Subscribe
NATO, Severoatlantická aliance, byla založena v roce 1949, aby udržela Němce dole, Rusy venku a Američany uvnitř. Němce bylo třeba držet při zemi, protože v roce 1866 se Německo po porážce Rakouska ve válce proti Prusku stalo v podstatě rozšířeným Pruskem. Nová říše byla agresivní a nebezpečná, vedla dvě zuřivé války proti Francii a Velké Británii. Šest let po založení NATO, v roce 1955, se však Němci stali jeho členy. Prusko už jím nebylo. Z militantní Říše se stal mírumilovný Bund. Prvního cíle bylo dosaženo. NATO se také podařilo udržet Rusy mimo. Po roce 1949 nezískali Rusové žádné nové území v Evropě ani v Severní Americe, když si do té doby podmanili celou střední a východní Evropu. Třetího cíle bylo po roce 1949 rovněž dosaženo: Američané zaručili bezpečnost západní Evropy díky svému jadernému potenciálu a obrovské vojenské síle. Mír v Evropě byl jejich zásluhou, nikoli zásluhou Evropské unie. Nyní však prezident Donald Trump, frustrovaný z nedostatečné podpory Evropy americkým a izraelským útokům na Írán, naznačuje odchod Američanů z NATO. Ačkoli Trumpův štěkot je obvykle horší než jeho kousnutí, Evropané by se měli obávat. Izolacionismus je v americké politice spíše pravidlem než výjimkou.
Útoky neporušují žádné mezinárodní právo
Evropští komentátoři tvrdí, že útoky na Írán porušují mezinárodní právo. Zatímco Hamás, Hizballáh a Hútíové jsou financováni a vyzbrojováni Íránem, tito komentátoři tvrdí, že mulláhové nemohou být přímo obviňováni z konkrétních akcí těchto teroristických organizací, jako je například vypálení raket na americké nebo izraelské cíle. Uznávaní právní vědci, včetně profesora Wolffa Heintschela von Heinegga, však tento argument odmítají. Podle nich, přestože mulláhové jednali zprostředkovaně, poskytovali zpravodajské informace, vypláceli platy a určovali strategické cíle teroristů, spíše než že by veleli konkrétním akcím, lze říci, že je kontrolovali. Teroristy je třeba považovat za „prodlouženou ruku“ íránského režimu. Proto je Írán skutečným agresorem při nedávném vypálení raket, což umožnilo USA a Izraeli provést protiútok v sebeobraně podle článku 51 Charty OSN. Při širším výkladu článku 51 byly útoky USA a Izraele rovněž oprávněné jako preventivní údery proti fanatickým mulláhům vyrábějícím jaderné bomby a rakety dlouhého doletu.
Írán působí na Blízkém východě chaos
Je pravda, že američtí spojenci v NATO nebyli konzultováni ohledně útoků na Írán (s výjimkou Spojeného království). Konzultace by však odstranily moment překvapení, který Američanům a Izraelcům umožnil zlikvidovat mnoho mulláhů a jejich přisluhovačů. Je také pravda, že NATO je především obrannou aliancí: útok na jeden členský stát je útokem na všechny. Proto Trump skutečně nemůže vyčítat NATO, že nepřišlo na pomoc USA a Izraeli v Íránu. Tento argument o úzké úloze NATO však bohužel značně oslabila jeho nerozumná operace v Kaddáfího Libyi v roce 2011, jejímž cílem bylo spíše dosáhnout změny režimu než odzbrojit nebezpečného diktátora. Íránská armáda je příliš slabá na to, aby mohla bojovat s americkými a izraelskými silami, ale dostatečně silná na to, aby mohla způsobit chaos na Blízkém východě, v neposlední řadě uzavřením Hormuzského průlivu, ačkoli sami mulláhové by na tom ekonomicky ztratili nejvíce.
Hrozby i pro Evropu
Jak Trump zdůrazňuje, je spíše v zájmu evropských zemí než USA, aby ropa proudila Hormuzským průlivem. V zájmu evropských zemí je také eliminovat Hútíje, kteří útočí na lodě proplouvající Rudým mořem s výjimkou lodí z Ruska a Číny. Ruský expanzionismus a islámský fundamentalismus představují pro Evropu hrozbu. USA a Izrael svými odvážnými a ohromně úspěšnými operacemi v Íránu výrazně snížily druhou jmenovanou hrozbu. Evropské země se však již nemohou spoléhat na to, že USA (a Izrael) samy odstraní všechny hrozby pro regionální bezpečnost. Američané musí v Evropě vidět spolehlivého a silného spojence, který neztratil vůli bránit se. Před nimi stojí úkol udržet je v NATO.