Strategický únik Evropy (také) v otázce Íránu

Společná americko-izraelská operace proti íránským vojenským prostředkům a zařízením spojeným s jadernými a balistickými zbraněmi vyvolala rychlou diplomatickou reakci v celé Evropě. Během několika hodin vydaly vlády Francie, Německa a Spojeného království společné prohlášení, v němž vyzvaly Teherán, aby se vrátil k jednání, a zároveň zdůraznily, že žádná z těchto tří zemí nebyla do operace přímo zapojena.

Prohlášení, které podpořili prezident Emmanuel Macron, kancléř Friedrich Merz a premiér Keir Starmer, odráží běžný vzorec evropské krizové diplomacie: výzvy ke zdrženlivosti, obnovení jednání a snahy zabránit tomu, aby se konflikt rozšířil v regionální válku.

Události, které se odehrály ve dnech po úderech, však postavily pozici Evropy do ještě choulostivější situace. Vláda Pedra Sáncheze v Madridu oznámila, že Španělsko nepovolí využívání společně provozovaných americko-španělských základen pro operace související s útoky. Toto rozhodnutí bylo na domácí půdě formulováno jako snaha zabránit další eskalaci. Na mezinárodní úrovni však odhalilo nepříjemnou skutečnost: viditelnou trhlinu uvnitř NATO právě ve chvíli, kdy byla odstrašující pozice aliance na Blízkém východě podrobena zkoušce.

Události na místě rychle předčily původní očekávání. Zabití íránského nejvyššího vůdce Chameneího spolu s několika vysokými představiteli režimu posunulo konfrontaci z trestného úderu na operaci změny režimu. Do 6. března prezident Donald Trump otevřeně vyzval Írán k „bezpodmínečné kapitulaci“.

Tento vývoj odhaluje hlubší strukturální napětí ve strategickém postoji Evropy. Členské státy EU nadále formulují krize především jazykem diplomacie a zdrženlivosti, přestože rovnováhu sil přetvářejí aktéři ochotní podstoupit rizika, která vytvářejí skutečný vliv.

Evropští lídři mají pravdu: dlouhodobá stabilita vyžaduje vyjednávání nebo plnou invazi. Vojenské údery, ani ty přesné, nemohou nahradit ani jedno z toho. Jednání však zřídkakdy vznikají ve vzduchoprázdnu; následují po změnách pák – a ty EU v současnosti chybí.

Současná eskalace nebyla zahájena v kontextu klidné diplomacie, ale na pozadí dlouholeté íránské regionální projekce, vývoje balistických raket a neustálého zpochybňování jeho jaderných schopností.

Americko-izraelské údery, které schválila Trumpova administrativa, představují tvrdý reset dynamiky odstrašování. Bez ohledu na podporu změnily strategický kalkul a Írán už nikdy nebude stejný. Evropa naopak zůstává rétoricky oddaná diplomacii, přičemž se spoléhá na ostatní, že vyvinou tlak, který diplomacii dává smysl.

Toto uspořádání může vyhovovat evropské domácí politice, ale je strategicky křehké na mezinárodní úrovni. Aby Evropa udržela nešíření jaderných zbraní a podpořila občanské svobody v zahraničí, musí čelit obtížné pravdě: diplomacie zřídkakdy funguje sama a obvykle následuje po věrohodném odstrašení, místo aby ho nahradila.

Rozhodnutí Španělska odmítnout operační přístup na americké základny poukazuje na hlubší rozpor v současném strategickém postoji Evropy. Madrid tento krok odůvodnil snahou vyhnout se další eskalaci a zachovat si zahraniční důvěryhodnost na Blízkém východě. Toto rozhodnutí však odhalilo i širší souvislosti: Evropa se stále zdráhá převzít odpovědnost za utváření bezpečnostního prostředí, v němž působí.

Političtí představitelé na celém kontinentu se často odvolávají na cíl „strategické autonomie“. V praxi však autonomie znamená více než jen distancování se od amerických iniciativ. Vyžaduje jak prostředky, tak politickou vůli k nezávislému řízení výsledků.

Evropa v této krizi neudělala ani jedno, ani druhé. Nehrála žádnou rozhodující roli ve vojenské akci ani nenabídla věrohodnou alternativu, která by omezila íránskou eskalaci před jejím zhoršením. To ukazuje známý vzorec evropské zahraniční politiky: opatrnost v kritických fázích, po níž následuje diplomatická interakce poté, co ostatní přetvoří strategickou krajinu.

Chameneího zabití přispívá k již tak nestabilní situaci. Již více než čtyři desetiletí se Islámská republika soustředí na nejvyššího vůdce, který je nejvyšším arbitrem mezi politickými a institucionálními frakcemi režimu. Jeho odstranění vyvolává naléhavé otázky týkající se nástupnictví, velitelských pravomocí a vnitřní rovnováhy sil, zejména v Revolučních gardách.

První signály zároveň naznačují, že Írán pravděpodobně nehodlá v tichosti ustoupit. Zdá se, že režim je spíše než na kapitulaci připraven v případě potřeby eskalovat, a to i za cenu, že širší region bude vtažen do nestability.

Pro Evropu by tento moment neměl být interpretován pouze jako regionální konflikt, ale jako širší strategický zlom. Oslabení nebo roztříštění íránského vedení nevyhnutelně změní podobu energetických trhů, naruší námořní obchodní trasy a posílí regionální nestabilitu – což jsou všechno události, které přímo ovlivňují evropské hospodářské a bezpečnostní zájmy.

Důsledky konfliktu se proto pravděpodobně neomezí pouze na Blízký východ. Evropa by mohla čelit vedlejším účinkům v mnoha podobách: obnovení migračních tlaků, nestabilita v dodávkách energií, finanční turbulence nebo dokonce přímé bezpečnostní hrozby, jako je například raketová aktivita na středomořských územích, jako je Kypr.Současný přístup Evropy ji však nechává do značné míry reagovat na události, místo aby ovlivňovala jejich trajektorii.

V širším smyslu krize odhaluje vznikající rozpory v rámci západní aliance, pokud jde o to, jak by měla být vykonávána moc ve stále nestabilnějším mezinárodním systému. Ve Washingtonu – zejména v rámci zahraničněpolitického pohledu zaměřeného na odstrašení a národní zájmy – se zdá, že existuje větší ochota použít omezenou vojenskou sílu, aby se v případě potřeby změnila strategická realita.

Izrael, který se pohybuje pod akutními bezpečnostními omezeními, postupuje podle srovnatelné logiky. Naproti tomu evropské vlády nadále upřednostňují procedurální legitimitu: dodržování mezinárodních norem, diplomatické zprostředkování a systémy řízení. Tato tendence se projevuje nejen v současné konfrontaci s Íránem, ale i v dřívějších geopolitických sporech – od venezuelské po grónskou „aféru“ – kdy evropští aktéři kladli důraz na dialog a pravidla spíše než na donucovací prostředky.

Žádný z těchto přístupů není ve své podstatě špatný. Postupný posun směrem k postupně multipolárnímu mezinárodnímu uspořádání (nebo neuspořádanosti), v němž revizionistické mocnosti stále více zpochybňují stávající pravidla, však vyvolává obtížnou otázku. Jsou diplomatické iniciativy Evropy podporovány její vlastní schopností ovlivňovat události, nebo se nakonec spoléhají na to, že Spojené státy uvalí náklady, které diplomacie sama o sobě nemůže přinést?

Pokud je to pravda, pak hrozí, že výzvy Evropy k jednání nebudou znít jako záměrné vedení, ale spíše jako záměrně řízená forma závislosti.

Základní evropské zásady nejsou zavádějící. Zabránit Íránu v získání jaderných zbraní je stále legitimním cílem. Eskalace by měla být skutečně omezena, civilní obyvatelstvo chráněno a nakonec by se mělo usilovat o politické řešení.

Krize však vyžadují více než jen zásadní prohlášení, ale také strategickou soudržnost. Diplomacie bez věrohodného odstrašení vybízí k oportunistickému chování, zatímco odstrašení bez diplomatické interakce hrozí nekontrolovanou eskalací. Výzvou pro Evropu je proto integrovat oba rozměry – nejen rétoricky, ale i prakticky.

Nedávné události již změnily strategické prostředí. Vojenské údery změnily rovnováhu sil a možné vakuum ve vedení Teheránu přináší další nejistotu. Mezitím rozpory v NATO oživily dlouholeté otázky ohledně ochoty Evropy převzít odpovědnost za tvrdou bezpečnost.

Tato debata přesahuje rámec odmítnutí Španělska povolit operace na americké základně. Týká se také regionálního uspořádání, které může vzniknout, pokud vliv Íránu zeslábne. V takovém případě by se Blízký východ mohl stále více soustředit na soupeření dvou asertivních aktérů – Izraele a Turecka – jejichž rivalita je již patrná v Sýrii a východním Středomoří.

V této situaci stojí Evropská unie před zásadní volbou. Zůstat především v roli diplomatického pozorovatele a podporovat jednání z boku, nebo začít budovat strategické kapacity nezbytné k ovlivnění urovnání, které údajně podporuje.

V dnešním geopolitickém prostředí budou mít výzvy k dialogu váhu pouze tehdy, pokud budou podpořeny schopností události ovlivňovat, nikoli na ně pouze reagovat.

Otázka, před kterou dnes Evropa stojí, tedy již nezní, zda má diplomacie význam. Jde o to, kolik strategických otřesů bude zapotřebí, než evropští lídři uznají, že samotná diplomacie již nestačí.