Libanon, příměří, které není

Je třeba jasně a bez dvojsmyslů říci jednu věc: Izrael má plné právo se bránit. Tváří v tvář hrozbě, kterou představuje Hizballáh – milice podporovaná Íránem a strukturálně odhodlaná zničit Izrael -, si žádná odpovědná vláda nemůže zvolit nečinnost. O národní bezpečnosti nelze vyjednávat a Evropa k této otázce příliš dlouho zaujímala bázlivý, často pokrytecký přístup.

Uznat tuto zásadu však neznamená pozastavit posuzování toho, co se dnes v Libanonu děje. A právě zde je v sázce důvěryhodnost Západu: v jeho schopnosti rozlišovat mezi legitimní sebeobranou a operačním přesahem.

Zatímco diplomacie dnes hovoří o vyjednávání a dokonce o možnosti příměří, realita na místě vypovídá o něčem jiném: Izraelské bombardování pokračuje, zintenzivňuje se a zasahuje nejen vojenské cíle, ale i civilní oblasti. Tento rozpor – odvolávání se na příměří, pokračování ve válce – činí situaci nejen nestabilní, ale i politicky neudržitelnou.

Válka, která přesahuje vojenský perimetr

Izrael tvrdí, že se zaměřuje na infrastrukturu Hizballáhu: sklady zbraní, velitelská centra a logistické sítě. A je pravděpodobné, že značná část těchto cílů je skutečně vojenská. Důkazy shromážděné mezinárodními pozorovateli a nezávislými agenturami však naznačují, že dopad těchto úderů je mnohem širší.

Obytné budovy, městské čtvrti, sanitky, zdravotnická zařízení: operační pole se rozšířilo. Už se nejedná o chirurgickou válku, ale o konflikt, který zachvacuje celou civilní společnost. A to zásadně mění politické hodnocení.

Mezinárodní humanitární právo není technickým detailem: je základem, který odlišuje demokratický stát od aktéra, který jedná bez omezení. Pokud se tato hranice oslabí, oslabí se i morální legitimita vojenských akcí.

Čísla: národ v pohybu

Čísla jsou jednoznačná. Od začátku poslední eskalace bylo v Libanonu zabito přibližně 1 700 lidí a více než milion byl vysídlen. V zemi, která má něco málo přes pět milionů obyvatel, to znamená, že každý pátý člověk byl nucen opustit svůj domov.

Toto číslo nelze bagatelizovat. Jedná se o systémovou krizi.

Libanon, již tak zničený roky hospodářského kolapsu, nekontrolovatelné inflace a institucionální paralýzy, se nyní ocitl na pokraji. Nemocnice jsou pod extrémním tlakem, dochází zdravotnický materiál a infrastruktura je poškozená nebo zničená. Toto není jen válka – je to potenciální bod zlomu pro libanonský stát.

A zde se objevuje další politická otázka: destabilizovaný Libanon není vítězstvím pro nikoho, ani pro Izrael. Je to vakuum, které jsou připraveni zaplnit jiní aktéři – především Írán.

Incident UNIFIL: bod zlomu ve vztahu k Itálii

Situace se stala ještě delikátnější po incidentu, do něhož byli přímo zapojeni italští vojáci působící v misi UNIFIL. Střelba z izraelských pozic zasáhla italský konvoj v operačním prostředí, které mělo být pod mezinárodní ochranou. Italský ministr obrany Guido Crosetto označil tuto epizodu za „vážnou a nepřijatelnou“, požadoval od Izraele okamžité vysvětlení a zdůraznil, že síly OSN nelze považovat za druhořadý prvek na místě. Na stejné linii označila premiérka Giorgia Meloniová incident za „jasné porušení“ mezinárodních pravidel a nařídila předvolání izraelského velvyslance do Říma. Jedná se o politicky významný okamžik: když se do incidentu zapojí italští vojáci, záležitost již není čistě diplomatická – stává se celonárodní. Znamená to další utužení vztahů mezi historickým spojencem a vládou, která sice zůstává Izraeli blízká, ale není ochotna tolerovat akce, které ohrožují její ozbrojené síly.

Postoj Itálie: pevnost a odpovědnost

V této souvislosti se zdá, že postoj italské vlády vedené Giorgií Meloniovou je jedním z nejjasnějších v Evropě. O právu Izraele na sebeobranu není pochyb. Není však ani mlčení tváří v tvář tomu, co se děje.

Meloni označil útoky za „nepřijatelné“ a vyzval k jejich okamžitému zastavení, přičemž zdůraznil, že počet civilních obětí a vysídlených osob je nyní neudržitelný. Nejedná se o ideologický zlom, ale o postoj politické odpovědnosti: podporovat spojence neznamená souhlasit se vším, co dělá.

To je nakonec rozdíl mezi spojenectvím a podřízeností.

Itálie si také vzhledem ke své vojenské přítomnosti v misi UNIFIL nemůže dovolit dvojznačnost. Bezpečnost Izraele je zájmem Západu. Stejně tak je ale zájmem i stabilita Libanonu a dodržování minimálních pravidel nasazení.

Evropské riziko: migrace a nestabilita

Ti, kteří se domnívají, že se jedná o vzdálenou krizi, se dopouštějí strategické chyby. Evropa je přímo ohrožena.

Jeden milion vysídlených osob v Libanonu znamená potenciální migrační tlak. Znamená to nové trasy přes Středozemní moře, nové odjezdy, nové toky, které je obtížné řídit. To není teoretický scénář – je to vzorec, který jsme již viděli.

Je tu také další prvek: Libanon hostí statisíce uprchlíků, zejména Syřanů a Palestinců. Pokud se systém dále zhroutí, nebudou se stěhovat pouze libanonští občané, ale také tyto již tak zranitelné komunity.

Z blízkovýchodní krize se opět stává evropský problém.

Riziko eskalace: válka, která by se mohla rozšířit

Klíčovou otázkou nyní je, co se stane v nadcházejících týdnech. Libanon není izolovanou frontou, ale součástí mnohem širšího regionálního systému. Hizballáh je jedním z hlavních nástrojů íránské strategické projekce a jakékoli oslabení – nebo nekontrolovaná reakce – by mohlo Teherán vtáhnout přímo do konfrontace.

V tomto scénáři hrozí, že logika odstrašování selže: čím více Izrael zintenzivní své údery, aby hrozbu neutralizoval, tím větší je pravděpodobnost rozsáhlé reakce. Tato dynamika byla pozorována i na jiných scénách, ale zde má mnohem větší výbušný potenciál.

Otevřená válka mezi Izraelem a Hizballáhem s přímou či nepřímou účastí Íránu by již nebyla místní krizí, ale regionálním konfliktem s globálními důsledky – od energetických trhů až po mezinárodní bezpečnost. A právě proto, aby se tomuto scénáři zabránilo, nelze připustit, aby se diplomatické okno, jakkoli křehké a rozporuplné, zcela uzavřelo.

Křehké, možná iluzorní příměří

Paradox těchto dnů je zřejmý. Na jedné straně se mluví o vyjednávání, diplomatickém otevření, dokonce o možném příměří. Na druhé straně pokračuje a zesiluje bombardování.

Příměří není deklarace – je to skutečnost. A dnes na obloze nad Libanonem není nikde vidět.

Skutečné riziko spočívá v tom, že diplomacie slouží jako politická zástěrka, zatímco realita na místě se vyvíjí opačným směrem. V takovém případě se prostor pro deeskalaci rychle uzavře a nastane mnohem nebezpečnější scénář: širší regionální válka.

Politická pointa: podpora Izraele, aniž bychom se vzdali soudnosti

Pokud chce být evropská pravice důvěryhodná, musí se přenést přes binární myšlení. Nejde o volbu mezi Izraelem a Libanonem, mezi bezpečností a právy, mezi spojenectvím a kritikou.

Jde o spojení dvou pravd.

Za prvé: Izrael má právo – a povinnost – bránit se proti Hizballáhu a terorismu.

Za druhé: toto právo není neomezené. Pokud vojenská akce způsobí vysídlení milionu lidí, zasáhne civilní infrastrukturu a hrozí destabilizace celé země, nelze tento problém ignorovat.

Právě na to upozorňuje Giorgia Meloni: nejedná se o rozchod, ale o výzvu k omezení.

Síla demokracie totiž nespočívá jen ve schopnosti zasáhnout nepřítele, ale také ve schopnosti neztratit při tom sama sebe.

A dnes se zdá, že v Libanonu je tato hranice stále tenčí.