Subscribe
V předchozím článku Evropský konzervativec představil čtenářům myšlenky tohoto velkého amerického politického filozofa. Věnujme opět několik řádků oklahomskému géniovi.
Při rozboru svobody slova připomíná, že současná doktrína týkající se tohoto pojmu předpokládá, že v dobré (samozřejmě pokrokové) společnosti je třeba všechny otázky považovat za otevřené – pro širší vysvětlení tvrzení našeho autora by čtenář mohl odkázat na „Willmoore Kendall Contra Mundum“.
Jemně odhaluje první problém: Co s otázkou, zda jsou všechny otázky otevřené? Měla by být i tato otázka otevřená, nebo je v současné pokrokové doktríně jen jedna výjimka, která si zaslouží kvalitu dobra při zacházení se svobodou slova? Z povinnosti považovat všechny otázky za otevřené vyplývá jasný rozpor.
Na druhé straně považovat všechny otázky za otevřené se rovná neexistenci jakékoli ortodoxie, ať už náboženské, politické, sociální nebo ekonomické.
Přinejmenším se to rovná povinnosti, aby všichni v této společnosti jednali ve své veřejné funkci, jako by žádná ortodoxie neexistovala.
V důsledku toho mohou občané takové společnosti svobodně zpochybňovat jakoukoli pravdu, vlastně jakoukoli takzvanou pravdu, protože v takové společnosti žádná pravda, nebo alespoň žádná veřejná pravda, neexistuje. Pravda by nebyla ničím víc než přijatým názorem.
Občané by například mohli svobodně zpochybnit, že rodina by měla být chráněna, že vlastnictví je přirozené právo, že rouhání by mělo být trestáno nebo že je v zájmu společnosti chránit hranice.
Žádný orgán by neměl hájit ochranu rodiny, kvalitu vlastnictví jako přirozeného práva, nezbytný trest za rouhání nebo ochranu hranic, protože by tím narušil práva občanů na zpochybnění těchto institucí.
V roce 1960 Kendall předjímal termín „diverzita“ jako žádoucí (nikoliv jím, ale samozvanými progresivisty) rozšíření různých názorů, hodnocení, Weltanschauungen nebo pohledů na nejrůznější záležitosti.
A nejenže by v takových dobrých a otevřených společnostech měla existovat široká škála otázek, v nichž panuje různorodost a následná neshoda, ale také by měly být četné názory zastoupeny na fóru veřejné diskuse. Opak by byl považován za chudý, nezajímavý, nedemokratický a represivní.
Všeobecná shoda je tedy odsouzena, stejně jako je odsouzena veřejná ortodoxie. Snad se podaří dosáhnout všeobecné shody v triviálních otázkách, jako je například to, po které straně silnice jezdíme. Kromě toho by to však znamenalo, že lidská spontánnost je na pokraji zániku. Zatímco lidská spontaneita vyvolává konflikt, další prvek, který mají pokrokáři a jejich statečnější představitelé, marxisté, velmi rádi.
Konflikt je marxistický a pokrokový způsob objevování pravdy. Dva protichůdné názory jsou lepší než jeden, bez ohledu na jejich kvalitu a bez ohledu na to, zda je po ruce dohoda, která by zabránila konfliktu, neboť taková dohoda je zcela nežádoucí; tři protichůdné názory by byly lepší než dva a tak dále a tak dále.
Ve skutečnosti by z tohoto konfliktu, hledání a soutěže neměl být vyloučen nikdo, ať už jsou jeho nároky jakkoli směšné. Špatně? Nikdo se nemýlí, nic není špatně, protože nic není správně, možná jen orientačně správně. Vše závisí na existenci – a síle – protichůdných názorů. Někteří diváci možná považují něco za špatné, ale to je pouze subjektivní úvaha, která není způsobilá označit někoho nebo něco za špatné.
Navíc pravdy není nikdy dosaženo, vždy se jedná o pokračující proces, který je umožněn dynamickým vývojem konfliktu. Nezáleží na tom, zda je dosaženo nesčetných pravd, ve všech aspektech života, výsledky, které nevyžadují další vývoj: poměr průměru ke kruhu, nesmrtelnost duše, formální zákony logiky, rychlost otáčení Země, atd.
Kendall přirovnává tento trvale probíhající a konfliktní proces v progresivní otevřené společnosti k expandujícímu imperialismu, „vždy nespokojenému se svými dosavadními výdobytky“. To, co je dnes považováno za předběžně správné, bude zítra vyhozeno do koše, aby pokrokový expandující imperialista mohl pokračovat ve svém rozvoji konfliktu.
To přirozeně znamená absolutní svobodu myšlení, kterou konzervativní učenec nesdílí. Taková absolutní svoboda myšlení však považuje konzervativní logiku za zásah do absolutismu jeho požadavku na dobrou otevřenou a pokrokovou společnost.