Subscribe
Evropskou unii v posledních desetiletích formovaly tři významné události či procesy. Zaprvé, přistoupení nových států zvýšilo rozmanitost v rámci jejích hranic, čímž se prohloubily zdroje napětí. Zadruhé, Velká Británie se svou silnou tradicí svobody a demokracie opustila EU. Za třetí, EU čelí dvěma závažným vnějším hrozbám: ruské agresi, jak se projevila v Gruzii a na Ukrajině, a masové imigraci z Blízkého východu a severní Afriky. Mezitím elita ovládající Evropskou komisi a Soudní dvůr EU neúnavně usiluje o vybudování federálního státu, a to navzdory značnému odporu. Promyšlenou analýzu současné situace v EU nabízí nedávno vydaná kniha slovenského politického teoretika Dalibora Roháče, Governing the EU in an Age of Division (Cheltenham: Edward Elgar, 2022). Autor píše z toho, co nazývá proevropskou perspektivou, a zároveň trvá na tom, že EU potřebuje radikální reformy.
Řízení rozmanitosti, nebo budování supervelmoci?
Rohac rozlišuje mezi dvěma protichůdnými vizemi Evropy. Jednou z nich byla vize konzervativních liberálů Friedricha von Hayeka, Wilhelma Röpkeho a Luigiho Einaudiho, kteří si představovali, že jednotlivé evropské státy svěří určité úkoly federálnímu orgánu, přičemž jejich rozsah omezí na minimum nezbytné pro volný obchod a právní jistotu. Tuto vizi, jak Rohac zdůrazňuje, do značné míry sdíleli i katoličtí personalisté. Konkurenční vizi zastával technokrat Jean Monnet, který usiloval o sjednocenou Evropu s rozsáhlými pravomocemi, která by vznikala postupně. Pro konzervativní liberály a personalisty měla být EU nutně nedokonalou platformou pro řízení vztahů mezi evropskými zeměmi a využívání přínosů spolupráce a obchodu; soustavou institucí, pravidel a vztahů propojujících a omezujících národní vlády. Naproti tomu pro technokraty šlo v EU o vybudování supervelmoci; jednalo se, jak to formuluje Rohac, o snahu rozšířit národní stát na evropskou úroveň. Evropa je však podle něj příliš rozmanitá na to, aby tento projekt uspěl, ačkoli právě o to se elita ovládající instituce EU v Bruselu a Štrasburku aktivně snaží: o stále užší unii.
Příčiny konfliktů
Jedním ze zdrojů konfliktu je snaha EU o snížení příjmových rozdílů mezi evropskými zeměmi nikoli prostřednictvím konkurence a obchodu, ale prostřednictvím přerozdělování prostředků z bohatších do chudších zemí. Příležitost dělá zloděje: prostředky z fondů EU většinou získávají země se slabou infrastrukturou, omezeným občanským povědomím a bezohlednými elitami, a tyto prostředky mají tendenci posilovat přetrvávající korupci v těchto zemích. Dalším zdrojem konfliktů je snaha EU vnucovat údajně „evropské“ hodnoty zemím s morálními zásadami, které se od nich výrazně liší, jako je tomu například v otázkách potratů, manželství osob stejného pohlaví, nenávistných projevů a kontroly imigrace. Zásada subsidiarity – tedy že rozhodnutí by měli v co největší míře přijímat ti, kterých se přímo týkají – by se v EU teoreticky měla dodržovat, ale Rohac poznamenává, že v praxi je téměř zcela ignorována. Poukazuje také na to, že nacionalismus se ukázal být mnohem odolnější, než zakladatelé EU očekávali. Evropské národní státy se z dějin v dohledné době nestáhnou, trefně poznamenává.
EU: projekt nebo platforma?
Rohac staví proti sobě dvě pojetí lidské společnosti: jednak jako složitý, těžko ovladatelný řád, který nevyhnutelně zaostává za morálními ideály, a jednak jako společný projekt zaměřený na zlepšení společnosti. Odmítá EU jako projekt, nikoli jako platformu. V podobném duchu Rohac kritizuje to, co nazývá liberálním moralismem, tedy pokus přetvořit svět podle ideálů vymyšlených na univerzitních seminářích. Liberální moralismus, jak naznačuje, je nejen odsouzen k neúspěchu, ale také vyvolává protiútok pravicových populistů. Má-li EU uspět, musí se vrátit k mnohem skromnější roli, v podstatě k té, jakou si představovali Hayek, Röpke a Einaudi. Rohac tvrdí, že volba mezi další centralizací EU a navrácením pravomocí jednotlivým státům je falešná: důležité je uznat rozmanitost, neshody a rozdělení a podporovat rozvoj institucí, které umožňují mírové soužití evropských států a společenství. Popisuje svůj ideál polycentrické Evropy, kde by občané mohli patřit nejen k jednotlivým státům a k EU, ale také k různým komunitám a sdružením, a to jak v rámci hranic, tak i přes ně, zatímco jednotlivé státy by rovněž mohly vytvářet komunity a aliance v rámci EU.