Snaha Irska dohnat zákony EU o autorských právech

Rámec Evropské unie pro autorská práva je labyrintem, který se snaží udržet rovnováhu mezi podporou kreativity a zajištěním dodržování právních předpisů ve všech členských státech.

Je to systém, který má chránit plody umělecké práce a zároveň se vypořádat se složitostí digitálního věku, kdy se hudba, film a literatura konzumují na jedno kliknutí.

Nedávná debata irského parlamentu o návrhu zákona o autorském právu a právech s ním souvisejících (Amendment) Bill 2025 je vhodnou příležitostí k prozkoumání širšího kontextu autorského práva v EU, přičemž irské legislativní úpravy odrážejí jak výzvy, tak i aspirace harmonizace právních předpisů v oblasti duševního vlastnictví.

Specifika irského návrhu zákona lze také užitečně zkoumat prostřednictvím srovnání s autorskoprávními režimy Německa a Francie, které v reakci na napětí a obtíže spojené s ochranou tvůrčích práv v moderním technickém kontextu uplatňují odlišné přístupy.

Samotný návrh zákona, který byl v parlamentu Dáil projednáván v červnu 2025, je pokusem Irska napravit zpoždění při úplné transpozici směrnice EU o autorském právu z roku 2006 (2006/115/ES).

Jak uvedl státní ministr Alan Dillon ve svém úvodním projevu, návrh zákona reaguje na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie (SDEU) z roku 2020, který shledal, že Irsko není v souladu se směrnicí, zejména pokud jde o platby licenčních poplatků mezi hudebními producenty a výkonnými umělci.

Dillon rovněž zdůraznil ekonomický argument pro návrh zákona a poznamenal, že „pevný a dobře fungující právní rámec podporující autorská práva a duševní vlastnictví v širším smyslu je, jak již bylo řečeno, nezbytný pro ekonomickou prosperitu tvůrčího odvětví, které zaměstnává přibližně 80 000 lidí.“

Rozsudek Soudního dvora EU, který vzešel ze žaloby podané organizacemi Recorded Artists, Actors and Performers (RAAP) a Phonographic Performance Ireland (PPI), zdůraznil, že Irsko nezajistilo spravedlivou odměnu, která je základním kamenem směrnice, a nepřizpůsobilo se mezinárodním smlouvám, jako je Smlouva WIPO o výkonech a zvukových záznamech (WPPT) a Římská úmluva.

Návrh zákona zavádí několik klíčových reforem. Zavádí standardní rozdělení autorských honorářů mezi výkonné umělce a producenty v poměru 50:50. Tento standard již přijaly dvě třetiny členských států EU.

Rozšiřuje také ochranu na státní příslušníky zemí, které nejsou stranami mezinárodních smluv o autorském právu, a přesouvá řešení sporů z kontrolora Úřadu duševního vlastnictví na obvodní soud.

Poslední změna vyvolala bouřlivou debatu, v níž poslanci hlavní opoziční strany tento krok odsoudili jako krok k nákladným a právním procesům, které by mohly odradit jednotlivé umělce od hledání spravedlnosti. Opozice předložila argument, že rozhodnutí vlády „nacpat“ spory do soudů je v rozporu s její širší politikou podpory alternativních způsobů řešení sporů, což může zahltit již tak napjatý soudní systém.

Někteří členové opozice rovněž poukázali na nedostatečné konzultace se zúčastněnými stranami a na zrušení úlohy licenčních orgánů při zastupování umělců. Zazněla varování, že tento přesun k individuálním soudním sporům by mohl neúměrně znevýhodnit umělce, kteří často nemají finanční prostředky na to, aby mohli u soudu napadnout bohaté nahrávací společnosti.

Tyto obavy podtrhují širší napětí v autorském právu: potřebu chránit umělce, aniž by se vytvářely překážky v přístupu k jejich právům.

Zastánci návrhu zákona ve vládních lavicích tyto obavy odmítli a vyjádřili přesvědčení, že zapojení Obvodního soudu posiluje soudní dohled a je v souladu se snahou EU o vytvoření pevných právních rámců.

Německo nabízí kontrastní model vymáhání autorských práv. Jeho autorské právo, které se řídí zákonem o autorském právu (Urheberrechtsgesetz), je zakořeněno v tradici autorského práva (droit d’auteur), které staví tvůrce do centra ochrany duševního vlastnictví.

Existuje silný argument, že na rozdíl od reaktivních legislativních úprav Irska se Německo rozhodlo proaktivně přizpůsobit svůj rámec autorského práva digitálním výzvám, zejména prostřednictvím implementace směrnice EU o autorském právu z roku 2019 (2019/790).

Tato směrnice zavedla kontroverzní ustanovení, jako je článek 17 (vyžadující, aby platformy filtrovaly obsah chráněný autorským právem), a v roce 2021 byla transponována do německého práva prostřednictvím zákona o poskytovatelích služeb v oblasti autorského práva (Urheberrechts-Diensteanbieter-Gesetz).

Zvláště poučný je přístup Německa ke spravedlivému odměňování. Země má dobře zavedený systém organizací kolektivní správy, jako je GEMA pro hudbu a VG Wort pro literaturu, které jménem tvůrců vyjednávají o autorských odměnách. Tyto organizace zajišťují, aby výkonní umělci a autoři dostávali spravedlivý podíl na příjmech z digitálních platforem, což je model, který irský návrh zákona částečně napodobuje svým výchozím rozdělením 50:50. Německý systém je však robustnější a obsahuje kolektivní smlouvy, které umělcům umožňují vyjednávat podmínky s mocnými subjekty, jako jsou streamovací služby. Údaje GEMA ukazují, že v roce 2024 rozdělila držitelům práv 1,2 miliardy eur, což svědčí o účinnosti kolektivních akcí při zajišťování spravedlivé odměny.

To kontrastuje s Irskem, kde jeden z opozičních poslanců upozornil na alarmující případ, kdy Meta bez souhlasu používá díla irských držitelů Bookerovy ceny, a zdůraznil tak potřebu regulačního rámce, který by držel krok s technologickým pokrokem.

Také Francie nabízí model, který upřednostňuje práva výkonných umělců prostřednictvím svého systému droit d’auteur. Francouzský Code de la Propriété Intellectuelle poskytuje komplexní rámec pro autorské právo a zdůrazňuje nezadatelné právo na spravedlivou odměnu.

V roce 2016 Francie zavedla zákony, které nařizují streamovacím platformám a digitálním distributorům spravedlivě sdílet příjmy s interprety, což podpořilo udržitelnost hudebního průmyslu. Podle zprávy francouzské organizace kolektivní správy SACEM za rok 2023 obdrželi výkonní umělci od digitálních platforem 450 milionů eur na autorských honorářích, což představuje 15% nárůst oproti roku 2020, který odráží úspěch těchto opatření.

Rámec EU pro autorské právo je proto pravděpodobně nevyhnutelně směsicí směrnic, jejichž cílem je harmonizovat právní předpisy v jednotlivých členských státech.

Cílem směrnice o autorském právu z roku 2006, která je jádrem nedávné irské legislativní revize, bylo zajistit spravedlivé odměňování výkonných umělců a výrobců, zejména v souvislosti s právy na pronájem a půjčování. Směrnice o autorském právu z roku 2019 na ni navázala řešením digitálních výzev, kdy požaduje, aby platformy, jako je YouTube, získávaly licence k obsahu chráněnému autorským právem a zajistily, aby tvůrci dostávali spravedlivý podíl na příjmech. Jak však ukazují zkušenosti Irska, transpozice těchto směrnic je nerovnoměrná, přičemž členské státy jako Německo a Francie nastavují vyšší standard než menší země, které se snaží držet krok.

Vzestup umělé inteligence a digitálních platforem přináší další komplikace.

Jak bylo uvedeno v rozpravě v parlamentu, neoprávněné využívání tvůrčích děl k trénování modelů umělé inteligence představuje pro umělce existenční hrozbu.

Akt EU o umělé inteligenci, který by měl být plně implementován do roku 2026, se snaží tuto situaci řešit tím, že vyžaduje transparentnost údajů o tréninku umělé inteligence, ale jeho prosazování bude téměř jistě i nadále problematické.

Irský návrh zákona o autorském právu a právech s ním souvisejících (novela) z roku 2025 je krokem směrem ke sladění Irska s normami EU a mezinárodními normami v oblasti autorského práva, ale také odhaluje obtíže při hledání rovnováhy mezi dodržováním právních předpisů a praktickou dostupností.

Německo a Francie nabízejí úspěšné modely se silnými organizacemi kolektivní správy a mechanismy alternativního řešení sporů, které umělcům dávají možnost, aniž by je zatěžovaly nákladnými soudními spory. Přesun Irska k obvodnímu soudu, který má posílit soudní dohled, představuje riziko, že si znepřátelí právě ty tvůrce, které chce chránit.

S tím, jak EU prochází digitálním věkem, se musí autorské právo vyvíjet tak, aby řešilo nové hrozby, jako je porušování práv umělou inteligencí, a zároveň zajistilo, že umělci, ať už v Dublinu, Berlíně nebo Paříži, dostanou za svou práci spravedlivou odměnu.

Irská debata, která se zaměřuje na spravedlivé odměňování a přístup ke spravedlnosti, však odráží širší boj o zachování hodnoty kreativity ve světě, kde technologie často předbíhají regulaci.

Ukazuje také, jak náročné může být chránit jednotlivé tvůrce před zneužíváním a zároveň podporovat prostředí, v němž se daří inovacím.

Rámec EU a Irska pro autorské právo, jakkoli nedokonalý, je konstruktivním krokem k dosažení této rovnováhy.

Stejně jako vždy, i v tomto případě je pro úspěch těchto snah a jejich neustálého zdokonalování nutná ostražitost, spolupráce a snaha o spravedlnost.