Subscribe
Volební porážka Viktora Orbána tuto neděli 12. dubna neznamená jen konec jedné politické éry v Maďarsku. Pravděpodobně znamená konec jednoho ze dvou hlavních modelů konzervatismu – a toho, co by se dalo nazvat politikou zdravého rozumu -, které v Evropě koexistovaly v posledních patnácti letech.
Evropský konzervatismus nebyl po celé toto období monolitní. Jeho struktura se odvíjela od dvou odlišných způsobů chápání moci, suverenity a souladu v rámci mezinárodního řádu. Tyto dva modely sdílely řadu základních intuicí – kritiku pokrokového přehánění, obranu národa a rodiny, zájem o kulturní kontinuitu -, ale výrazně se lišily ve svých strategických perspektivách, spojenectvích a transformačních ambicích.
První model, rozvinutější co do rozsahu i trvání, ztělesnil Orbán. Zásadní je, že tento model nebyl statický. Sám Orbán představuje evoluci: od spíše klasického liberálního reformátora na počátku své kariéry až po architekta politického systému, který se prezentuje jako alternativa k převládajícímu západnímu konsensu, vymýšlí, definuje a realizuje model neliberální demokracie, který se stal vzorem pro národní populisty všude na světě. Jeho přístup se vyznačuje silnou identitární složkou, která staví národ, kulturu a demografii do centra politického dění. V posledním desetiletí, zejména po odeznění restrikcí Covid-19, se Budapešť stala tepajícím srdcem evropského konzervativního hnutí, poutním místem konzervativců v celé Evropě i mimo ni. Epicentrum hnutí – vlastně fenoménu – s hlubokými kořeny, které tvořil ekosystém mocných think tanků a institucí, jež orbánovský projekt podněcovaly i chránily.
Vedle této složité ideologické konstrukce se Orbán projevuje také jako svérázný geopolitický pragmatik. Jeho otevřenost k jednání s aktéry, jako je Rusko – zejména v oblasti energetiky a války na Ukrajině – a Čína – zejména v oblasti zahraničních investic – neodráží pouze oportunismus, ale širší chápání světa jako stále více multipolárního. V tomto rámci se Maďarsko snaží maximalizovat svou strategickou autonomii vůči Bruselu nebo nepřátelsky naladěnému Bílému domu. Orbánův konzervatismus tedy nebyl pouze kulturní nebo domácí, ale také geopolitický, jehož cílem bylo změnit pozici jeho země a symbolicky i střední Evropy v rámci měnícího se globálního řádu. Takové bylo zdůvodnění fascinující maďarské strategie konektivity, kterou vypracoval hlavní politický poradce premiéra Orbána Balázs Orbán.
Výrazně se od něj odlišuje model, který představuje Giorgia Meloni. Také konzervativní, také kritická k prvkům evropského konsensu, ale zásadně odlišná v orientaci. Meloniová ztělesňuje konzervatismus, který je méně zaměřený na trhliny a více reformní – takový, který se nesnaží redefinovat systém zvenčí, ale ovlivňovat ho zevnitř.
Její přístup je v tomto smyslu více evropský než civilizační. Tam, kde Orbán pěstoval narativ strukturálního napětí s Bruselem, Meloniová prosazuje strategii integrace a vyjednávání. A ještě více strategii vůdcovství. V mnoha oblastech, kde EU chyběla vize, Řím poskytl takovou vizi, kterou později následoval Brusel, přičemž nejlepším příkladem je asi migrační politika. Přístup EU k migraci se stále více shoduje s „Matteiho plánem pro Afriku“ italského premiéra Giorgia Meloniho, který se zaměřuje na partnerství „rovný s rovným“ s cílem zastavit migraci u jejího zdroje. Jinými slovy, tam, kde maďarský model vyzdvihoval suverenitu i za cenu konfrontace, italský model ji vyvažuje institucionální stabilitou a důvěryhodností v evropském rámci.
Tento rozdíl je patrný zejména v zahraniční politice. Meloni je pevně zakotven v Severoatlantické alianci a udržuje důsledné spojení se Spojenými státy bez ohledu na to, kdo vládne ve Washingtonu. Nebo přinejmenším entente cordiale s Bílým domem, navzdory čemuž – nebo právě díky tomu – je také schopna ho okřiknout, když to považuje za vhodné, jak to nedávno učinila v otázce Íránu. Její mezinárodní postoj nesměřuje k diverzifikaci mocenských center, ale spíše k posílení její pozice v rámci stávajících aliancí. Na rozdíl od Orbánova multipolárního pragmatismu představuje Meloniová disciplinovaný atlanticismus, který je plně slučitelný s jejím domácím konzervativním programem.
Důsledek Orbánovy porážky je tedy jasný: z těchto dvou modelů zůstane u moci pouze jeden. Evropský konzervatismus ztrácí svou ambicióznější, identitárnější a strategicky autonomnější variantu a zůstává mu verze integrovanější, gradualističtější a více podmíněná institucionální realitou Evropské unie. To nemusí nutně znamenat okamžité oslabení, ale signalizuje to hlubokou transformaci, která se může rozšířit i po celé Evropě. Konzervativní prostor ztrácí část systémového napětí a získává předvídatelnost. Ztrácí pól politického experimentování – se všemi jeho kontroverzemi – a konsoliduje se kolem formy vládnutí, která je více kompatibilní se stávajícím evropským řádem.
Otázkou nyní není, zda Meloni může Orbána nahradit. Nemůže, protože se řídí jinou logikou. Skutečnou otázkou je, zda model, který nyní stojí osamoceně, stačí k udržení, rozvoji a projekci smysluplné konzervativní alternativy v Evropě.
To, co skončilo 12. dubna, byl způsob dělání politiky – a s ním i jeden ze dvou určujících proudů současného evropského konzervatismu. Měli by se nyní konzervativci shromáždit kolem Meloniho? Koneckonců, je to poslední žena, která zůstala naživu.