Subscribe
Řím byl tento týden dějištěm mnohem více než jen vzpomínkové slavnosti. Ceny Margaret Thatcherové se staly politickým prohlášením samy o sobě: potvrzením evropského konzervatismu jako ideologického projektu, který má sílu, identitu a historickou kontinuitu. Výběr italského hlavního města a přítomnost premiérky Giorgie Meloniové nebyly náhodné.
Akci uspořádala organizace New Direction – nadace skupiny Evropských konzervativců a reformistů (ECR) – u příležitosti stého výročí narození Margaret Thatcherové. Odkaz Thatcherové jako zakladatelky nadace a ústřední postavy moderního konzervatismu tvořil intelektuální a symbolickou páteř večera. Přesto se nejednalo o žádné nostalgické cvičení. Místo toho se její odkaz promítl do dnešních evropských debat: suverenity, identity, ekonomické svobody a kulturního odporu vůči stále technokratičtějšímu modelu odtrženému od národních společností.
Thatcherová jako živý politický vzor
Vzývání Margaret Thatcherové v roce 2025 není neutrální gesto. Ztělesňuje pojetí politické moci, které vychází z přesvědčení, individuální odpovědnosti a primátu národa jako místa demokratického rozhodování. V evropském kontextu poznamenaném erozí suverenity, kulturní fragmentací a vyčerpáním progresivně-liberálního konsensu se thatcherismus znovu vynořuje jako intelektuální i morální referenční bod.
Toto poselství jasně vyjádřila Giorgia Meloni ve svém hlavním projevu. Italská premiérka uvedla, že ve světě, který se snaží zbavit společnosti identity, je pouze pevné přesvědčení schopné odolat tlaku. Její poznámky byly široce přijaty jako obhajoba konzervatismu nejen jako ideologie, ale jako politického postoje: morální jasnost, soudržnost a ochota zapojit se do kulturní konfrontace.
Pro mnoho lidí z konzervativního ekosystému představuje Meloni současný překlad odkazu Thatcherové – silné vedení, neokázalá rétorika a odhodlání bojovat proti kulturní hegemonii, nejen proti institucionální moci.
Široká konzervativní konstelace
Rozmanitost letošních laureátů ilustruje šíři – a ambice – konzervativního ekosystému, který se New Direction snaží upevnit. Vedle politických vůdců, jako je Meloni, a významných osobností britského konzervatismu, jako je Michael Gove, byli na slavnostním ceremoniálu oceněni intelektuálové, kulturní činitelé a občanští vůdci z nejrůznějších prostředí.
Francouzský filozof Rémi Brague byl symbolem intelektuálního proudu evropského konzervatismu, který se zabýval kulturními a duchovními základy kontinentu. Neal McDonough a Neal Harmon, působící v oblasti filmu a médií, zdůraznili rostoucí povědomí o tom, že politické bitvy se vedou také v kulturní sféře a v rámci kreativních odvětví. Mezitím přítomnost Sviatlany Tsikhanouské zdůraznila mezinárodní rozměr konzervativní angažovanosti ve vztahu ke svobodě, demokracii a právnímu státu.
Tyto profily dohromady ukazují na jasný strategický cíl: vybudovat evropský konzervatismus, který přesahuje rámec parlamentní politiky a zahrnuje myšlenky, kulturu, občanský aktivismus a mezinárodní vliv.
Španělsko a reformní evropská osa
Účast španělských poslanců Evropského parlamentu za ECR Diega Soliera a Nory Junco zdůraznila rostoucí integraci Španělska do tohoto rozvíjejícího se evropského konzervativního prostoru. Oba europoslanci se také aktivně zúčastnili studijních dnů ECR, které se konaly několik dní před slavnostním galavečerem New Direction, a jsou ukázkou vzniku politického ekosystému ve Španělsku, který se hlásí k ECR, spolu s množstvím organizací občanské společnosti, které působí ve stejném principiálním rámci.
Ve svých projevech během večera zdůraznili hodnoty jako odpovědnost, úsilí a svoboda, které jsou základními kameny reformního evropského projektu. V době, kdy je španělská politická debata stále silně ovlivňována domácí polarizací, nabízí rámec ECR alternativní platformu pro mezinárodní projekci a ideologické sladění.
Více než slavnostní galavečer
Předávání cen Margaret Thatcherové nebylo ojedinělou událostí, ale symbolickým vyvrcholením týdne věnovaného strategickým úvahám. Studijní dny ECR se zabývaly klíčovými otázkami, včetně bezpečnosti, hospodářského růstu, právního státu a obrany kulturní identity Evropy. V tomto kontextu sloužilo slavnostní předávání cen jako narativní závěr – připomínka, že na myšlenkách záleží, vedení zanechává odkaz a politika musí být zakotvena v pevných intelektuálních tradicích.
Řím se na několik dní stal místem setkání evropské pravice, která se již nedefinuje pouze opozicí, ale stále více schopností navrhovat a vládnout. Evropský konzervatismus se s odvoláním na Thatcherovou neohlíží zpět, ale spíše hledá historickou legitimitu, aby mohl čelit stále nejistější současnosti.
Večer nakonec potvrdil, že odkaz Margaret Thatcherové zůstává živý – ne jako mýtus, ale jako politický nástroj. A pro značnou část Evropy přestal být konzervatismus pouze obranný a stal se opět asertivně konstruktivním. Ne revoluční, ale obnovující.