Subscribe
Americký sen spočívá v tom, že Spojené státy jsou a měly by zůstat zemí příležitostí, kde si jednotlivci mohou zlepšit životní úroveň svou i svých rodin tvrdou prací, schopností a šetrností. Je to tedy sen o vzestupné příjmové mobilitě založené na vlastním úsilí. Tak tomu bylo na konci devatenáctého a na začátku dvacátého století, kdy do Spojených států přišlo šestnáct milionů přistěhovalců, většinou z Evropy, aby unikli chudobě a útlaku. Americká básnířka Emma Lazarusová složila zvonivá slova pro Lady Liberty, která s pochodní v ruce vítala přistěhovalce v newyorském přístavu:
Dej mi svou únavu, svou chudobu,
vaše schoulené masy, které touží po svobodném dechu,
ubohý odpad tvého hemžícího se pobřeží.
Pošlete je, bezdomovce, ty, kteří se trápí…pohozené ke mně,
U zlatých dveří zvedám svou lampu!
V 50. letech mohl celý svět ve filmech a v televizi sledovat, jak se Američanům ve srovnání s ostatními daří. V dnešní době se však často tvrdí, že americký sen je mrtvý. Tvrdí se, že někteří lidé uvízli v nízkopříjmových skupinách, zatímco jiní stále více bohatnou. Pochodeň zhasla a zlaté dveře se zavřely. V jejich nedávné knize,
Mýtus americké nerovnosti,
bývalý senátor (a profesor ekonomie) Phil Gramm a jeho dva spolupracovníci, oba uznávaní vědci, ukazují, že tato tvrzení jsou nepravdivá a že americký sen je živý a zdravý.
Na eskalátoru
Lidé jsou obvykle fascinováni velmi bohatými lidmi. Gramm a jeho spolupracovníci však poukazují na to, že velmi bohatí lidé na konci 19. století, jako byli Cornelius Vanderbilt a John D. Rockefeller, ovládali mnohem více majetku než dnešní velmi bohatí lidé. Téměř všechno toto bohatství se však rozptýlilo v důsledku výzev konkurence, charitativních darů (Vanderbiltova univerzita, Rockefellerova nadace), rozmařilého utrácení některých dědiců a nevyhnutelného rozmělnění dědictvím. Když Gloria Vanderbiltová v roce 2019 zemřela, odkázala svému synovi, reportérovi CNN Andersonovi Cooperovi, 1,5 milionu dolarů, což je 0,002 procenta z 200miliardového jmění jejího prapradědečka. Na seznamu 400 nejbohatších Američanů, který sestavuje časopis Forbes, není žádný Vanderbilt ani Rockefeller. Některé velmi bohaté rody přišly a odešly tak rychle, že je znají jen hospodářští historici.
To je nanejvýš malá část příběhu. Důležité je, co se stane ostatním. Existují dva druhy vzestupné mobility, a to mobilita jednotlivců v průběhu jejich života a mobilita příjmových skupin nebo „tříd“. Zde mohu citovat jen několik z mnoha údajů, které tato pozoruhodná kniha přináší. Obvykle je plat jednotlivce na začátku nízký a zvyšuje se s tím, jak získává více dovedností a zkušeností, jak se často říká, akumuluje lidský kapitál. V roce 2017 činil průměrný hodinový výdělek mladých dospělých (19-25 let) 18,24 USD, zatímco u dospělých (55-65 let) to bylo 34,88 USD. Jedná se o nárůst o více než 90 %. Kromě této vzestupné mobility, kterou si jednotlivci vytvářejí vlastním úsilím, dochází v průběhu času ke zvyšování výdělků v důsledku růstu produktivity. V průměru se v Americe příjmy jednotlivců v letech 1987 až 1996 zvýšily o 24,1 % a v letech 1996 až 2005 o 41,0 %. Americká ekonomika je jako eskalátor. I když se nehýbete, jste vynášeni nahoru, ale můžete také stoupat po schodech, a tak se rychleji pohybovat nahoru.
Mobilita směrem vzhůru na základě schopností, nikoli třídy
Hodně se mluví o tom, že Američané uvízli ve třídě, do které se narodili: Děti chudých zůstanou chudé, zatímco děti bohatých mohou očekávat, že budou také bohaté. Gramm a jeho spolupracovníci uvádějí k této problematice mnoho zajímavých údajů. Dva krajní případy by byly, za prvé, že váš příjem byl zcela určen příjmem vašich rodičů, a za druhé, že příjem vašich rodičů neměl na váš příjem žádný vliv. Pokud jsou domácnosti rozděleny do pěti příjmových skupin neboli kvintilů, první krajní bod by znamenal, že druhá generace by skončila ve stejném kvintilu jako ta první: V každém kvantilu by 100 % domácností pocházelo ze stejného kvantilu jako první generace. Například v nejbohatším kvintilu by byli pouze lidé, jejichž rodiče byli také v nejbohatším kvintilu, a v nejchudším kvintilu by byli pouze lidé, jejichž rodiče byli také v nejchudším kvintilu. Druhý krajní bod, bod bez vlivu, by znamenal, že druhá generace by byla rovnoměrně rozdělena mezi kvintily: V každém kvantilu by bylo 20 % z každého z pěti kvantilů první generace.
Gramm a jeho spolupracovníci se odvolávají na tři studie rozložení druhé generace v příjmových skupinách ve srovnání s první generací. Tyto tři studie přinesly podobné výsledky, takže je lze považovat za poměrně spolehlivé. Autoři používají průměrné hodnoty vycházející z těchto studií. V nejbohatším kvintilu pochází 37,9 % dětí od rodičů, kteří byli také ve stejném kvintilu, 23,3 % od rodičů z druhého nejbohatšího kvintilu, 17,5 % od rodičů ze středního kvintilu, 12,0 % z druhého nejchudšího kvintilu a 9,3 % od rodičů z nejchudšího kvintilu. Srovnatelné hodnoty pro druhý nejbohatší kvintil jsou 28,4, 22,6, 21,6, 16,1 a 11,3 procenta. Pro střední kvintil jsou to 16,4, 22,5, 23,6, 20,5 a 17,0. Pro druhý nejchudší kvintil jsou to 11,3, 20,2, 19,3, 24,4 a 24,9 procenta. V nejchudším kvintilu pochází 6,1 % od rodičů z nejbohatšího kvintilu, 11,4 % od rodičů z druhého nejbohatšího kvintilu, 17,8 % od rodičů ze středního kvintilu, 27,3 % od rodičů z druhého nejchudšího kvintilu a 37,4 % z nejchudšího kvintilu.
Tato čísla jsou pozoruhodná. Ukazují – což se dalo očekávat – že třída rodičů má určitý vliv na to, v jaké třídě jejich děti skončí, ale ne příliš významný. Připomeňme, že pokud by původ neměl žádný vliv, rozdělení dětí mezi příjmové skupiny by bylo náhodné, takže 20 % lidí v nejbohatším kvintilu by mělo rodiče z tohoto kvintilu. Tito lidé tvoří 37,9 % všech lidí v nejbohatším kvintilu. Původ je tedy rozdíl, ale jen malý, 17,9 %. To znamená, že 62,1 % lidí v nejbohatším kvintilu má rodiče, kteří nepatřili do nejbohatšího kvintilu. Vzhledem k tomu, že 37,4 % osob v nejchudším kvintilu má rodiče, kteří byli také v tomto kvintilu, znamená to, že 62,6 % osob v nejchudším kvintilu má rodiče, kteří nebyli v nejchudším kvintilu.
Původní pozice Nevýznamná
Levicoví intelektuálové obvykle podceňují dynamický charakter konkurenčního kapitalismu: blázen a jeho peníze se brzy rozdělí. Je to nekonečná výzva. Na původní poloze příliš nezáleží. Čísla, která Gramm a jeho spolupracovníci uvádějí, ukazují, že rodiče nemohou svým dětem koupit mnoho výhod. Původní výhody se totiž během několika generací vymažou. Mimochodem, k tomuto závěru dospěli také Gary S. Becker a Nigel Tomas ve své zásadní práci z roku 1986: „Téměř všechny výdělkové výhody a nevýhody předků se vymažou během tří generací. Tento zásadní poznatek sdílel i Adam Smith v
Teorie mravních citů
(část 4, kapitola I):
Produkce půdy udržuje vždy téměř takový počet obyvatel, jaký je schopna udržet. Bohatí si z hromady vybírají jen to, co je nejcennější a nejpříjemnější. Spotřebovávají jen o málo více než chudí a navzdory svému přirozenému sobectví a hrabivosti, ačkoli jim jde jen o vlastní pohodlí, ačkoli jediným cílem, který navrhují z práce všech tisíců lidí, které zaměstnávají, je uspokojení vlastních marnivých a nenasytných tužeb, dělí se s chudými o výsledky všech svých zlepšení. Neviditelná ruka je vede k tomu, aby rozdělovali životní potřeby téměř stejně, jako kdyby byla země rozdělena na stejné díly mezi všechny její obyvatele, a tak, aniž by to zamýšleli a věděli, podporují zájmy společnosti a poskytují prostředky k rozmnožování druhu. Když Prozřetelnost rozdělila zemi mezi několik pánů, nezapomněla ani neopustila ty, kteří se zdáli být při rozdělování opomenuti.
Neměli bychom se příliš zabývat nějakou původní pozicí, ale spíše možností posunout se vpřed a vzhůru. I když je americký sen živý a zdravý, je znepokojující, že práceschopní, ale nepracující jedinci v nejchudším kvintilu dostávají téměř stejný nebo dokonce vyšší příjem po převodech a daňových platbách než pracující lidé v dalších třech kvintilech nad nimi. Gramm a jeho spoluautoři poznamenat (str. 81), že „nejhlasitější kritici našeho ekonomického systému pro jeho růst nerovnosti v příjmech v poválečné Americe jsou také často nejoddanějšími zastánci rozšíření samotných transferových plateb pro Američany s nízkými příjmy, které byly největší příčinou růstu nerovnosti v příjmech. Jsou také největšími propagátory veřejného vzdělávacího systému, který nechal tolik lidí na holičkách, a největšími kritiky vzdělávacích reforem, jako je volba školy, které umožňují většímu počtu dětí zvýšit své budoucí příjmy. V závěru své knihy autoři zmiňují některé nezbytné reformy v Americe. 1) Ujasnění si faktů. 2) Odstranit vládní pobídky k práci. 3) Reformovat základní a střední školství tak, aby bylo úspěšné. 4) Odstranit vládní omezení příležitostí.
Tyto návrhy se jistě týkají i Evropy.