Vyrobeno v Západní Sahaře

Parlamentní hlasování, které odhalilo zlomové linie Evropy

Jsou dny, kdy se vznešená prohlášení Evropské unie o jednotě, zákonnosti a společném cíli střetávají s tvrdou a neúprosnou realitou mocenské politiky. Jedním z takových dnů bylo minulý týden hlasování v Evropském parlamentu o označování zemědělských produktů ze Západní Sahary – okamžik, kdy bylo Španělsko nuceno čelit tomu, jak málo jsou v Bruselu hájeny jeho národní zájmy a jak katastrofálně si vede jeho vlastní vláda, když jde o naši suverenitu, naše zemědělce a naši strategickou roli v Maghrebu.

Na první pohled se zdá, že jde o technický spor: jak mají supermarkety označovat rajčata a melouny vypěstované v Západní Sahaře? Tato suchá, byrokratická otázka však skrývá mnohem hlubší spor týkající se vlivu Španělska, rovnováhy sil v jižním Středomoří a širšího boje mezi evropskou integritou a politickým tlakem ze strany státu, který není členem EU.

Právo bylo jasné, ale Brusel místo toho zvolil politiku

Z právního hlediska měla být záležitost vyřešena. V říjnu 2024 vydal Soudní dvůr Evropské unie konečný rozsudek ve věci C-399/22, v němž vyjasnil – a to jazykem, který nedokážou překroutit ani diplomaté – že Západní Sahara je podle mezinárodního práva odděleným a samostatným územím od Maroka. Proto musí být každý zemědělský produkt, který se tam pěstuje, transparentně a poctivě označen jako produkt pocházející ze Západní Sahary. Soudní dvůr dokonce zdůraznil, že jakékoli jiné označení by uvádělo spotřebitele v omyl a porušovalo by pravidla EU o označování původu. Poselství nemohlo být jasnější.

Jasnost však nikdy nebyla pro Brusel překážkou, když šlo o geopolitickou výhodnost. Po kole diskrétních jednání s Rabatem vypracovala Evropská komise návrh nařízení v přenesené pravomoci, které by umožnilo vstup produktů ze Západní Sahary na trh EU pod marockými regionálními názvy – Laayoune-Sakia El Hamra a Dakhla-Oued Eddahab – názvy, které by sotva mohl poznat nějaký evropský spotřebitel a které elegantně stírají politickou realitu marocké kontroly nad sporným územím. Nejednalo se o věrné provedení soudního rozhodnutí. Šlo o politický obchvat.

Vzácný okamžik rozhořčení napříč stranami v AGRI

Když byla Komise 20. listopadu předvolána před zemědělský výbor Evropského parlamentu, fasáda téměř okamžitě praskla. Poslanci napříč politickým spektrem – konzervativci, suverenisté, zelení, dokonce i levice – reagovali neobvykle jednotně a rázně. Obvinili Komisi, že ignoruje Soudní dvůr, klame spotřebitele, podléhá marockému tlaku a přepisuje právo EU ve prospěch třetí země.

Jejich rozhořčení ještě vzrostlo, když zástupce Komise klidně přiznal, že výjimka z pravidel EU je výsledkem jednání s Marokem, nikoli snahou respektovat rozsudek Soudního dvora. Dokonce označila Západní Saharu za „součást země“, což je formulace, která je v rozporu s postojem OSN, Evropského soudního dvora a dokonce i s právními argumenty samotné Komise v předchozích soudních sporech.

Vzhledem k této vlně kritiky se dalo očekávat, že Parlament při hlasování na plenárním zasedání opatření zablokuje.

Jeden hlas rozhodl – a přišel ze Španělska

Námitka podaná proti nařízení Komise získala drtivou podporu: 359 poslanců Evropského parlamentu hlasovalo pro zamítnutí aktu v přenesené pravomoci. Bylo jich však potřeba 360. Námitka neprošla o jeden hlas. A tento jeden hlas pocházel ze Španělska – přesněji řečeno od zástupců Sánchezovy vlády.

Španělští socialističtí europoslanci hlasovali téměř jednomyslně pro záchranu dohody s Komisí. V rozhodující chvíli, kdy šlo o zájmy naší země, kdy bylo v sázce evropské právo a kdy byla zpochybněna integrita Parlamentu, se španělská socialistická delegace postavila na stranu Rabatu a Bruselu, nikoli na stranu Španělska.

Kontrast se zbytkem španělské politické reprezentace v Evropě nemohl být zřetelnější. Poslanci Evropského parlamentu z Voxu v rámci skupiny Patrioti pro Evropu, z Partido Popular v rámci Evropské lidové strany a španělští zástupci Evropských konzervativců a reformistů – poslanci Nora Junco a Diego Solier – se pevně postavili za strategické zájmy Španělska. Svými hlasy bránili naše zemědělce, náš právní řád a naše geopolitické postavení v Maghrebu. V tu chvíli se stali jedinými španělskými hlasy, které byly ochotny v Bruselu říci to, co už každý Španěl ví: na rozhodnutích Evropy o Maroku velmi záleží a Španělsko nesmí být považováno za podružnou záležitost.

Dlouhodobý zájem Španělska o Maghreb

Abychom pochopili význam tohoto hlasování, je třeba porozumět trvalým národním zájmům Španělska v regionu. Jako středomořská velmoc s hlubokými historickými, kulturními a politickými vazbami na Západní Saharu má Španělsko všechny důvody udržovat si vliv na území, které kdysi tvořilo jeho jižní hranici. A co je ještě důležitější, Španělsko má přirozený strategický zájem na tom, aby vyvážilo rostoucí asertivitu Maroka. Marocký stát opakovaně prokázal, že k prosazení svých cílů využije migrační toky, diplomatický tlak a ekonomický vliv. Silnější a autonomnější Západní Sahara oslabuje marockou dominanci v regionu a rozšiřuje manévrovací prostor Španělska. Taková byla vždy geopolitická logika Španělska – dokud ji současná vláda neopustila.

Strukturální problém EU: členské státy a třetí země si nekonkurují za stejných podmínek

To, co se stalo v Bruselu, také odhaluje hlubší dysfunkci Evropské unie. Neustále jsme přesvědčováni, že EU jedná na základě zásad, nestrannosti a společných zájmů. Ale v okamžiku, kdy se střetnou národní priority, se evropský idealismus vypaří. Francie, jejíž diplomatické a bezpečnostní vztahy s Marokem jsou dlouhodobé a hluboce zakořeněné, uplatnila svůj tradiční vliv. Komise, ostře vnímavá vůči Paříži a toužící zachovat spolupráci s Rabatem, se k tomuto postoji připojila. Španělsko se pod svým současným vedením ani nepokusilo prosadit.

A řekněme si to jasně: Francie má plné právo – ba dokonce povinnost – sledovat své národní zájmy v Maghrebu. Žádný francouzský vůdce, ať už levicový nebo pravicový, nikdy nepředstíral opak. Právě proto francouzští konzervativci a vlastenci hlasovali proti španělským konzervativcům a vlastencům. Problém nespočívá v tom, že Francie hájí své strategické priority, ale v tom, že tyto konkurenční národní agendy se nevyhnutelně střetávají, čímž kladou tvrdý strop evropské integraci a odhalují limity bruselského politického projektu. Když členské státy táhnou opačným směrem, EU přestává fungovat jako Unie a stává se opět arénou soupeřících suverenit. Pro Španělsko je v tomto případě obzvláště znepokojující, že naše vláda vůbec nehájí španělské národní zájmy; místo toho se připojila k institucionální kultuře EU, která se chová, jako by španělští voliči byli druhořadí vůči preferencím Komise – a tím i vůči zájmům Rabatu a Paříže.

Toto je nepříjemná pravda: když si EU musela vybrat mezi Marokem a Španělskem, vybrala si Maroko. Když si musela vybrat mezi právní integritou a politickou pohodlností, vybrala si pohodlnost. A když Španělsko potřebovalo vládu, která by chápala strategické důsledky této otázky, zjistilo, že není zastoupeno.

Hlasování prohrané jedním hlasem, lekce vyrytá do kamene

Námitka sice neprošla o jediný hlas, ale politický význam této epizody nemohl být jasnější. Španělsko má v Maghrebu trvalé zájmy, které vyžadují sílu, kontinuitu a vážnost. Vláda, která odmítne tyto zájmy hájit, opouští více než jen politiku – opouští Španělsko. A Evropská unie, která umožňuje třetím zemím utvářet vnitřní pravidla na úkor jednoho ze svých členů, podkopává svou vlastní důvěryhodnost.

Přesto existuje důvod k naději. Španělsko není bez obránců. V Bruselu to byli naši konzervativní představitelé, kteří se postavili za naši suverenitu a strategické místo ve Středomoří. Pochopili to, co vláda odmítá uznat: Španělsko si nemůže dovolit být pasivním divákem ve svém geopolitickém prostředí.

Španělsko si zaslouží vládu odhodlanou hájit svou roli v Maghrebu. Evropa si zaslouží instituce, které brání Evropany, nikoli třetí země. Dokud tento den nenastane, španělští konzervativci – nebo ještě lépe vlastenci, neboť být konzervativcem není podmínkou pro to, abyste byli vlastenci – v Evropském parlamentu a doma zůstanou strážci našich národních zájmů.