Subscribe
Evropská unie se chystá zahájit diskusi o možné radikální reformě svého systému zdanění energie prostřednictvím návrhu, který mnozí označují jako „daň ze zeleného kapitálu“. Jedná se o iniciativu, kterou podpořilo Dánsko, rotující předseda Rady Evropské unie, a jejímž cílem je zavést zvýšení spotřební daně z elektřiny a paliv, aby se ekologické zdanění sladilo s cíli EU v oblasti dekarbonizace.
OD DANÍ K EKOLOGICKÉMU PŘECHODU
Evropská unie v posledních letech zintenzivnila diskusi a opatření v boji proti změně klimatu a stanovila si stále ambicióznější cíle, jako je snížení emisí o 90 % do roku 2040 ve srovnání s rokem 1990. Do tohoto kontextu zapadá i návrh revize směrnice o zdanění energie, který byl představen již v roce 2021 a nyní je předmětem rozhodujícího oživení. Hlavním cílem je motivovat k využívání obnovitelných zdrojů a odrazovat od využívání fosilních paliv, a to prostřednictvím daňového mechanismu, který je v souladu s diktátem Agendy 2030 a Evropské zelené dohody.
TŘI PRVKY DÁNSKÉHO NÁVRHU
Návrh předložený Dánskem je založen na třech základních prvcích. Zaprvé jde o revizi spotřebních daní z energie s cílem přizpůsobit daňový systém novým cílům v oblasti klimatu, zejména s ohledem na uhlíkovou neutralitu a přechod na udržitelné hospodářství. Cílem by bylo zavedení nového kritéria zdanění, které by již nebylo založeno na objemu spotřeby, ale na energetickém obsahu a dopadu zdrojů energie na životní prostředí. Tato změna má přísněji postihnout zdroje, jako je uhlí. Fosilní paliva by byla následně penalizována, což by se snažilo odradit od jejich používání prostřednictvím zvýšeného zdanění.
REGULAČNÍ KONTEXT A POLITICKÝ ODPOR
Novou daň z kapitálu by měla jednomyslně schválit Rada Evropské unie, což představuje určitou politickou překážku. Mnoho členských států totiž projevuje určitý odpor kvůli obavám spojeným s ekonomickými dopady na podniky a občany, zejména ve východoevropských zemích, které jsou více závislé na fosilních palivech a mají méně flexibilní energetické systémy. Požadavek na sjednocení daňového sektoru zemí, které využívají různé energetické a průmyslové modely a kombinace, představuje výzvu, která by mohla zpochybnit i zásady spravedlnosti a solidarity, na nichž je Unie založena, a také zásahy do národních energetických strategií.
ÚLOHA DÁNSKA
Není překvapivé, že hnací silou této iniciativy je Dánsko. Tato skandinávská země stojí již léta v čele boje proti změně klimatu a uplatňuje velmi přísnou politiku ochrany životního prostředí. Od roku 2030 by mělo Dánsko jako první země na světě uplatňovat uhlíkovou daň na emise ze zemědělství, která by stanovila cenu 300 korun (asi 30 eur) za každou tunu CO₂ vyprodukovanou skotem, prasaty a ovcemi. Toto opatření, které je zpochybňováno chovateli a zemědělci, představuje konkrétní příklad ekologického zdanění uplatňovaného i na odvětví, která jsou z ekologického zdanění běžně vyloučena.
TLAK NA REFORMU
Vedle institucionálních opatření existuje i tlak občanské společnosti. Mnoho nevládních organizací podepsalo výzvu k zavedení nových ekologických daní. Žádosti se zaměřují na potřebu důrazněji zdanit odvětví, jako je letecká doprava, průmysl fosilních paliv a mezinárodní finanční transakce. Jako subjekty, které by měly být zahrnuty do systému daňové odpovědnosti v souvislosti s probíhající ekologickou krizí, jsou uváděny i velké majetky.
PŘECHODNÉ A REGRESIVNÍ RIZIKO
Hlavní problém ekologické daně z bohatství spočívá samozřejmě v potenciálním regresivním dopadu, který by mohla mít na ekonomiky členských zemí. Spotřební daně z paliv a elektřiny obvykle více zasáhnou méně majetné sociální skupiny, které věnují větší část svých příjmů na spotřebu energie. Aby se ekologický přechod nestal novou formou sociální nespravedlnosti, bylo by nutné poskytnout kompenzace, jako jsou dotace a pobídky pro energetickou účinnost, kromě stále nezbytnějších rekvalifikačních programů – nebo dokonce programů profesní přestavby – pro všechny pracovníky zaměstnané v ohrožených odvětvích.
MEZI AMBICEMI A POLITICKÝM REALISMEM
Dánský návrh představuje příliš pokročilý postoj k evropskému environmentálnímu zdanění. Jeho účinná realizace je jistě spojena se schopností zprostředkovat rozdílné zájmy a politickou vůlí členských států. V tomto smyslu nesmíme zapomínat, že se nacházíme v historickém okamžiku, kdy mezinárodní krize, potřeba revize průmyslových závazků a vnitřní potřeby členských států jen stěží ustoupí debatě o ekologické kapitálové dani. Zejména pokud ji nebudou doprovázet přerozdělovací a zmírňující opatření spolu s otevřeným dialogem s občany, aby se ekologický přechod neproměnil v nový zdroj nerovností.