Nový výzkum přináší nový pohled na Skandinávii v době bronzové a železné

Věda a technika - 18. 11. 2026

Nedávné archeologické objevy potvrdily, že staré mýty se skutečnosti přibližují více, než se dosud domnívala moderní věda.
Staří Gótové, kteří byli v pozdní antice proslulí jako dobyvatelé napříč Evropou, skutečně pocházeli ze Skandinávie. Zdá se, že i germánská jazyková rodina se na evropský kontinent dostala ze skandinávského poloostrova. Tato informace byla v posledních týdnech zveřejněna v časopise Nature.
Tyto studie kombinují archeologii, moderní výzkum DNA a lingvistické studie, aby vykreslily obraz raných evropských dějin mimo oblast Středomoří – v oblasti, která byla dlouho předmětem jak romantizování, tak přehnaného skepticismu. Ten druhý pravděpodobně vyplynul z toho prvního.
Nyní se však „romantici“ germánských dějin dočkali potvrzení. Gotům není třeba představovat ty, kdo se dobře vyznají v evropských dějinách, avšak nejnovější poznatky přesto opravňují k otázce: Kdo vlastně byli – doopravdy?
„Zdroje věděly víc, než jsme si mysleli“
Gótové, kteří pocházeli ze Skandinávie, zanechali ve střední a východní Evropě nesmazatelnou genetickou stopu a kolem roku 50 n. l. měli náhlý a významný dopad na území dnešního polského pobřeží Baltského moře. Nálezy spojují tento lid, který se následně rozšířil po velké části východoevropských nížin a Karpat, se švédským obyvatelstvem z doby železné.
Klíčovým rozdílem mezi tímto pohybem obyvatelstva, zmapovaným pomocí moderních genealogických metod, a dosavadním vědeckým pohledem na Góty je to, že šlo o poměrně rozsáhlou migraci. Od druhé poloviny 20. století byli Gótové ve vědecké obci považováni za malou skupinu národů, která sice potenciálně pocházela ze Skandinávie, ale v následujících kmenových prostředích postklasické Evropy představovala spíše elitu. Nedávné výsledky analýzy DNA však podporují „romantický“ názor, že vznik gotické kultury ve východní Evropě byl výsledkem významné masové migrace lidí, kteří z velké části vytlačili původní obyvatele území, z něhož později vedli války proti Římské říši. Góti jsou v západní historiografii všeobecně známí tím, že v roce 410 n. l. vyplenili Řím a na troskách tohoto velkoměsta a jeho říše založili království.
Již dříve bylo známo, že se gotický jazyk oddělil od jazyků severní Evropy na počátku prvního tisíciletí, když se Gótové po svém odchodu ze Švédska vyvinuli v samostatnou kulturu. Vědci nyní tento vývoj spojují s usídlením Gótů ve východní Evropě. To znamená, že gotický jazyk a další kulturní znaky, které historici a archeologové používali k identifikaci této skupiny, nebyly nutně předávány dalším skupinám pouze úzkou gotickou elitou (což byl dosud přijímaný názor), ale mohou ve skutečnosti svědčit o rozsáhlé populační obměně ve východní Evropě.
Dramatický příliv Gótů ze Skandinávie na evropskou pevninu zaznamenali antikální i středověcí autoři, jako například Jordanes, který byl sám gotským historikem v 6. století. Podle jeho popisu, který se následně stal základem středověkého a renesančního gotického romantismu trvajícího až hluboko do 20. století, pocházeli Gótové z ostrova Scandza, za který se považuje Skandinávie. Švédské provincie Götaland (Západní Götaland a Východní Götaland) a Gotland jsou považovány za důkaz tohoto původu díky podobnosti jejich názvů.
Švédská elita přijala roli předků Gótů již ve středověku a tato myšlenka byla intenzivně propagována v období, kdy se země stala velmocí, tedy v 17. století. Nacionalisté se na goticismus odvolávali i v 19. století a hnutí se v této době dočkalo určité podpory i ze strany vědecké obce, což přetrvávalo až do 20. století.
V 50. letech 20. století byla představa, že Švédsko je kolébkou Gótů, již zpochybňována. Představa o Gótech jako o něčem víc než jen o jménu byla obecně považována za zastaralou. Nejnovější vědecké poznatky však ukazují, že v primitivních, avšak intuitivních metodách využívání tradičních mýtů k přiblížení se historické realitě je něco pravdy. Časopis Science cituje reakci historika Noela Lenského z Yaleovy univerzity: „Genotypizace potvrzuje to, co uvádějí starověké prameny a co se historiografie druhé poloviny 20. století tak usilovně snažila popřít […] Musíme […] přiznat, že prameny věděly více, než jsme si mysleli.“
To však neznamená, že by byl zcela zavržen názor, podle něhož byli Gótové kulturním nositelem, jehož odkaz přebíraly i skupiny jiného původu. Výsledky výzkumu poukazují na výrazné skandinávské profily DNA v gotických pohřebištích v jižním Polsku, které pocházejí z období několika století po příchodu tohoto lidu na pobřeží kolem roku 50 n. l. a které se často ukázaly být patrilineární. To znamená, že se gotičtí muži mísili s ženami z jiných skupin v regionu, přičemž výsledné smísení kultur zachovalo gotické jméno a jazyk, avšak s pozměněnou genetickou výbavou. Gótové se rozdělili do samostatných skupin, když se vydávali různými směry po Evropě, přičemž Ostrogóti a Vizigóti představovali dva z nejzarytějších protivníků Římské říše. Podle studie má v vizigótských pohřebištích na Pyrenejském poloostrově jasný skandinávský původ pouze třetina koster.
Výsledky však celkově podporují teorii, že jazyk, kultura a tradice byly v historii nejlépe zachovávány potomky jejich původců. Gotický jazyk se po gotických dobytích neujal, ačkoli Gótové dosáhli určité úrovně intelektuálního rozvoje a vytvořili písmo. Nakonec jich prostě nebylo dost na to, aby si nad troskami Římské říše vybudovali úplnou a trvalou nadvládu.
Tyto nové objevy přispívají také k historii Skandinávie a jsou chloubou švédských národních romantiků, kteří byli tak dlouho terčem posměchu za to, že považovali fantastické představy o historii za pravdu. Ukazuje se, že jejich osvědčená moudrost zvítězila nad antigotickou školou, která již několik desetiletí prostupuje švédským akademickým prostředím.
Nové informace o původu germánských jazyků
Ukazuje se, že odchod Gótů ze severu je pouze jedním z příkladů toho, jak se Skandinávci vydávali do světa a zanechávali trvalé stopy v okolních oblastech. Vikings jsou v dnešní době nejznámějším příkladem tohoto jevu. Nejvýznamnější z těchto protoskandinávských migrací na jih však byla ta, při níž šířili svůj jazyk.
Na základě nově provedených studií DNA vědci datovali přítomnost archaického paleogermánského jazyka ve Švédsku do období pozdní doby bronzové, konkrétně mezi lety 1200 a 600 př. n. l. Vývoj paleogermánštiny do pragermánštiny byl lingvistům znám již dříve díky pečlivé rekonstrukci a je často připisován převzetí určitých výpůjček ze sousedních kulturních skupin. DNA studie však odhalily, že ve Skandinávii, alespoň ne v Dánsku (které se v tomto období zdálo být uzlem migračních pohybů v této oblasti), nedocházelo v době tohoto přechodu k téměř žádnému genetickému smíšení. Vývoj směrem k germánskému jazyku, který se později rozdělil na moderní skandinávské jazyky, němčinu, nizozemštinu a angličtinu, se tedy ve Skandinávii odehrál zásluhou germánských kmenů, které tuto oblast obývaly. Zjednodušeně řečeno, země jako Švédsko a Dánsko jsou kolébkami germánského jazyka. To nemuselo být zřejmé předchozím badatelům, pro které Skandinávie sama často hrála spíše okrajovou roli v šíření germánské kultury.
V převážné části oblasti Severního moře a v Evropě germánského původu byli přistěhovalci z dánského Jutska hlavními šířitelé germánského jazyka v pozdní době železné (1. až 6. století n. l.). Genealogické analýzy populačních skupin v Nizozemsku, Německu a Anglii odhalují úzké historické vazby na tento poloostrov.
V pobaltském regionu, například v případě zmíněných gotických migrací do území dnešního Polska, se příslušné genetické stopy nalezené v pohřebištích z doby železné naopak běžně vysledují až do Švédska. Tato germánská migrace do východní Evropy nezanechala žádné trvalé jazykové dědictví, ale byla smetena pozdějšími migračními vlnami.
Nicméně nové jazykové stopy také ukazují, že Švédsko – a v širším smyslu celá Skandinávie – leží blíže k centru vzniku postklasické Evropy, než jak to dosud obvykle uznávali badatelé. Historická posedlost švédské elity gotikou a dokonce i teorie o Švédsku jako místě, kde se nacházela starověká Atlantida (jak tvrdil Olof Rudbeck starší), lze v některých ohledech vnímat jako kompenzaci za všeobecně vnímaný status národa na okraji civilizovaného světa. Tento status přetrval až do moderní doby, ale brzy se možná změní.