Konec Timmermansovy éry

Výkonný místopředseda Evropské komise a šéf Evropské zelené dohody Frans Timmermans rezignoval na svou funkci, aby mohl kandidovat v příštích parlamentních volbách, které se v Nizozemsku uskuteční v listopadu příštího roku.

V posledních dnech srpna 2023 proto Timmermans informoval předsedkyni Komise Ursulu von der Leyenovou o svém rozhodnutí, že chce ze své funkce odejít.

Předsedkyně Komise při této příležitosti vyjádřila Timmermansovi vděčnost a uznání za jeho dlouholetou práci ve funkci člena Komise. Prohlásila následující: „Děkuji Fransovi Timmermansovi za jeho nadšenou a neúnavnou práci na uskutečnění evropské zelené dohody. Byl klíčovým členem mého kolegia komisařů. Díky jeho vynikajícímu přínosu a silnému osobnímu nasazení jsme učinili velký pokrok na cestě k dosažení cílů EU stát se prvním klimaticky neutrálním kontinentem a zvýšit úroveň klimatických ambicí na celém světě. Přínos Franse Timmermanse k práci Komise a k evropskému projektu přesahuje rámec Evropské zelené dohody. Podílel se na formování mnoha iniciativ Komise, a to vskutku kolegiálním stylem.“

Timmermans odchází z úřadu deset měsíců před koncem svého funkčního období. Bývalý komisař působil v letech 2014-2019 také jako první místopředseda Evropské komise, kde byl zodpovědný za zlepšování právní úpravy, interinstitucionální vztahy, právní stát a Listinu základních práv, a v současném funkčním období Evropské komise převzal odpovědnost za evropskou zelenou dohodu. V této funkci koordinoval ambiciózní legislativní program Evropské komise, jehož cílem je učinit z Evropy do roku 2050 první klimaticky neutrální kontinent, a zastupoval EU na mezinárodních jednáních o změně klimatu. Koordinoval také práci Evropské komise na strategii EU pro biologickou rozmanitost, budoucnost bez znečištění a oběhové hospodářství.

Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová pověřila výkonnou funkcí místopředsedy pro Evropskou zelenou dohodu místopředsedu Maroše Šefčoviče. Rozhodla také dočasně pověřit odpovědností za politiku v oblasti klimatu místopředsedu Šefčoviče, a to až do jmenování nového člena Komise nizozemské národnosti. Maroš Šefčovič je členem strany Socialistů a demokratů a má desetiletou praxi v Evropské komisi. Od roku 2014 působí jako viceprezident společnosti Energy Union. V letech 2010 až 2014 byl navíc místopředsedou Evropské komise pro interinstitucionální vztahy a administrativu a od roku 2009 krátce komisařem pro vzdělávání, odbornou přípravu, kulturu a mládež. Šefčovič je bývalý slovenský diplomat, který působil v Zimbabwe, Kanadě a jako slovenský velvyslanec v Izraeli (1999-2002). Byl také stálým představitelem Slovenské republiky při Evropské unii (2004-2009).

V těchto dnech tedy Šefčovič přebírá tuto velmi důležitou roli v rámci Evropské unie a stává se šéfem evropské klimatické politiky v jednom z jejích nejsložitějších historických momentů.

Právě v tomto posledním období získává environmentální politika ve veřejné debatě stále větší význam a vytváří rozpor mezi klimatickými extremisty, kteří by chtěli okamžitý a náhlý přechod, a křídlem zastánců opatrnějšího ekologického přechodu, který bere v úvahu všechny proměnné společnosti, aby se dosáhlo přechodu, který bude ekologicky i sociálně udržitelný.

Frans Timmermans je považován za otce Zelené dohody. V tomto smyslu po celou dobu svého působení vždy zdůrazňoval téměř obsedantní potřebu co nejrychlejšího ekologického a environmentálního přechodu. Právě pod jeho vedením chtěla Evropská komise prosadit nerealistické cíle v oblasti životního prostředí. Celkovým cílem známé evropské Zelené dohody je totiž dosáhnout nulových čistých nových emisí do roku 2050. Jedná se o ambiciózní cíl, jehož splněním by se Evropa mohla stát prvním kontinentem s nulovými emisemi na světě.

Za tímto účelem byla navržena řada opatření, z nichž některá byla velmi drastická, opět pod silným Timmermansovým tlakem.

Příkladem je směrnice o ekologických domech, která má podpořit plán na renovaci a výstavbu domů schopných snížit spotřebu energie a emise. Opět se jedná o takzvanou průmyslovou zelenou dohodu, která se zaměřuje na průmyslové odvětví a jejímž cílem je posílit konkurenceschopnost evropského průmyslu s nulovými emisemi a urychlit přechod ke klimatické neutralitě vytvořením příznivějšího prostředí pro zvýšení výrobní kapacity EU pro technologie a výrobky s nulovými emisemi.

V neposlední řadě je také ústředním cílem, který je obsažen v obecné evropské zelené dohodě, dosáhnout do roku 2030 nebo v časovém horizontu kratším než deset let snížení emisí skleníkových plynů alespoň o 55 %.

To jsou jen některé z návrhů, které dosud předložila Komise, a tedy i Timmermans.

Řešení, která však občanům a podnikům Evropské unie přinášejí nemalé problémy. Při dosahování těchto cílů vnucených z nejvyšších míst evropských institucí se totiž vůbec neřešila váha důsledků, které by tyto změny měly na všechny evropské občany, vzhledem k tomu, že těchto výsledků chtějí bezpodmínečně dosáhnout ve velmi krátké době. Uvalení směrnice na domy znamená, že občané budou muset čelit neúměrně vysokým nákladům na renovaci nebo rekonstrukci svých domů, stejně jako lze očekávat, že donucení průmyslu k drastickému snížení emisí volbou jiných způsobů práce povede k uzavření podniků a následně ke ztrátě pracovních míst pro miliony lidí pracujících v průmyslovém odvětví. Všechny tyto dramatické důsledky nebyly vůbec vyhodnoceny, protože se chtělo vnutit klimatickou prioritu politické a sociální prioritě.

Dnes je však v Evropě poměrně rozšířená podpora pomalejší a postupnější cesty k dosažení ekologického ekosystému, který je udržitelný ve všech ohledech. Právě to je názor evropských pravicových stran, které by snad, zejména v nadcházejících volbách, mohly politiku EU učinit odpovědnější a rozumnější.

Můžeme tedy právem říci, že Timmermansova rezignace v žádném případě neznamená porážku nebo prohru pro dosažení zelené Evropy, ale spíše by mohla být prvním krokem ke změně opatření, která je třeba přijmout v oblasti životního prostředí.

A tak by odchod takzvaného otce evropské zelené dohody z jeviště mohl v blízké budoucnosti přinést skutečnou změnu v evropské agendě životního prostředí. Agenda, která by se již neměla dělat v nucených etapách, mluvčí extremistického a iracionálního environmentalismu.

Klíčovým slovem bude pragmatismus. To vše tedy znamená, že ano, směřujeme k vytvoření Evropy s nulovým dopadem, ale postupným procesem, který nenaruší klid a hospodářskou stabilitu milionů občanů a podniků. Na druhou stranu, nic dobrého nemůže vzejít z něčeho, co se udělá najednou. A to platí ještě více, pokud jde o otázky týkající se více stran a více zájmů. Životní prostředí, jeho ochrana a obrana zůstávají prioritou evropské politické agendy. Abychom však dosáhli skutečně zelené a udržitelné Evropy, je nezbytné myslet také na všechny, kteří jsou její součástí.

Blížící se volby do Evropského parlamentu v roce 2024 jasně ukážou, zda se může změnit vítr a posunout se doprava, jak se již stalo v mnoha členských státech EU, a zda se konečně objeví šance dosáhnout vynikajících výsledků v oblasti klimatu, a to postupně a bez jakéhokoli utrpení pro občany a evropskou konkurenceschopnost.