Subscribe
Roberts Zīle ve svém hlavním projevu v Neapoli vyzval EU, aby čelila svým vojenským zranitelnostem pomocí financování, koordinace a strategické vůle tváří v tvář rostoucím globálním hrozbám.
V době, kdy se důsledky války odehrávají těsně za jejími hranicemi, si Evropa již nemůže dovolit ignorovat kritická zranitelná místa své vojenské infrastruktury. Na stranické konferenci Evropských konzervativců a reformistů (ECR), která se konala ve dnech 10.-12. července 2025 v Neapoli, vystoupil místopředseda Evropského parlamentu Roberts Zīle s ostrým a přesvědčivým projevem: Evropa musí posílit svou vojenskou mobilitu, jinak riskuje strategickou paralýzu tváří v tvář vnější agresi.
Zīleho poselství nebylo poplašné, ale naléhavé, založené na těžce získaných zkušenostech z Ukrajiny. „Válka nás naučila, že pokud se vojáci a technika nemohou rychle pohybovat po našem kontinentu,“ varoval Zīle, „pak se odstrašení zhroutí ještě před prvním výstřelem.“ Jeho výzva je jasná: Evropa musí považovat vojenskou mobilitu za zásadní strategické aktivum – nikoliv za logistický podružný prvek.
Skrytá úzká místa evropské vojenské infrastruktury
Zīle vykreslil názorný obraz logistických a infrastrukturních překážek, které v současnosti podkopávají obrannou připravenost Evropy. Jednou z hlavních překážek je nedostatek standardizované infrastruktury ve všech členských státech. Rozdílné rozchody kolejí, nekompatibilní hmotnostní limity mostů a nejednotná dopravní pravidla nejsou jen byrokratickými obtížemi – jsou to překážky v reálném čase při jakékoli koordinované vojenské reakci. Například nekompatibilita železničních systémů je více než jen technický problém. Znamená to, že obrněná vozidla nemohou být účinně nasazena přes hranice; znamená to, že životně důležitým dodávkám hrozí zpoždění; a znamená to, že evropský příslib kolektivní obrany je podkopáván fyzickou a procedurální roztříštěností.
Zīle zdůraznil potřebu vymezit a investovat do klíčových vojenských koridorů napříč Evropou – tras, které musí být schopny rychle a spolehlivě odbavit těžkou techniku, mobilní velitelské jednotky a nouzovou podporu. Zdůraznil však, že tyto snahy nikam nevedou bez standardizace pravidel a užší mezivládní koordinace.
Nedostatek finančních prostředků a strategická slepota
Investice Evropy do vojenské mobility jsou stále nedostatečné. Zīle poukázal na omezený rozsah Nástroje pro propojení Evropy, hlavního mechanismu EU pro financování infrastruktury, který neupřednostňuje vojenskou dopravu dvojího užití. Programy, jako je Evropský mírový nástroj, sice nabízejí určitou finanční podporu, ale Zīle zdůraznil strukturální potíže, kterým čelí mnoho členských států: v podmínkách napjatých rozpočtů a politických omezení jednoduše nejsou schopny nebo ochotny zvýšit příspěvky.
Zde Zīle navrhl dvě řešení. Zaprvé, EU musí restrukturalizovat své rozpočtové priority tak, aby výslovně podporovaly obrannou připravenost. Za druhé, vlády jednotlivých států musí uznat vojenskou mobilitu jako součást své vlastní strategické infrastruktury – zasluhující si stejnou pozornost a naléhavost jako civilní doprava, energetika nebo digitální konektivita. Vyzval také k procedurálním reformám, které by urychlily přeshraniční nasazení, a zdůraznil, že vojenská nákladní vozidla uvízlá v celních frontách na evropských hranicích – což je realita i v rámci schengenského prostoru – je „ostudou 21. století“.
Překlenutí průmyslové propasti: krize důvěry
Kromě infrastruktury se jedná o stejně naléhavý problém: Evropská obranná výrobní kapacita. Zīle identifikoval několik kritických nedostatků ve výrobě vojenského materiálu – od železničních kolejových vozidel po mobilní mosty a dvoumotorová vozidla. „Jedná se o klasický scénář „slepice a vejce“,“ vysvětlil. „Průmysl nezvýší výrobu bez zakázek a armády nemohou zadávat zakázky bez zavedené výroby.“
Podle něj je zapotřebí, aby veřejný sektor vedl prostřednictvím dlouhodobých záruk při zadávání veřejných zakázek. Vlády musí poskytovat pobídky, snižovat regulační nejistotu a snižovat riziko investičního prostředí pro obranné výrobce. V opačném případě zůstane Evropa v době krize závislá na externích dodavatelích, což je zranitelnost, která by měla být v dnešním geopolitickém klimatu nepřípustná.
Na cestě k nové strategické kultuře v Evropě
Ale možná nejhlubší část Zīleho přednášky se netýkala železnic, rozpočtů ani strojů – byla o způsobu myšlení. „Evropa žila v jiném světě,“ řekl, „ve světě, kde byl mír považován za samozřejmost a hrozby se zdály vzdálené. Tento svět je pryč.“
Zīle vyzval k zásadní změně pohledu Evropy na její bezpečnostní závazky. Obrana a mobilita by již neměly být vnímány jako zátěž, ale jako pilíře suverenity a strategické autonomie. Vyzval Evropský parlament a vedoucí představitele členských států, aby se posunuli od abstraktních strategií a začali realizovat hmatatelné a realizovatelné obranné plány. Výzva podle něj není technická, ale politická. Jde o vůli jednat – prolomit sebeuspokojení, považovat bezpečnost za něco, o čem nelze vyjednávat, a připravit se nejen na dnešní hrozby, ale i na nejistotu zítřka.
Strategická budoucnost Středomoří a Evropy
Ve svém projevu z Neapole, historické brány mezi Evropou a jejími jižními sousedy, Zīle jasně řekl, že Středomoří není jen geografickou hranicí – je to zkušební prostor pro strategickou vyspělost Evropy. Od severoafrické nestability až po ruské námořní ambice – tento region podtrhuje význam rychlého nasazení a odolné infrastruktury. Naznačil, že Středomoří utváří budoucnost Evropy – ale pouze v případě, že se Evropa rozhodne utvářet svou vlastní budoucnost.
Bezpečnost nemůže počkat
Hlavní projev Robertse Zīleho nebyl pouhým politickým projevem, ale výzvou do zbraně – obrazně a v případě potřeby i doslova. Evropa se musí zbavit desetiletí trvající setrvačnosti a investovat do své vlastní schopnosti bránit se, odrazovat a reagovat. Vojenská mobilita není luxus – je to šlacha, která spojuje kolektivní obranu. Bez ní je jednota Evropy jen papírovým štítem. Uvidíme, zda EU zareaguje s naléhavostí a soudržností, kterou Zīle požadoval. Jedno je však jisté: čas běží a bezpečnost již nemůže čekat.
Alessandro Fiorentino