Subscribe
19. května 2026 dosáhli vyjednavači Evropské unie dohody o provádění obchodní dohody uzavřené se Spojenými státy loni v létě ve skotském Turnberry uprostřed rostoucího transatlantického napětí. Dohoda, které dosáhli americký prezident Donald Trump a předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová, představuje jeden z nejvýznamnějších hospodářských kompromisů mezi oběma stranami Atlantiku za poslední roky, ale zároveň poukazuje na hlubokou křehkost vztahů mezi Washingtonem a Bruselem. Dohoda stanoví zrušení cel na většinu amerického průmyslového zboží dováženého na evropský trh. Zároveň však zavádí až 15% cla na evropské výrobky určené pro Spojené státy, což vyvolalo rozsáhlou kritiku v Evropském parlamentu. Mnozí poslanci totiž považovali kompromis za nevyvážený ve prospěch amerických zájmů a domnívali se, že EU přijala ekonomicky a politicky škodlivé podmínky, aby se vyhnula nové obchodní eskalaci. K uzavření jednání došlo v době mimořádného diplomatického tlaku. V minulých týdnech prezident Trump pohrozil, že pokud dohoda nebude provedena do 4. července, uvalí na evropské automobily 25% cla. Toto ultimátum pomohlo urychlit evropský rozhodovací proces a ukázalo, jak americká administrativa využívá obchodní páky jako nástroje politického tlaku na své evropské spojence.
POTÍŽE V RÁMCI EVROPSKÉ UNIE
Proces vedoucí ke schválení dohody byl dlouhý a složitý. Poslanci Evropského parlamentu po Trumpových agresivních prohlášeních o Grónsku v prvních měsících roku ratifikační proces několik týdnů blokovali. K tomu se přidalo pozastavení procesu po zavedení nových cel ze strany Spojených států v návaznosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu USA, který prohlásil některá celní opatření přijatá Bílým domem po Trumpově návratu k moci za nezákonná. V tomto kontextu velké nejistoty se evropské instituce snažily získat od Washingtonu silnější záruky. Teprve poté, co je Evropská komise ujistila, že Spojené státy budou dodržovat dohodnutý 15% celní limit, souhlasil Evropský parlament se zapojením kyperského předsednictví Rady Evropské unie, které je pověřeno zastupováním členských států při jednáních. Rozhodnutí přistoupit k dohodě ukazuje, jak EU upřednostnila stabilizaci hospodářských vztahů před rizikem otevřeného obchodního konfliktu se Spojenými státy. V mezinárodním kontextu poznamenaném geopolitickými konflikty, energetickým napětím a strategickou nestabilitou považuje Brusel za prioritu zachovat alespoň minimální formu transatlantické spolupráce.
OBCHOD JAKO NÁSTROJ GEOPOLITICKÉHO NÁTLAKU.
Navzdory dosažené dohodě zůstávají vztahy mezi EU a Spojenými státy velmi citlivé. Brusel se nadále obává, že americká administrativa může nadále využívat cla jako prostředek politického nátlaku, čímž se hospodářské vztahy stanou závislými na evropské shodě v jiných mezinárodních otázkách. Nedávné hrozby pro evropský automobilový průmysl měly také jasný politický rozměr. Trump se konkrétně zaměřil na Německo poté, co kancléř Friedrich Merz kritizoval vojenskou intervenci USA v Íránu, prováděnou společně s Izraelem. Tato epizoda poukazuje na to, že obchodní spory již nejsou izolovány od strategického a vojenského rozměru, ale jsou součástí širší debaty o geopolitických prioritách Západu. Washington zároveň nadále naléhá na evropské země, aby se více podílely na zabezpečení Hormuzského průlivu vysláním vojenských plavidel. Členské státy EU zatím zachovávají opatrný a zdráhavý postoj, což je známkou rostoucího názorového rozporu se Spojenými státy v otázce zvládání mezinárodních krizí. Značné třenice přetrvávají také v souvislosti s dokumentací o Ukrajině. Neshody se týkají mimo jiné amerického rozhodnutí prodloužit výjimku ze sankcí, která umožňuje nákup ruské ropy. Toto rozhodnutí bylo v Evropě interpretováno jako smíšený signál ohledně společného postoje Západu vůči Moskvě. K tomu se přidávají Trumpovy opakované hrozby odchodu z NATO, což je faktor, který přispívá k rozšířenému pocitu strategické nejistoty na evropském kontinentu.
EVROPSKÉ PODMÍNKY A OBRANA ZÁJMŮ SPOLEČENSTVÍ
Poslanci si byli vědomi nejistoty dohody, a proto se ji pokusili posílit tím, že do konečného znění začlenili další podmínky. Tato volba s sebou nesla riziko podráždění Washingtonu, neboť tyto klauzule nebyly předem dohodnuty s jejich americkými protějšky. Evropská iniciativa však odráží snahu zabránit tomu, aby se Unie zcela podřídila rozhodnutím Bílého domu. Dohoda z Turnberry zahrnuje také významné hospodářské závazky Evropy. EU se zavázala, že do roku 2028 investuje ve Spojených státech 600 miliard dolarů do strategických odvětví a že nakoupí americkou energii v celkové hodnotě 750 miliard dolarů. Jedná se o mimořádně významná čísla, která dokládají hospodářský význam transatlantické spolupráce, ale zároveň podněcují debatu o skutečné vyváženosti dohody. V této souvislosti se důrazně ukazuje význam vyjednávací schopnosti Evropské unie. Ve stále nestabilnějším mezinárodním systému poznamenaném tendencí Spojených států upřednostňovat národní zájmy, které se někdy rozcházejí s evropskými, je Brusel vyzýván, aby vyvinul nezávislou diplomatickou strategii založenou na obraně vlastních zájmů v zájmu zachování své hospodářské, energetické a geopolitické suverenity. Dohoda z Turnberry ukazuje, jak jsou vnitřní soudržnost a pevnost evropských institucí zásadními prvky pro zvládnutí historického období, které se vyznačuje rostoucím mezinárodním napětím a stále nepředvídatelnějšími transatlantickými vztahy.