Subscribe
Stojí za to diskutovat o možnostech mírového řešení rusko-ukrajinského konfliktu…
Ruský prezident Vladimir Putin dal jasně najevo, jaké jsou jeho krátkodobé cíle v rusko-ukrajinském konfliktu. Jde o to, že Ukrajina se nestane členem NATO a že síly NATO ve východní Evropě nejsou trvale umístěny poblíž ruských hranic. Je spíše záhadou, jaké jsou jeho dlouhodobé cíle. Bude on a vládnoucí elita v Rusku neochotně respektovat ukrajinskou suverenitu, nebo jsou odhodláni okupovat zemi a vládnout jí z Moskvy, jak se to dělalo za sovětských časů? Opakujícím se problémem ve vztazích mezi Ruskem a Západem je totiž vzájemné nepochopení (situace chytře analyzovaná v nedávné knize Malcolma Gladwella Talking to Strangers: What We should Know about the People We Don’t Know ). Každá strana má tendenci házet tu druhou k obrazu svému. Protože západní lídři jsou zvyklí na demokratické procedury, kdy se kompromisů dosahuje po zvážení různých možností, očekávají, že ruští lídři budou uvažovat a chovat se podobně. Protože ruští vůdci jsou v podstatě tyrani, ostřílení bývalí agenti tajné policie, předpokládají, že západní vůdci jsou stejně agresivní a bezskrupulózní jako oni sami. Zdá se, že například věří, že NATO není pouze obranná aliance, zatímco my na Západě víme, že vůdci Spojených států, Německa, Francie a Spojeného království (nemluvě o menších zemích NATO) žádný úmysl napadnout Rusko, i kdyby se naskytla příležitost.
Jednání s vlky
Dalším problémem je, že se může jednat o hru bez stabilního nebo konečného výsledku. Ruští vůdci nejsou žádné nevinné holubice. Jsou spíše jako vlci a vlci se stávají nebezpečnými, pokud jsou krmeni spíše než hladovět. Pokud by se mu podařilo obsadit Ukrajinu nebo alespoň její velké části, Putinova chuť dobývat by se zvýšila, nikoli snížila. Navíc čínský diktátor Si Ťin-pching čeká v křídlech, připravený napadnout Tchaj-wan, pokud uvidí, že Západ uklidňuje Rusy. Ruští a čínští vůdci vnímají Západ jako slabý a dekadentní. Zatímco americký prezident Joe Biden je vrchním velitelem největší světové vojenské velmoci, potácí se; Německému kancléři Olafovi Scholzovi chybí zkušenosti; zdá se, že některé členy britské Dolní sněmovny a média zajímá pouze to, zda zaměstnanci premiéra Borise Johnsona porušili pravidla o sociálním distancování během uzamčení covidem, nikoli ruská hrozba evropské stabilitě; Francouzský prezident Emmanuel Macron se úzce zaměřuje na francouzskou politiku, nikoli na Západ jako celek. Ruští a čínští vůdci vidí tuto slabost jako příležitost. Je mezi nimi však velký rozdíl. Zatímco Čína by měla být považována za impozantní mocnost, Rusko má nohy z hlíny. Má zhruba stejný HDP (hrubý domácí produkt) jako Španělsko. Je tedy pravděpodobné, že její chrastění šavlí v současnosti není ve skutečnosti o invazi a okupaci Ukrajiny (i když tato možnost by neměla být vyloučena), ale spíše o posunutí výchozí pozice v mezinárodních záležitostech směrem k přijetí ruské anexe Krymu a dost pravděpodobně také východní Ukrajiny. Západ už anexi Krymu mlčky přijal, ale Putin chce, aby si jeho vůdci vydechli, pokud nenapadne i Ukrajinu. Paradoxně, pokud se zdrží útoku, bude považován za mírotvůrce. Je to zvláštní situace. Ale není to beznadějné. Historie poskytuje mnoho příkladů řešení podobných problémů. Zde jako politický filozof a historik zmíním několik možností, jako jsem to udělal na konferenci v Kyjevě dne 8. listopadu 2019, pořádané Evropskými konzervativci a reformisty, ECR.
Dánské řešení
Problémem východní Ukrajiny je, že mnoho obyvatel chce být spíše Rusy než Ukrajinci. (Tak tomu bylo i v Sudetech v roce 1938: německy mluvící většina chtěla být občany Velkého Německa, GroßdeutschlandZatímco většina z nás by uznala suverenitu Ukrajiny, někteří z nás také sympatizují s názorem, že lidé v pohraničních oblastech by neměli být nuceni být proti své vůli spíše občany jedné země než druhé. Existuje důležitý historický precedens pro řešení problému potenciálních Rusů na východní Ukrajině. V roce 1864 ztratilo Dánské království po krátké válce vévodství Šlesvicko a Holštýnsko ve prospěch Pruska. Holštýnsko bylo zcela německé, stejně jako jižní Šlesvicko, zatímco velká dánsky mluvící menšina zůstala v severním Šlesvicku. Po porážce Německa v roce 1918 bylo rozhodnuto umožnit obyvatelům Severního Šlesvicka vybrat si mezi Německem a Dánskem. Území bylo rozděleno do tří zón. Brzy se ukázalo, že obyvatelé nejjižnější zóny chtějí v drtivé většině patřit k Německu. Referendum tam proto bylo považováno za nadbytečné. Obyvatelé nejsevernější zóny hlasovali pro Dánsko, 75 procent proti 25 procentům. Obyvatelé centrální zóny hlasovali pro Německo, 80 procent ku 20 procentům. V souladu s tím byla nejsevernější zóna v roce 1920 převedena z Německa do Dánska. Zdá se mi, že podobná mírová revize hranic by mohla být provedena na východní Ukrajině, i když definice různých zón by nebyla bez potíží. Bylo by to jistě mnohem humánnější řešení než válka mezi Ruskem a Ukrajinou nebo nucená výměna obyvatelstva přes hranice, což se stalo mezi Řeckem a Tureckem v roce 1923 a mezi Ruskem, Polskem a Německem v roce 1945.
Švýcarské řešení
Problémem Krymu nemusí být to, že obyvatelé odmítají ruskou nadvládu. Pravděpodobně většina to podporuje, a jak jsem již poznamenal, mezinárodní společenství mlčky přijalo anexi z roku 2014, ačkoli to bylo v rozporu s mezinárodním právem a smlouvami, které Rusko podepsalo. Ostatně Krym byl ruský od roku 1783, kdy ji car anektoval, až do roku 1954, kdy byla převedena na Ukrajinu sovětským dekretem oslavujícím 300. výročí sjednocení Ukrajiny s Ruskem. Problém je spíše v tom, že na poloostrově zůstávají početné menšiny Ukrajinců a Krymských Tatarů. Těžko by mohla být řešením revize hranic jako na východní Ukrajině nebo masivní výměna obyvatelstva: příslušníci ukrajinské a tatarské komunity na Krymu tam mají stejné právo žít jako rusky mluvící většina. Tataři tam skutečně žili dlouho před ruskou anexi v roce 1783. Až do poloviny devatenáctého století tvořili většinu populace a zůstali jednou z největších etnických skupin v zemi, dokud nebyli v roce 1944 krutě deportováni do Střední Asie, do své dávné vlasti se vraceli jen postupně a částečně po Stalinově smrti. Opět je zde důležitý precedens pro řešení problému. Jde o rozdělení poloostrova na samosprávné kantony podle švýcarského modelu. Švýcarsko má čtyři jazykové komunity a dvě velké náboženské komunity a v roce 1847 zažilo krátkou občanskou válku na náboženských liniích mezi katolíky a protestanty. Ale od té doby Švýcaři vyvinuli systém svobody, rozmanitosti a tolerance tím, že omezili možnost kterékoli skupiny vnucovat svou vůli ostatním. Samotná příležitost snadno se přestěhovat z jednoho kantonu do druhého poskytuje zásadní kontrolu jakékoli menšiny utlačující většinu.
Řešení EEA
Ukrajina se pochopitelně chce připojit k Západu a měla by být vítána. Jako suverénní země by o tom, zda požádá o členství v NATO nebo Evropské unii, měla rozhodovat ona a ne ruští lídři. Ale pro argumentaci předpokládejme, že ani ona, ani země NATO by nechtěly kvůli této otázce válčit s Ruskem, a proto by bylo rozumné ji odložit, aniž bychom samozřejmě ustoupili jakýmkoli ruským požadavkům. Ale opět existuje alternativa. Jde o to, že Ukrajina by vstoupila do Evropského hospodářského prostoru, EHP, spíše než do EU. EHP se skládá ze všech zemí EU kromě Norska, Lichtenštejnska a Islandu a pro většinu praktických účelů, i když ne formálně, Švýcarska. Myšlenkou EHP je, že země, které nejsou připraveny vstoupit do EU, mohou být přesto součástí společného evropského trhu. EEA je spíše o ekonomické než politické integraci. Jde o země využívající výhod volného obchodu a dělby práce, aniž by musely přijímat politické závazky, které s sebou plné členství v EU přináší. Toto uspořádání vyhovuje zemím na severní periferii Evropy, jako je Norsko a Island, nebo v Alpách, jako je Lichtenštejnsko a Švýcarsko. Je pravda, že země EHP nemají do rozhodování EU příliš velké slovo, ale ani malé členské země EU. Podmínkou pro přijetí na evropský vnitřní trh je přijetí pravidel a předpisů EU, což se nezdá nerozumné, přičemž země EHP si ponechávají možnost obchodovat jinde. Ukrajina je jako Norsko a Island na periferii Evropy. Patří jako oni spíše do EHP než do EU. Možná, že jednoho dne bude možné přimět i Rusko, aby vstoupilo do EHP. Vaše sklony střílet do sousedů se totiž značně zmenšují, pokud v nich vidíte potenciální zákazníky.
The text was translated by an automatic system