Subscribe
Nejnovější vývoj bezpečnostní strategie Spojených států jasně signalizuje strukturální změnu ve způsobu, jakým Washington interpretuje a definuje svou roli při obraně evropského kontinentu. Nejedná se o pouhou taktickou úpravu, ale o hlubokou proměnu celkového strategického přístupu. Nedávné zveřejnění dvou klíčových dokumentů, Národní bezpečnostní strategie 2025 (NSS 2025) a Národní obranné strategie 2026 (NDS 2026), odráží snahu americké administrativy zefektivnit proces bezpečnostního rozhodování a omezit interpretační nejasnosti, které dříve charakterizovaly vztah mezi politickým směřováním a vojenským plánováním. Tento urychlený přechod od formulace priorit k jejich operační realizaci naznačuje záměr učinit strategická rozhodnutí bezprostředně závaznými. Tento rámec také odráží prohlášení ministra zahraničí Marca Rubia, který výslovně vyzval k potřebě přehodnotit Atlantickou alianci v její tradiční podobě. Tato potvrzení se nejeví jako izolované nebo podmíněné postoje, ale spíše jako politické vyjádření již zralé a konsolidované strategické orientace, která je v souladu s širší revizí role Spojených států v euroatlantickém bezpečnostním prostředí.
FUNKČNÍ ROZDÍL MEZI NSS 2025 A NDS 2026
NSS 2025 představuje obecný politický dokument Bílého domu, který definuje priority, cíle a celkovou vizi národní bezpečnosti. Poskytuje koncepční rámec, v němž jsou přijímána následná rozhodnutí, aniž by se zabýval konkrétními otázkami vojenského nasazení. Tímto úkolem je pověřen dokument NDS 2026, vypracovaný ministerstvem obrany, který tyto orientace převádí do konkrétních operačních směrnic. Obranná strategie objasňuje, jak by měly být ozbrojené síly USA organizovány, geograficky rozmístěny a nasazeny, přičemž zvláštní pozornost věnuje rovnováze mezi stálou přítomností, strategickým odstrašováním a schopností rychlého nasazení v reakci na krize.
SNÍŽENÍ PŘÍMÝCH ZÁVAZKŮ USA V EVROPĚ
Jedním z ústředních prvků NDS 2026 je postupné snižování počtu pozemních sil USA trvale rozmístěných na evropském kontinentu. Tento přístup neznamená úplné stažení, ale spíše nové vymezení vojenské pozice založené na větší operační flexibilitě a dostupnosti jednotek schopných rychlého zásahu v případě nouze. Tato volba představuje přerozdělení odpovědnosti v rámci NATO, v němž je Evropa vyzvána, aby převzala významnější roli ve své konvenční obraně.
PŘEKONÁNÍ MODELU AUTOMATICKÉ ZÁVISLOSTI
Cílem nového strategického paradigmatu je definitivně překonat bezpečnostní model založený na téměř automatické závislosti na vojenských zárukách USA. Přehodnocení Atlantické aliance, vyvolané na politické úrovni, by nemělo být interpretováno jako oslabení NATO, ale jako přizpůsobení se historickému a strategickému kontextu, který se oproti studené válce zásadně změnil. Komplementarita amerických strategických dokumentů jasně ukazuje, že transformace Aliance je považována za nezbytnou podmínku pro zachování její dlouhodobé efektivity.
PŘEROZDĚLENÍ VOJENSKÝCH KAPACIT V RÁMCI ALIANCE.
Podle NDS 2026 se Spojené státy hodlají zaměřit na oblasti, které jsou považovány za strategicky nejcennější, jako je jaderné odstrašení, protiraketová obrana, kyberprostor a schopnost úderu dlouhého dosahu. Zároveň je evropským spojencům svěřena hlavní odpovědnost za odstranění nedostatků ve schopnostech v konvenčním sektoru, aby byli schopni dlouhodobě autonomně udržovat bojové operace vysoké intenzity. Toto funkční přerozdělení schopností je jedním z implicitních pilířů současné strategické vize USA.
DŮSLEDKY PRO VELENÍ A OPERAČNÍ PLÁNOVÁNÍ
Nastíněná změna má také přímý dopad na velitelské a řídicí struktury NATO. Roste tlak na to, aby evropské země převzaly rozhodující úlohu při plánování a vedení operací, přičemž strategické vedení USA v rámci Aliance zůstane zachováno. Tento vývoj je součástí širší americké priority, jejímž cílem je soustředit jádro své vojenské síly na obranu vlastního území a indo-pacifického regionu.
EVROPSKÁ VÝZVA: MEZI ATLANTICKOU ALIANCÍ A STRATEGICKOU AUTONOMIÍ
Ve světle těchto proměn stojí Evropa před nutností nalézt novou rovnováhu v mezinárodních krizích: na jedné straně je nadále nezbytné udržovat pevné vztahy se spojencem USA a zachovat soudržnost Severoatlantické aliance jako pilíře kolektivní bezpečnosti, na druhé straně je jasně patrná potřeba posílit autonomní obrannou kapacitu Evropské unie na hranicích, zejména ve světle rostoucího tlaku Ruska na její východní křídlo. Výzvou je sladit tyto dva rozměry, vyhnout se jak přílišné závislosti, tak strategické roztříštěnosti a vybudovat vyspělejší a důvěryhodnější evropskou odpovědnost v obnoveném transatlantickém rámci.