Subscribe
To ještě neznamená konec Zelené dohody. V Bruselu se však zjevně něco změnilo.
Po letech, kdy se zdálo, že evropské klimatické cíle jsou téměř imunní vůči jakékoli seriózní diskusi o ekonomických a sociálních nákladech této transformace, začíná Evropská komise brát v úvahu pojem, který příliš dlouho zůstával na okraji debaty: konkurenceschopnost.
Nejjasnější signál přišel 17. července, kdy Komise představila rozsáhlou revizi systému obchodování s emisemi Evropské unie, mechanismu, který ukládá výrobcům elektřiny, těžkému průmyslu, leteckým společnostem a námořním dopravcům povinnost platit za své emise CO2.
Klimatický cíl formálně zůstává nezměněn. Evropská unie i nadále usiluje o 90% snížení čistých emisí skleníkových plynů do roku 2040 ve srovnání s úrovněmi z roku 1990, a to na cestě k klimatické neutralitě do roku 2050. Mění se však způsob, jakým se Brusel hodlá k tomuto cíli dostat.
Podle návrhu Komise by se tempo každoročního snižování počtu emisních povolenek dostupných na trhu výrazně zpomalilo. Toto tempo by se snížilo ze současných 4,3 % na 3,7 % v roce 2031 a poté na 1,7 % v roce 2036. Těžký průmysl, jako je ocelářství a cementářství, by si rovněž déle zachoval bezplatné povolenky na emise CO₂, přičemž jejich postupné rušení by bylo prodlouženo až do roku 2038.
Tyto údaje se mohou jevit jako velmi technické. Z politického hlediska však vypovídají o mnohem širším kontextu.
Po dlouhá léta byl evropský přístup poměrně přímočarý: postupně zvyšovat náklady na emise uhlíku, čímž by se podniky dostaly pod tlak a byly nuceny urychlit přechod k ekologičtějším technologiím. Problémem je, že zbytek světa nezůstal nečinný, zatímco Evropa vypracovávala stále ambicióznější klimatické předpisy.
Evropští výrobci soutěží s firmami ve Spojených státech, které obecně těží z levnější energie, a s čínskými konkurenty, za nimiž stojí silná průmyslová politika, obrovské úspory z rozsahu a v mnoha případech méně přísné ekologické předpisy.
Tento důsledek je stále těžší přehlížet. Klimatické cíle mohou být ekonomicky udržitelné pouze tehdy, pokud evropské podniky budou i nadále schopny vyrábět, investovat a zaměstnávat pracovníky v Evropě.
Samotná Komise nyní tento problém otevřeně přiznává. Při představení své nové strategie elektrifikace dne 17. července se Brusel výslovně zmínil o „měnícím se geopolitickém a ekonomickém kontextu“, který vyžaduje modernizaci systému ETS a začlenění konkurenceschopnosti, dekarbonizace a evropské nezávislosti do stejného politického rámce. Komise rovněž uznala základní strukturální problémy: cena elektřiny může stále být přibližně třikrát vyšší než cena plynu, připojení k síti může trvat roky a mnoho čistých technologií se potýká s obtížemi při dosahování komerčního měřítka.
Právě v tomto bodě přestává být klimatická politika pouhou otázkou životního prostředí a stává se otázkou průmyslové a geopolitické moci.
Zavření továrny v Lombardii, Německu nebo Polsku může vést ke snížení emisí zaznamenaných v rámci Evropské unie. Pokud však Evropa následně doveze stejnou ocel, chemikálie nebo průmyslové zboží ze zemí, kde platí méně přísné environmentální požadavky, globální přínos pro životní prostředí už zdaleka není tak zřejmý.
Evropa riskuje, že bude vyvážet nejen své emise, ale také své továrny, své technologické know-how, své investice a svá pracovní místa.
Právě tuto kritiku konzervativní síly a řada národních vlád vznášejí již řadu let. Změna spočívá v tom, že tyto argumenty již nejsou omezeny na politické okraje Bruselu. Stále více ovlivňují samotné jádro evropského rozhodování.
Zvláště hlasitě se k tomu vyjádřili Evropští konzervativci a reformisté.
V předvečer oznámení Komise označil Alexandr Vondra, koordinátor frakce ECR ve Výboru Evropského parlamentu pro životní prostředí, revizi systému obchodování s emisemi (ETS) za zkoušku toho, zda je Brusel konečně připraven uznat „geopolitickou a ekonomickou realitu, s níž se potýká evropský průmysl“.
Vondra vyzval k zastavení nebo výraznému zpomalení postupného rušení bezplatných emisních povolenek v odvětvích, kde je dekarbonizace stále obzvláště obtížná. Jeho hlavní argument byl jednoznačný: „Evropská klimatická politika nesmí být realizována na úkor konkurenceschopnosti evropského průmyslu.“
Nejde o to, že by Evropa měla upustit od svých environmentálních cílů. Jde o to, aby environmentální politika nevedla k situaci, kdy by se emise pouze přesunuly do zahraničí, zatímco evropské průmyslové kapacity by zanikly.
O několik dní dříve poukázala bývalá polská premiérka a europoslankyně za skupinu ECR Beata Szydło na stejnou souvislost mezi regulací v oblasti klimatu a hospodářskou silou během rozpravy v Evropském parlamentu o prioritách nového irského předsednictví Rady.
Pro Szydłovou představovala nadcházející revize systému obchodování s emisemi (ETS) zásadní zkoušku toho, zda se evropská ekonomika konečně dokáže „rozletět a stát se konkurenceschopnou“, místo aby byla omezována pravidly, která sama EU vytvořila.
Ostatní členové skupiny zašli ještě dál. Italský europoslanec za skupinu ECR Stefano Cavedagna popsal systém obchodování s emisemi (ETS) jako symbol regulačních excesů, které poškodily evropskou konkurenceschopnost, zatímco polský europoslanec Bogdan Rzońca zredukoval debatu na záměrně nekompromisní prioritu: energie, jak tvrdil, musí být v první řadě cenově dostupná pro podnikatele a teprve poté ekologická.
Za trhem s emisními povolenkami se skrývá také širší energetická problematika.
Komise chce, aby Evropa výrazně posílila roli elektřiny v dopravě, vytápění a průmyslu. Cílem jejího nového akčního plánu je zvýšit podíl elektřiny na konečné spotřebě energie z dnešních přibližně 23 procent na 46 procent do roku 2040. Brusel odhaduje, že větší elektrifikace by mohla v konečném důsledku snížit evropský dovoz fosilních paliv o 260 miliard eur ročně.
Avšak i v tomto případě skupina ECR tvrdí, že cíle nemohou nahradit infrastrukturu.
Daniel Obajtek, koordinátor této skupiny ve Výboru pro průmysl a energetiku Evropského parlamentu, varoval, že zvyšování cílů v oblasti elektrifikace bez dostatečných kapacit pro výrobu energie, skladování a rozvodných sítí by vedlo pouze ke zvýšení nákladů pro podniky i domácnosti. Vyzval k zavedení pobídek namísto povinných cílů a k tomu, aby si národní vlády zachovaly kontrolu nad svým energetickým mixem.
Vondra propojil tuto debatu s dalším tématem, kterému se Brusel stále hůře vyhýbá: jadernou energií. „Bez jaderné energie nemůže existovat žádná věrohodná strategie elektrifikace,“ argumentoval a vyzval k usnadnění investic do nových reaktorů a ke snížení evropských regulačních překážek bránících financování jaderné energetiky.
V souhrnu tyto postoje naznačují alternativní přístup k původní filozofii Zelené dohody: dekarbonizace zůstává cílem, musí však být sladěna s technologickou neutralitou, cenově dostupnou energií, vnitrostátními podmínkami a zachováním evropské průmyslové základny.
A samotný Brusel se nyní, alespoň částečně, ubírá tímto směrem.
Navrhovaná reforma systému ETS nezpomalí pouze některé požadavky tohoto systému. Snaží se také proměnit stanovení cen uhlíku v explicitnější nástroj průmyslové politiky. Komise chce, aby polovina budoucích výnosů z ETS směřovala na podporu domácího průmyslu, zatímco desítky miliard eur by byly využity k financování čistších technologií a průmyslových investic. Podniky, které by čerpaly určité výhody, by na oplátku byly povinny realizovat konkrétní investice do dekarbonizace.
Filozofie se tedy mění.
Místo toho, aby se EU spoléhala téměř výhradně na to, že se výroba s vysokými emisemi uhlíku stane dražší, je stále více nucena klást si otázku, jak může být čistá výroba na evropském území skutečně ekonomicky životaschopná.
Toto rozlišení je důležité.
Klimatická politika založená výhradně na zákazech, termínech a vyšších nákladech může sice na papíře snížit evropské emise, zároveň však oslabí výrobní kapacitu nezbytnou k financování a rozvoji samotné transformace. Klimatická politika začleněná do skutečné průmyslové strategie má větší šanci dosáhnout obou cílů.
Tento posun je významný také proto, že konzervativní kritika Zelené dohody již není pouhým vnějším útokem na evropský konsenzus. Některé prvky této kritiky se postupně stávají součástí samotného konsenzu.
Konkurenceschopnost, ceny energií, strategická autonomie, technologická neutralita a riziko deindustrializace se staly součástí bruselského slovníku. Evropská debata se již netýká pouze toho, jak rychle lze snížit emise, ale také toho, zda bude Evropa na konci tohoto procesu stále disponovat konkurenceschopným průmyslovým hospodářstvím.
Bitva zdaleka neskončila.
O návrhu Komise týkajícího se systému obchodování s emisemi (ETS) se ještě bude muset jednat s Evropským parlamentem a členskými státy, přičemž je pravděpodobné, že některé vlády a politické skupiny budou požadovat další změny. Zároveň budou ekologické organizace a část evropské levice argumentovat, že uvolnění tohoto systému může ohrozit jeden z nejúčinnějších nástrojů EU pro snižování emisí skleníkových plynů.
Tuto kritiku nelze jednoduše smést ze stolu. Systém obchodování s emisními povolenkami (ETS) sehrál významnou roli při snižování emisí v odvětvích, na která se vztahuje. Skutečnou otázkou tedy není, zda stanovení ceny uhlíku funguje, ale zda systém navržený v jiné ekonomické éře zůstává udržitelný v době, kdy Evropa čelí vysokým nákladům na energii, agresivní čínské průmyslové konkurenci, obnovenému americkému ekonomickému nacionalismu a rostoucím obavám ohledně své strategické závislosti na zahraničních mocnostech.
Evropa se od Zelené dohody neodvrátila.
Začíná se však opouštět předpoklad, že environmentální ambice lze oddělit od ekonomické moci.
Po dlouhá léta se v evropské diskusi často vycházelo z předpokladu, že konkurenceschopnost bude automatickým důsledkem zelené transformace. Dnes se v Bruselu ukazuje pravý opak: bez konkurenceschopného průmyslu, cenově dostupné energie a technologických kapacit nemusí k trvalé zelené transformaci vůbec dojít.
Strategie, která by vedla k deindustrializaci Evropy, větší závislosti na zahraničních technologiích a nárůstu dovozu z ekonomik s vyššími emisemi uhlíku, by nebyla pouhým ekonomickým neúspěchem. Byla by to environmentální rozpor.
A možná právě to je ta nejdůležitější změna, k níž v Bruselu dochází.
Evropská průmyslová realita si konečně vydobyla místo na stejné úrovni jako její klimatické ambice.