nebo přinejmenším na dvou protichůdných, extrémních pozicích. Může jít o otázku imigrace či neimigrace. Otevřenosti či uzavřenosti. Rozvoje či zachování. Změny či stálosti. Zbrojení či odzbrojení. Vysokých daní či nízkých daní.
Problémem takových dichotomií je, že nám často brání vidět, že politika se pohybuje na širokém spektru. Nemusíme se vždy rozhodovat mezi masovou imigrací a úplným zákazem imigrace, ani mezi vysokými a nízkými daněmi. Můžeme hledat střední cestu – povolit určitou míru imigrace za předpokladu, že bude kontrolovaná nebo omezená. Můžeme věřit v otevřenou společnost a otevřený svět, aniž bychom se vzdali kontroly nad našimi hranicemi. Můžeme usilovat o generování značných daňových příjmů, aniž bychom dopustili, aby daňové zatížení dusilo podnikání a hospodářský růst.
Právě v tomto ohledu by se mělo konzervativní myšlení projevit v tom nejlepším světle. Mnozí tvrdí, že být konzervativním znamená v podstatě umět pečlivě zvažovat kompromisy – najít „zlatou střední cestu“ (Aurea mediocritas) mezi dvěma extrémy a dospět k udržitelnému řešení, které vyvažuje protichůdné zájmy.
V této souvislosti se často cituje Aristoteles. Ve svém proslulém díle „Nikomachova etika“ obhajuje princip zlaté střední cesty. Štěstí a harmonie se nejlépe dosahují tehdy, když se vyhýbáme extrémům a místo toho usilujeme o to, co je rozumné, dobré a udržitelné – vlastnosti, které lze vždy nalézt někde na spektru mezi dvěma zdánlivě protichůdnými principy.
S penězi by se například nemělo zacházet ani s chamtivostí, ani s rozmařilostí. Právě vyvážené nakládání s penězi se z dlouhodobého hlediska ukazuje jako udržitelné. Rozmařilost vede ke zkáze, stejně jako neustálá lakomost. Chamtivý člověk může sice vlastnit bohatství, ale nemá z něj žádnou radost. Ve slavné hře „La misère“ francouzského komediálního dramatika Molièra se peníze lakomce stávají spíše zdrojem úzkosti a starostí než zdrojem radosti a jistoty.
Stejně tak by vztahy s přáteli neměly být charakterizovány pouze poddajností nebo, naopak, neochotou k kompromisu. Člověk s dobrými úmysly musí také stanovit hranice a být schopen dbát na své vlastní potřeby.
Politické diskuse se často zaseknou ve zdánlivě neřešitelných dichotomiích. Buď máme vysoké daně, nebo nízké. Buď přenecháme veškerou moc EU – na úkor národních států – nebo jí nepřenecháme vůbec nic. Buď máme otevřené hranice s rozsáhlou imigrací, nebo uzavřeme hranice EU a nedovolíme vůbec žádnou imigraci.
Při takových diskusích bychom však měli vycházet z různých stupnic či úrovní. Díky tomu by tyto debaty byly mnohem plodnější a bylo by mnohem snazší nasměrovat politiku k praktickým řešením. Jednorozměrné principy nás málokdy vedou správným směrem – stejně jako dvourozměrné dichotomie (například „pořádek versus chaos“). Teprve tehdy, když do našeho politického uvažování zahrneme jak pořádek, tak chaos, jak otevřenost, tak hranice, a jak tradici, tak změnu, můžeme skutečně čelit realitě, kterou procházíme.