Paměť, budoucnost a dlouhověkost: Kdo jsou neviditelní pilíři Evropy?

Evropa stárne. Čteme o tom ve statistikách, v demografických prognózách i v rozpočtech na důchody. Měli bychom se však naučit vnímat ještě něco jiného: to, co starší lidé nadále přinášejí evropské společnosti.

Starší člověk totiž není pouze někdo, kdo pobírá důchod, využívá zdravotní péči nebo potřebuje pomoc. Často se jedná také o někoho, kdo podporuje rodinu, stará se o vnoučata, pomáhá svým dětem, spotřebovává, cestuje, nakupuje služby a i nadále se – i když jiným způsobem než v rámci tradičního zaměstnání – podílí na hospodářském a společenském životě.

Jsou součástí evropského bohatství, které zůstává z velké části skryté.

Představte si běžnou situaci. Oba rodiče pracují. Dítě je třeba odvézt do školy, někdo mu musí připravit oběd, odvézt ho na sportovní trénink, být s ním, když je nemocné. Často je tím „někým“ prarodič. Nedostávají plat, nevystavují faktury ani se neobjevují ve statistikách produktivity. A přesto jejich práce umožňuje rodičům pracovat, snižuje výdaje rodiny a konkrétně přispívá ke stabilitě rodiny.

Podle organizace Eurofound poskytuje nějakou formu neplacené péče přibližně 45 % obyvatel Evropské unie. A v zemích, kde rodina stále hraje významnější úlohu, může být přínos prarodičů ještě výraznější: například v Itálii, Řecku a na Kypru se prarodiče podílejí na péči o více než čtvrtinu dětí ve věku od jednoho do dvou let po dobu nejméně deseti hodin týdně.

To je ekonomie, i když tomu tak neříkáme.

Ve skutečnosti existuje obrovské množství činností, které drží rodiny pohromadě, aniž by procházely trhem. V této neformální ekonomice zaujímají starší lidé klíčové místo: pomáhají vychovávat děti, poskytují svým dětem finanční podporu a, pokud mohou, předávají prostředky další generaci.

I důchody, které se často popisují výhradně jako položka veřejných výdajů, představují příjem, který se vrací zpět do ekonomiky: utrácejí se v obchodech, restauracích, za dopravu, kulturní aktivity, cestování a služby.

Evropská komise v současné době odhaduje objem evropské „stříbrné ekonomiky“ na přibližně 5,7 bilionu eur, přičemž v letech 2015 až 2025 se počítá s ročním růstem přibližně 5 %. Jedná se o trh, který zahrnuje zdravotnictví, cestovní ruch, dopravu, potravinářství, technologie, vzdělávání a osobní služby.

Vše však redukovat pouze na spotřebu by byla další chyba.

Hodnota starších lidí spočívá především ve vztazích. V mnoha rodinách jsou to právě oni, kdo poskytují oporu v době, kdy se životy jejich dětí stávají nejistějšími. Nabízejí čas, když je času málo, zkušenosti, když je těžké se rozhodnout, a svou přítomnost, když se vzdálenosti stávají břemenem.

A především předávají.

Rodina nepředává své hodnoty pouze prostřednictvím formálního vzdělávání. Předává je prostřednictvím opakovaných gest, příběhů, zvyků a každodenních povinností. Dítě, které vyrůstá po boku prarodiče, může téměř bez toho, aby si to uvědomovalo, prostřednictvím anekdot, přísloví a říkadel získat pochopení pro práci, obětavost, dodržování daného slova, péči o druhé a úctu k vlastní historii.

V tomto smyslu jsou starší lidé živými nositeli mezigeneračního předávání.

Nepředávají pouze vzpomínky. Předávají zásady a způsoby, jak nahlížet na svět.

A právě o tuto funkci riskujeme, že přijdeme, když na stáří pohlížíme pouze jako na fázi rostoucí závislosti.

Samozřejmě, když mluvíme o hodnotě starších lidí, neznamená to, že bychom měli přehlížet nemoci, osamělost nebo závislost. Znamená to však odmítnout ztotožňování stáří s pasivitou.

Muž ani žena nepřestávají přispívat společnosti v den, kdy přestanou pracovat. Jejich přínos pouze nabývá jiné podoby.

Z tohoto důvodu by Evropa měla podporovat nejen delší stáří, ale také aktivnější, nezávislejší a moderní způsob života v tomto věku.

Starší člověk, který se neustále učí, je starší člověk, který se neustále zapojuje do společenského života.

Kultura celoživotního učení by se měla stát přirozenou součástí politiky v oblasti stárnutí: kurzy, univerzity třetího věku, digitální dovednosti, jazyky, kultura, nové technologie a odborné vzdělávání pro ty, kteří chtějí pokračovat v práci. Nejde o to nutit starší lidi, aby za každou cenu zůstali produktivní, ale dát jim příležitost zůstat zvídavými, nezávislými a v kontaktu se svou dobou.

Evropská komise považuje celoživotní učení a získávání nových dovedností za důležité nástroje, které spolu s digitální inkluzí pomáhají udržet starší lidi aktivní na trhu práce i ve společnosti.

To představuje významnou kulturní změnu. Příliš dlouho jsme si život představovali jako striktní posloupnost: nejprve studujete, pak pracujete a nakonec odejdete do důchodu. S rostoucí průměrnou délkou života je však toto rozdělení na striktně oddělené etapy stále méně přesvědčivé.

I po šedesátce se člověk může dál učit. Může dál cestovat, pracovat, učit, zapojovat se do společenského života, navazovat vztahy a dokonce si osvojovat zcela nové dovednosti.

Dlouhověkost by tedy neměla jen prodlužovat život o další roky. Měla by těmto letům vdechnout život.

Tento pohled nabývá na významu zejména v Evropě, která čelí demografické krizi. S klesající porodností a postupným úbytkem populace v produktivním věku se rodinné sítě stávají cennějšími a zároveň křehčími. Menší rodiny, děti žijící daleko od domova, oba rodiče v zaměstnání – to vše činí spontánní solidaritu, kterou bylo kdysi možné považovat za samozřejmost, stále obtížnější.

V této souvislosti není rodinná soudržnost přežitkem minulosti. Je to zdroj pro budoucnost.

A právě v tomto bodě nabývá otázka starších lidí zřetelně konzervativní rozměr.

Konzervativní pohled na společnost by se neměl omezovat pouze na otázku, kolik stojí péče o stárnoucí populaci. Měl by si také klást otázku, jakou hodnotu vytváří starší generace, když zůstává začleněna do rodiny, komunity a ekonomiky.

Zachování totiž neznamená pouze bránit to, co patří minulosti. Znamená to uznat hodnotu institucí a vazeb, které prokázaly svou schopnost udržet společnost pohromadě.

Rodina je jednou z těchto institucí. Vzájemnost mezi generacemi je jednou z těchto forem solidarity. Předávání zkušeností je jednou z těchto forem bohatství.

Po staletí se společenský život točil kolem jednoduché myšlenky: převzít něco od předchozí generace, během svého života na tom stavět a předat něco další generaci. Moderní doba tento řetězec sice zkomplikovala, ale jeho nezbytnost tím nijak nesnížila.

Naopak, v demograficky zranitelné společnosti může být její rozpad nebezpečný.

Starší lidé tedy nejsou jen ti, kteří potřebují podporu od mladých. Jsou to také ti, kteří velmi často podporují mladé. Nejsou pouhými příjemci solidarity: jsou také jejími hlavními aktéry.

Jejich přínos je nejen ekonomický, ale také vzdělávací, emocionální a kulturní. Zachovávají rodinné příběhy, tradice, dovednosti a vzpomínky. A pokud zůstanou aktivní, zvídaví a otevření změnám, mohou předávat minulost, aniž by se stali jejími vězni.

Evropa potřebuje více mladých lidí, více dětí a rodiny, které si mohou dovolit mít děti. Právě proto, že čelí této výzvě, si však nemůže dovolit vnímat dlouhověkost pouze jako problém.

Musí si uvědomit, jaké bohatství již má.

Miliony mužů a žen, kteří i po celoživotní práci nadále cestují, spotřebovávají, pomáhají, starají se o druhé, učí se, předávají vzpomínky a drží pohromadě své rodiny.

Bohatství, které se v rozvahách ne vždy objevuje.

Práce, za kterou se neplatí.

Přítomnost, o které se v médiích nemluví.

A přece by bez těchto lidí mnoho evropských rodin zjistilo, jak křehká ve skutečnosti je společnost, kterou jsme vybudovali.

Starší lidé nestojí na okraji Evropy budoucnosti. Jsou součástí jejích základů: jsou strážci paměti, oporou současnosti a – pokud zůstávají aktivní a otevření světu – společníky na cestě do budoucnosti.