Subscribe
Více než deset let přistupovala Evropská unie k Arktidě především regulační optikou: prostor pro řízenou spolupráci, klimatická laboratoř, oblast mnohostranné správy, kterou je třeba spíše spravovat než zajišťovat.
Nešlo o naivitu, ale o důsledný projev politické kultury, která se formovala po druhé světové válce a byla založena na víře, že sílu lze postupně nahradit pravidly, postupy a vzájemnou závislostí.
Dnes se ukazuje, že tento přístup má své jasné limity. Ne proto, že by evropské hodnoty selhaly, ale proto, že globální strategické prostředí se vyvíjí rychleji než schopnost Evropy přizpůsobit své strategické předpoklady. Arktida je nyní jedním z regionů, kde je stále obtížnější udržet rozdíl mezi normativní reprezentací a strategickou realitou.
Grónsko jako svorník západní Arktidy
Nedávná podrobná zpráva serveru POLITICO znovu přitáhla pozornost k otázce, která byla v evropské debatě dlouho považována za druhořadou: úloha Grónska v západní architektuře komunikačních a vesmírných kapacit.
Brusel posiluje svou přítomnost na ostrově, aby chránil satelitní infrastrukturu, která je stále více vystavena rušení, sabotážím a hybridním hrozbám.
Problém však není technického rázu. Je strategický.
Satelitní komunikace je základem současné evropské bezpečnosti: obranného plánování, shromažďování zpravodajských informací, vojenské navigace a odolnosti kritické infrastruktury. Z geografických důvodů je Arktida nevyhnutelným uzlem této architektury.
V tomto kontextu není Grónsko vzdálenou periferií, ale ústředním prvkem bezpečnosti západní Arktidy.
Uznání této skutečnosti neznamená „militarizaci“ Evropy. Pouze uznává, že Evropa je již zasazena do sporného strategického prostředí, i když dává přednost popisu tohoto prostředí v neutrálních nebo administrativních termínech.
Mocenská konkurence a strategická nejednoznačnost Evropy
Obnovené ústřední postavení Arktidy odráží širší posun: návrat mocenské soutěže jako strukturálního rysu mezinárodního systému.
Rusko do regionu systematicky investuje a začleňuje jej do svého vojenského postavení a širšího strategického kalkulu. Čína, přestože není arktickým státem, postupně začlenila Dálný sever do svého hospodářského, technologického a infrastrukturního dosahu.
Tváří v tvář této dynamice zaujímá Evropská unie často ambivalentní postoj. Ukázala, že si je vědoma vyvíjejícího se prostředí, ale má potíže s tím, aby toto povědomí přetavila v ucelený strategický postoj. Překážkou nebyla analytická kapacita, ale politický, kulturní a institucionální odpor k tomu, aby se bezpečnost, odstrašení a moc považovaly za nedílné součásti evropského projektu.
To je hlavní rozpor: EU se nespletla, když se spoléhala na pravidla. Mýlila se, když předpokládala, že samotná pravidla mohou obstát bez důvěryhodného bezpečnostního rámce, který by je podpořil.
Trump, Grónsko a evropský zátěžový test
Prohlášení Donalda Trumpa o Grónsku je třeba číst v tomto kontextu.
Když americký prezident tvrdí – jak uvedla BBC – že Spojené státy „potřebují Grónsko“ z důvodů národní bezpečnosti, evropské reakce se instinktivně zaměřují na právní zásady a symbolické hranice.
Takové reakce jsou pochopitelné, ale neúplné.
Trumpovy metody nejsou pro Evropu žádným vzorem. Unilateralismus, diplomatický nátlak a transakční logika jsou neslučitelné s evropským způsobem vedení mezinárodních vztahů. Odmítat jeho výroky jako pouhou provokaci by však bylo stejně chybné.
Tato prohlášení, ať už záměrně, či nikoliv, odhalují otázku, kterou Evropa dlouho raději nechávala na okraji zájmu: strategickou ústřední roli Arktidy pro bezpečnost Západu a konkrétní roli Grónska v tomto rámci. V tomto smyslu tato epizoda nepůsobí ani tak jako zkouška transatlantického spojenectví, jako spíše jako zkouška schopnosti Evropy formulovat vlastní vyspělou strategickou vizi.
NATO a evropská odpovědnost
Jakmile se debata o Arktidě začlení do rámce odpovědnosti, a nikoliv symboliky, je těžké vyhnout se jednomu závěru: atlantická dimenze zůstává nepostradatelná.
Jak poznamenal deník Corriere della Sera, nedávný postoj Itálie ke Grónsku označuje NATO za vhodný rámec pro řešení arktické bezpečnosti, přičemž plně respektuje dánskou suverenitu.
Nejde o podřízenost, ale o strategický realismus.
NATO nenahrazuje Evropu, ale umožňuje její bezpečnost. A bez bezpečnosti nelze dlouhodobě udržet žádné evropské ambice – průmyslové, environmentální ani politické.
Jeden z proudů evropského konzervativního myšlení již léta důsledně zdůrazňuje, že posilování Evropy znamená posilování její strategické důvěryhodnosti v rámci Západu, nikoliv vytváření abstraktních představ o autonomii oddělené od stávajících aliancí.
Od informovanosti ke strategii
Kritika evropského postoje k Arktidě nevyplývá z protievropských nálad, ale z potřeby strategické vyspělosti. Evropská unie prokázala svou schopnost vytvářet pravidla, trhy a rámce spolupráce. Nyní musí prokázat stejnou schopnost působit v konkurenčním strategickém prostředí.
Arktida je ukázkovým příkladem. Nepřipouští dlouhodobou nejednoznačnost ani oddělení hodnot od moci. Ignorování mocenského rozměru nečiní Evropu zásadovější, ale méně důslednou.
Trump se vyjádřil neomaleně. Základní strategická realita je však zřejmá již delší dobu. Otázkou, před kterou nyní Evropská unie stojí, je, zda dokáže dlouhodobé povědomí přetavit v ucelenou strategii.
Realita nečeká – ale stále ponechává prostor pro volbu.