Subscribe
Evropská politika byla po desetiletí přesvědčena, že její síla spočívá v pravidlech – regulacích v oblasti lidských práv, trhu, klimatu a různých dalších oblastech. Stručně řečeno, je to regulační gigant. Ale historie – skutečná historie – se vrátila s pomstou. Války, nestabilita, asymetrické hrozby, vojenské soupeření. V této souvislosti se vynořuje imperativ: suverenita není zapsána v předpisech nebo prohlášeních o záměru. Je vyráběna. V ocelárnách. V loděnicích. V raketových střediscích. Na montážních linkách.
Zdá se, že Evropská unie, která nedávno dala zelenou programu průmyslové obrany, to konečně pochopila.
Stěhování: nejprve Brusel, pak továrny
Dne 25. listopadu 2025 Evropský parlament definitivně schválil EDIP: balíček v hodnotě 1,5 miliardy eur na tříleté období 2025-2027, jehož cílem je posílit evropskou obrannou průmyslovou a technologickou základnu (EDTIB), zajistit připravenost reagovat na hrozby, koordinovat nákupy a výrobu a také zapojit ukrajinský průmysl prostřednictvím specializovaného nástroje podpory.
Nejedná se o „fond sloganů“: je to fond první skutečný strukturální rámec který EU věnovala průmyslové obraně – již ne jako nouzový, ale dlouhodobý projekt.
Je to, jako bychom léta diskutovali o tom, jak připravit dokonalou pizzu, a teprve teď jsme se rozhodli koupit pece, míchačky na těsto a skutečné ingredience: už žádná teorie, ale konkrétní práce.
Za ratifikací: skutečné napětí, politické neshody, rozdílné vize
O tom, že se nejednalo o jednomyslný konsensus, svědčí postoj skupiny ECR – evropské politické rodiny, do níž patří síly, jako je ta naše: Poslanci ECR hlasovali proti první verzi textu – té, která byla použita ve výborech pro průmysl a obranu – protože ji považovali za „formu bez funkce“, v níž chyběly některé rozhodující kapitoly.
Proč tak hlasovali? Protože v suverenistických a konzervativních kruzích už dlouho panuje pocit, že Evropa nepotřebuje prázdné proklamace, ale infrastrukturu, výrobní kapacity, reálné dodávky, robustní dodavatelské řetězce a především rychlý pragmatismus. Chabý, nejistý nebo příliš byrokratický program riskuje, že vyjde naprázdno. Lepší je mít konkrétní, jasný a pronikavý plán.
Nakonec byl EDIP přijat, ale až poté, co Parlament a Rada – pravděpodobně pod tlakem geopolitické reality – dosáhly kompromisu, který alespoň formálně obsahuje:
- omezení používání komponentů ze zemí mimo EU (maximálně 35 %), aby byla reálně zachována zásada „kupuj evropské“.
- začlenění ukrajinského průmyslu do evropského systému od samého počátku jako „faktického partnera“ v oblasti evropské obrany.
- systém, který není jen „jednorázovou“ záležitostí, ale je navržen jako trvalá struktura schopná poskytnout průmyslovou páteř evropské obrany na příští desetiletí.
Je to vítězství – ale křehké a visí na vlásku: záleží na tom, jak bude provedeno. A především na tom, zda národní politika a politika EU udrží soulad mezi projekty a skutečnou podporou.
Protože pro konzervativní pravici je to bod obratu – pokud nebude zrazena.
Ti, kdo píší z konzervativních pozic, vědí, že suverenita není abstraktní pojem: je konkrétní, materiální. Je to schopnost bránit rodinu, lidi, národ. Bránit hranice, města, civilizaci. A tak…
- Obranný průmysl není reliktem minulosti, ale dřevěnou latí, na níž spočívá svoboda.
- „Kupovat evropské zboží“ není tupý protekcionismus, ale strategické uvědomění: nemůžeme se spoléhat na křehké globální řetězce, když válka klepe na dveře.
- Otevřenost vůči integraci s ukrajinským průmyslem není dobročinnost, ale geopolitický realismus: posiluje Evropu jako blok.
- Model „obrana jako trh“ musí být opuštěn: potřebujeme „obranu jako národní/evropskou schopnost“.
Pokud bude EDIP skutečně realizován v souladu s touto vizí, mohl by být počátkem průmyslové a obranné renesance starého kontinentu.
Rizika jsou však reálná. A pravice musí být ostražitá.
Protože nestačí jen schválit program.
- Pokud ji zpomalí byrokratické postupy, výběrová řízení, certifikace a regulační abstrakce, skončí jako mnoho evropských „velkých myšlenek“: dlouhá léta vniveč.
- Pokud si velké skupiny monopolizují finanční prostředky a malé a střední podniky zůstanou stranou, zradí se původní myšlenka: široká, pluralitní a odolná průmyslová základna.
- Pokud bude zásada „Buy European“ obcházena nebo špatně vykládána, vrátíme se k riziku závislosti na zahraničních komponentech, což je přesně ta slabina, které jsme se chtěli vyhnout.
- Pokud se „ukrajinská integrace“ stane způsobem, jak přenést těžkou výrobu na Kyjev, bez společného strategického plánu hrozí, že vše přijde vniveč.
Z tohoto důvodu má konzervativní pravice dvojí odpovědnost: nejen tleskat, když jsou tato opatření schválena, ale také zajistit, aby byla realizována v praxi – s důsledností, vizí a důsledností.
Bod obratu – pokud jsme na to připraveni
EDIP by mohl pro Evropu znamenat skutečný zlom. Jeho význam se nebude měřit tiskovými zprávami nebo rituální rétorikou, ale jeho schopností přeměnit omezené zdroje v dynamický průmysl: továrny, které fungují, dodavatelské řetězce, které znovu získávají dynamiku, munice, která sjíždí z výrobní linky, loděnice, které se nikdy nezastaví. V tom se zrodí evropská důvěryhodnost.
Ti, kdo vnímají Evropu jako civilizaci – a nikoli jako soubor směrnic -, si uvědomují, že sílu nelze improvizovat: je třeba ji budovat. Závisí na politické vůli, která dokáže udržet pohromadě identitu, odpovědnost a svobodnou vůli národů. Vyžaduje jasnost, rozhodnost a jistotu, že nechce delegovat svou bezpečnost na nikoho jiného, ani na Moskvu, ani na Peking, ani na Ankaru, ani na jiné hlavní město.
Je jasné, že se něco změnilo. Důkazem však nebude hlasování v Parlamentu. Bude jím rychlost, s jakou se vrátíme k výrobě. Bude to odhodlání, s nímž přilákáme investice, reorganizujeme hodnotové řetězce, podpoříme Ukrajinu a upevníme průmysl, který na našem území máme. Bude to schopnost znovu se zaměřit na myšlenku, že Evropa existuje, když je schopna se bránit.
A právě zde začíná politická odpovědnost. Není třeba triumfalismu, ale spíše rozhodnutí. Musíme být ostražití, vytrvalí a vyžadovat důslednost. Protože program může vydláždit cestu, ale pouze uvědomělá vládnoucí třída jej může proměnit v páteř evropské bezpečnosti.