Antifa se spojuje s Maranzou: nová italská koalice chaosu

Itálie chtěla napodobit Francii. A zdá se, že se jí to – alespoň na pár dní – podařilo. Barikády, rozbité výlohy, kameny házené na policisty, mladíci s kapucemi a města proměněná v bojiště. Od Milána po Turín, přes Boloňu, ukázaly demonstrace posledních dnů novou tvář protestů v Itálii. Tvář, která při bližším pohledu má stále méně společného s požadavky studentů.

Všechno to začalo v pátek 16. října takzvaným „Dnem bez Meloniové“. Po celé Itálii se konaly demonstrace doprovázené hesly namířenými proti vládě Giorgie Meloniové. Rozsah této mobilizace si však zaslouží bližší zkoumání. V Římě policie odhadla, že se zúčastnilo něco přes 5 000 lidí, což je mnohem méně než číslo uváděné organizátory. V Mestre místní policie napočítala pouhých 200 demonstrantů, zatímco v Cagliari vyšlo do ulic přibližně 1 000 lidí. Protesty se sice rozšířily do mnoha měst, ale tato čísla stěží svědčí o masovém povstání, do kterého by se zapojily miliony italských studentů. Oficiální požadavek byl jasný: více investic do vzdělávání, méně peněz na zbraně. Bližší pohled na transparenty a poslech skandovaných hesel však odhalily, jak rychle se protest, který se údajně týkal vzdělávání, proměnil v mnohem širší politickou mobilizaci.

V Římě byly spáleny americké a izraelské vlajky. V Turíně byly poničeny fotografie Meloniové a dalších politických osobností, zatímco někteří demonstranti házeli na příslušníky bezpečnostních složek kameny a láhve. Mezi hlavními organizátory byly skupiny OSA a Cambiare Rotta, patřící k radikální studentské levici, které proměnily odpor proti vládní vzdělávací politice v širší útok na samotnou vládu.

Zatím nic zvlášť nového. Itálie má s radikálními skupinami, obsazováním škol a antifašistickými demonstracemi bohaté zkušenosti. To, co se však odehrálo v následujících čtyřiceti osmi hodinách, je už úplně jiná story.

V sobotu 17. října během demonstrací známých pod názvem „Italia in Piazza“ (Itálie vyšla do ulic) – k násilnostem došlo zejména v Miláně, Bologni a Turíně. Podle údajů zveřejněných policií se v Miláně demonstrovalo přibližně 5 000 lidí, v Turíně 3 000 a v Bologni 2 000. Spolu s 600 v Brescii a 800 v Bergamu zaznamenalo těchto pět měst celkem asi 11 400 demonstrantů. V Miláně se pochod proti rostoucím životním nákladům zvrhl v pouliční boje. Stovky velmi mladých demonstrantů, z nichž mnozí měli zakryté obličeje, se střetly s policií. V neděli 18. října se situace opět zhoršila: vypleněné obchody, rozbité výlohy a hořící popelnice. Podle údajů zveřejněných policií následující den bylo 271 osob odvezeno na policejní stanice a 32 osob bylo zatčeno.

A právě zde se projevuje první velký bluf: ne každá demonstrace byla studentským protestem a ne všichni účastníci střetů patřili k tradičním politickým hnutím. Zejména v Miláně se objevila generace velmi mladých demonstrantů, kteří se často mobilizovali prostřednictvím aplikací TikTok a Telegram, bez rozpoznatelných vůdců a bez jasně definované politické identity.

V italských médiích se o nich často hovoří pomocí termínu, který se těžko překládá: „maranza“. Jedná se o slangový výraz označující specifickou městskou mládežnickou subkulturu, spojenou se skupinami mladých lidí z okrajových částí měst, sportovním oblečením, pouličním slangem a výraznou přítomností na sociálních sítích. Zprávy rovněž poukazovaly na účast četných Italů druhé generace v těchto střetech. Samozřejmě ani rodinné zázemí, ani příslušnost k mládežnické subkultuře samy o sobě neurčují násilné chování. Nicméně složení a metody této nové vlny protestů představují jev, který si zaslouží pozornost.

Právě zde se rýsuje možná konvergence: Antifa a maranza, ideologická bojovnost krajní levice se setkává s městskou rebelií generace TikToku.

První skupina má jasně definovaného politického nepřítele: konzervativní vládu. Druhá skupina se často zdá mít mnohem širší cíl: samotnou autoritu, počínaje policií. Na záběrech z posledních dnů se tyto dvě formy protestu nakonec setkávají na stejných ulicích a v některých případech dokonce používají stejná hesla.

Zřejmým příkladem je Francie, kde jsou nepokoje v předměstích a radikální politická mobilizace již dlouho dvěma odlišnými jevy, které se však při velkých demonstracích mohou překrývat. Zdá se, že Itálie nyní čelí podobné dynamice: k organizované politické opozici se přidává méně ideologická a nepředvídatelnější forma hněvu mladých lidí, kterou často umocňují sociální sítě.

Existuje však ještě jeden bluf, a ten se týká samotného vzdělávání.

Organizátoři akce „No Meloni Day“ obvinili vládu z toho, že odčerpává prostředky ze škol. Tuto tvrzení je třeba ověřit na základě konkrétních čísel.

V roce 2026 vláda vyčlenila 300 milionů eur na program „Piano Estate“ (Letní plán), z něhož jsou financovány vzdělávací, sportovní a rekreační aktivity i během školních prázdnin. Pro školní roky 2025–2026 a 2026–2027 bylo rovněž vyčleněno 207 milionů eur na program Agenda Sud a 204 milionů eur na program Agenda Nord, jejichž cílem je snižovat nerovnosti ve vzdělávání a řešit předčasné ukončování školní docházky. K tomu se přidává 161 milionů eur na vzdělávání učitelů a 50,3 milionu eur na administrativní, technický a pomocný školní personál v rámci národního programu spolufinancovaného z evropských fondů.

Pokud jde o školní infrastrukturu, současná vláda pokračuje v realizaci investic v rámci italského Národního plánu pro oživení a odolnost (NRRP). Tento program vyčleňuje přibližně 4,4 miliardy eur na zvýšení bezpečnosti a renovaci školních budov, více než 1 miliardu eur na výstavbu nových škol a zhruba 1,07 miliardy eur na rozšiřování školních jídelen a celodenní výuky. Jedná se o evropské prostředky, které byly původně naplánovány během předchozího volebního období, a nelze je proto zcela připsat vládě Meloniové. Jejich realizace nicméně představuje hmatatelný zásah do vzdělávacího systému.

Podle výsledků, které vláda zveřejnila v roce 2026, vedly tyto investice k výstavbě 176 nových škol, 1 100 jídelen a 360 sportovních zařízení, a to vedle renovace či statického posílení 1 600 školních budov. V uplynulém roce byly rovněž přiděleny další státní finanční prostředky, včetně přibližně 430 milionů eur na požární bezpečnost a dalších 114,4 milionů eur na seizmicky odolné stavby, údržbu a sanační práce.

Byla rovněž přijata významná opatření týkající se školského personálu. Pro školní rok 2026–2027 vláda schválila 46 642 trvalých pracovních míst pro učitele a přijetí 12 284 zaměstnanců v administrativě, technických a pomocných funkcích. V listopadu 2025 byla rovněž podepsána ekonomická dohoda o prodloužení kolektivní smlouvy na období 2022–2024, která učitelům zajišťuje zvýšení průměrného měsíčního platu o 144 EUR.

To však neznamená, že italské školy nemají žádné problémy. Platy zůstávají relativně nízké a veřejné výdaje na vzdělávání jako podíl na HDP se i nadále pohybují pod průměrem OECD. Tvrdit však, že investice jsou nedostatečné, je jedna věc; vykreslovat vládu tak, jako by se o vzdělávání prostě přestala starat, je věc zcela jiná.

Dále je tu otázka integrace, která se stala jedním z hlavních cílů demonstrací. Nová vyhláška o vzdělávání zavádí od školního roku 2027–2028 30% limit v určitých třídách prvního ročníku pro žáky bez italského občanství, kteří nesplňují konkrétní požadavky týkající se místa narození nebo předchozí školní docházky. Nejedná se tedy o plošný limit pro všechny žáky cizího původu. Cílem tohoto opatření je podpořit vyváženější rozložení žáků a posílit výuku italského jazyka.

Jde nepochybně o politické rozhodnutí, o kterém se dá diskutovat. Pokud se však tato otázka zredukuje na obecný útok na cizince, znamená to ignorovat to, co zákon ve skutečnosti stanoví.

V konečném důsledku není problémem to, že studenti protestují. V demokracii musí mít svobodu tak činit, a to i důrazně. Problém nastává tehdy, když se legitimní požadavek stane prostředkem pro všechny možné formy politického nepřátelství a nakonec vytvoří půdu pro násilné činy.

A to je snad nejvýstižnější obraz dnešní Itálie. Na jedné straně stojí vláda, jejíž politiku lze jistě kritizovat, která však přijala a realizuje konkrétní investice do vzdělávání. Na druhé straně je protestní hnutí sdružující studenty, kteří se upřímně obávají o svou budoucnost, politické aktivisty a nové mládežnické skupiny, které zřejmě nacházejí v konfrontaci s policií způsob, jak se prosadit.

Radikální levice usiluje o politickou revoluci. Noví rebelové z městských předměstí často hledají něco méně jasně definovaného: viditelnost, pocit sounáležitosti a výzvu vůči autoritám. Jsou to odlišné světy, které nemusí být nutně spojenci. Přesto mohou nakonec podnítit stejnou spirálu nepokojů.

To je výzva, kterou by Itálie měla brát vážně. Studentské protesty jsou téměř stejně staré jako samotná republika. Novým jevem je však propojení – byť jen občasné – mezi ideologickým antagonismem a městským násilím generace, která vyrostla na sociálních sítích.

A lepší školy se nestaví tím, že se zapalují ulice.