Subscribe
Evropa se již řadu let snaží stát se přední světovou regulační mocností v oblasti umělé inteligence. 30. července učinily Brusel konečně krok k tomu, aby se stala také technologickou velmocí.
Evropská komise vyhlásila výzvu k vybudování až sedmi „gigatováren“ v oblasti umělé inteligence po celém kontinentu. Tato iniciativa by mohla mobilizovat přibližně 10 miliard eur z evropských a národních zdrojů, přičemž cílem je přilákat alespoň dalších 20 miliard eur ze soukromých investic. Nová zařízení budou kombinovat pokročilé procesory, cloudové technologie, software, vysokorychlostní připojení a datová centra, což evropským firmám a výzkumným pracovníkům umožní trénovat nejsofistikovanější modely umělé inteligence.
To je dobrá zpráva. Je to však zároveň přiznání toho, kolik času Evropa ztratila.
Zatímco Spojené státy budovaly globální platformy a Čína rozvíjela průmyslový ekosystém podporovaný obrovskými veřejnými i soukromými investicemi, Evropská unie soustředila velkou část svých sil na regulaci. Zákonem o umělé inteligenci Brusel dokázal, že ví, jak by měla být umělá inteligence regulována, ještě dříve, než evropské společnosti prokázaly, že jsou schopny ji ve velkém měřítku vyvíjet a uvádět na trh.
Gigatovárny proto představují nezbytnou změnu směru. Evropa si začíná uvědomovat, že technologickou suverenitu nelze vytvořit pouhou směrnicí. Musí být podpořena kapitálem, infrastrukturou, energií, výzkumem a výrobní kapacitou.
V tomto odvětví však odpovědí nemůže být pouhý návrat k národnímu státu. Žádná evropská země nedisponuje sama o sobě takovým finančním, průmyslovým a výpočetním potenciálem, který by jí umožnil konkurovat Spojeným státům a Číně. Ani Německo či Francie nedokážou samostatně vybudovat kompletní dodavatelský řetězec v oblasti umělé inteligence, financovat infrastrukturu potřebnou pro nejmodernější modely a vytvořit trh srovnatelný co do velikosti s americkým či čínským trhem.
Evropský rozměr tedy není překážkou, kterou je třeba překonat, ale strategickou nutností.
Skutečnou otázkou není, zda by Brusel měl koordinovat investice. Jde o to, jaká Evropa by to měla dělat. Máme na výběr mezi Evropou, která je schopná jednat jako mocnost a soustředit zdroje do klíčových odvětví, a Evropou, která funguje pouze jako správní orgán a centralizuje pravidla, aniž by centralizovala ekonomickou sílu či průmyslovou kapacitu.
Gigatovárny by mohly představovat krok směrem k prvnímu modelu. Výpočetní kapacita, dodávky polovodičů, pokročilý výzkum, technologická bezpečnost i kapitálové trhy – to vše vyžaduje kontinentální rozměr. Jedná se o oblasti, v nichž by roztříštěnost vyplývající z 27 národních strategií odsoudila Evropu k bezvýznamnosti.
Centralizace zdrojů však nesmí znamenat, že se technologický rozvoj bude plánovat výhradně shora. Komise by měla vytvářet podmínky, v nichž budou moci podniky, univerzity a investoři navzájem soutěžit, místo aby byrokraticky rozhodovala o tom, které technologie či průmyslové modely by měly převládat.
Nová zařízení musí být umístěna tam, kde již existují energetické zdroje, sítě, vědecké znalosti a firmy schopné je využívat. Pokud budou projekty naopak vybírány na základě geografické vyváženosti, politického rozdělování finančních prostředků nebo kompenzací mezi vládami, hrozí, že se z gigatováren stanou nákladné pomníky evropské neefektivity.
Existuje zde také rozpor, který Brusel nemůže ignorovat. Společnosti AMD, Nvidia a Qualcomm projevily zájem o dodávky čipů potřebných pro nová centra. Všechny tři jsou americké společnosti. Evropa tak může sice hostit tuto infrastrukturu, ale zároveň bude i nadále závislá na zahraničních dodavatelích, pokud jde o její nejdůležitější komponenty.
To však neznamená, že by tento projekt byl zbytečný. Ukazuje to však, že technologickou suverenitu nelze redukovat pouze na geografickou polohu serveru. Vyžaduje širší strategii zahrnující polovodiče, cloudové služby, software, kapitál a vzdělávání pracovní síly.
Druhou významnou výzvou je energetika. Datová centra zaměřená na umělou inteligenci vyžadují obrovské množství stabilní elektřiny za konkurenceschopné ceny. Evropa nemůže prohlásit umělou inteligenci za strategickou prioritu a zároveň udržovat takové náklady na energii, které odrazují od průmyslových a digitálních investic.
Kontinent, který chce hostit superpočítače nové generace, musí investovat do elektrických rozvodných sítí, rozšířit výrobní kapacity a zbavit se ideologických předsudků vůči konkrétním zdrojům energie, včetně jaderné energie. Bez realistického přístupu k energetice zůstanou technologické ambice Evropy pouze v tiskových zprávách Komise.
Ani samotná výpočetní kapacita nebude stačit. Umělou inteligenci v současné době využívá pouze omezený podíl evropských firem. Evropa potřebuje podniky, které dokážou tuto infrastrukturu proměnit v produkty, průmyslové aplikace a konkurenceschopné služby. Potřebuje hlubší kapitálové trhy a méně překážek bránících růstu start-upů, které jsou až příliš často převzaty zahraničními koncerny dříve, než se z nich mohou stát evropští lídři.
Iniciativa Komise si proto zaslouží podporu. Ne proto, že by Brusel měl nahradit národní vlády nebo trh, ale proto, že v určitých odvětvích se Evropa musí konečně naučit jednat v měřítku velmoci.
Zásada by měla být jednoduchá: více Evropy tam, kde je zapotřebí rozsah, vyjednávací síla a strategické investice; méně Evropy tam, kde centralizace přináší pouze nové povinnosti a postupy.
Těchto sedm gigatováren by mohlo znamenat začátek vyspělejšího přístupu: Evropa sjednocená v budování své technologické síly, avšak dostatečně svobodná, aby umožnila podnikům, výzkumným pracovníkům a státům inovovat různými cestami.
Aby mohla Evropa konkurovat Washingtonu a Pekingu, nemusí se rozhodovat mezi kontinentální spoluprací a ekonomickou svobodou. Musí se naučit skloubit obojí.
Technologickou suverenitu nelze zavést prostřednictvím regulace. Nelze ji však ani vybudovat tak, že by 27 států postupovalo každý zvlášť.
Musí se budovat společně, aniž by to dusila byrokracie.