Debata o irském občanství: Ztratilo irské občanství na hodnotě kvůli imigraci?

Občanství je nejcennější status, jaký může stát jednotlivci udělit. Poskytuje člověku určitou formu kolektivního vlastnictví státu a jeho politických institucí. Ačkoli je historicky běžné, že jednotlivci tento status získávají na základě svého původu nebo narození na území daného státu, dnes tomu již tak není. Naturalizace, tedy možnost, aby cizí státní příslušník získal občanství země, v níž pobývá, se stala běžnější. V Irsku bylo podle údajů od roku 2011 do současnosti uděleno občanství prostřednictvím naturalizace téměř 235 000 osobám.

Pro zemi s populací kolem 5,5 milionu lidí prostě není udržitelné, aby se irské občanství rozdávalo jako konfety. Ústředním bodem této debaty v posledních měsících je skutečnost, že Irsko v rámci naturalizačního procesu nevyžaduje žádné zkoušky z občanské výchovy, jazyka ani sociálních znalostí. Podle současných pravidel stačí cizinci k získání občanství pouze 5 let pobytu v zemi. Tyto nedostatky naznačují, že irský systém udělování občanství prostě nikdy nebyl koncipován s ohledem na záruky, které by zabránily jeho zneužívání. Nyní, 22 let poté, co irská veřejnost hlasovala pro odstranění občanství z titulu narození z ústavy země, čelíme dalšímu problému s vládní imigrační politikou.

V roce 2004 se irští voliči rozhodli zrušit právo na občanství na základě místa narození (jus soli) pro děti narozené v Irsku rodičům, kteří nejsou irskými občany, a nahradit jej systémem občanství podle občanství rodičů, podobně jako je tomu ve většině zemí Evropské unie. Bezprostřední příčinou tohoto referenda bylo zneužívání irských imigračních předpisů prostřednictvím tzv. „ancor babies“ a zneužití složitosti postupu při udělování irského občanství dětem ze Severního Irska v důsledku statusu tohoto regionu spadajícího pod britskou jurisdikci.

Přestože došlo k takové ústavní změně pravidel upravujících, kdo může získat irské občanství, země zůstávala zcela lhostejná k jakémukoli zvažování svého naturalizačního procesu. Důvodem v té době bylo, že se jednalo o jev, který nebyl natolik rozšířený, aby si zasloužil seriózní prošetření ze strany irských lenivých úředníků a politiků.

Vzhledem k tomu, že irské občanství je pro potenciální přistěhovalce příliš snadno dosažitelné, ministr spravedlnosti Jim O’Callaghan prohlásil, že vláda zavede požadavek na 8 let pobytu, a to navíc k povinným zkouškám z občanské nauky a jazyka. Migranti a levicová opozice tyto nové změny kritizují jako nespravedlivé, zejména s odůvodněním, že lidé, kteří by již téměř splnili původní požadavek na pětiletý pobyt, nyní čelí prodloužení lhůty o tři roky.

Ministr spravedlnosti oprávněně těmto tvrzením oponoval tím, že pro migranty, kteří jsou skutečně odhodláni učinit z Irska svůj domov, by tříleté prodloužení nemělo představovat vůbec žádný problém. Navzdory těmto tvrzením však zároveň uvedl, že vláda zvažuje „štědřejší program“ pro ty, kteří budou novými pravidly znevýhodněni. Letos v září, po oznámení těchto změn, počet žádostí o irské občanství prudce vzrostl na 8 765. Vzhledem k tomu, že v srpnu bylo podáno 2 611 žádostí, představuje tento nárůst 236 procent.

Problémy spojené s benevolentním irským systémem naturalizace jsou vládě známy již dlouhou dobu. V roce 2020 Ústav pro ekonomický a sociální výzkum (ESRI), hlavní poradenský think tank státu v oblasti politiky, konstatoval, že Irsko má jedny z nejpříznivějších podmínek pro migranty v Evropské unii. Ve své analýze ESRI zjistil, že hlavními důvody zamítnutí žádostí jsou nesplnění kritérií týkajících se délky pobytu a požadavků na bezúhonnost, které stanoví stávající irský proces. O nedostatečném promyšlení irských postupů při udělování občanství svědčí skutečnost, že ministerstvo spravedlnosti nedefinuje pojem „bezúhonnost“ a neexistují žádné pokyny k tomu, jak by měl být tento pojem vykládán. Dodnes neexistuje žádná zákonná definice toho, co znamená „bezúhonnost“ pro osoby, které mají nárok na získání irského občanství.

Evropská síť pro migranty v Irsku prostřednictvím své vedoucí Emmy Quinové v rámci studie ESRI z roku 2020 uvedla, že v Irsku je „občanství uznáváno jako klíčové opatření na podporu integrace migrantů“. Problémem tohoto přístupu je, že integraci považuje za trvalý proces s neurčitým koncem, přičemž občanství je pouze jedním z nejasných kroků. Z hlediska integrace migrantů by udělení statusu a cti irského občanství jednotlivci mělo být konečným krokem v integračním procesu. Občanství je, jakmile je jednou uděleno, obtížné odejmout, ledaže by vyšly najevo důkazy o podvodných tvrzeních předložených úřadům v rámci žádosti, které by zpochybnily legitimitu žádosti uchazeče. Irská vláda proto správně postupuje, když mění svá pravidla tak, aby byla přísnější. Bohužel, stejně jako u všech irských veřejných politik, zavádí se i v tomto případě polovičaté opatření, které neřeší základní podkladové problémy.

Současná irská koncepce občanství se radikálně liší od historického chápání, které měli její zakladatelé v době vzniku státu. Základní principy občanství v nové Irské republice byly nejlépe shrnuty v Prohlášení z roku 1916, které deklarovalo „právo irského lidu na vlastnictví Irska a na neomezenou kontrolu nad irským osudem“ a dále prohlásilo vznik suverénního irského státu s loajalitou jeho občanů. Pojem občanství v Irsku byl v té době prokazatelně chápán jako omezený na irské muže a irské ženy. Později, když Irský svobodný stát rozhodoval o tom, jak prakticky zavést nárok na občanství nového státu, nakonec se shodl na tom, že se bude vztahovat na osoby s obvyklým bydlištěm v zemi, a to kromě těch, které měly irský původ. To vyplývalo ze složitosti vytváření nových vládních institucí a postupů při zachování členství v Britském společenství národů. Udělení irského občanství neirským osobám tak původně vycházelo z chápání geografických a sociálních vztahů národa s britským lidem, nemluvě o jurisdikčním sporu ohledně Severního Irska. To samé vyplývá i ze současného výzkumu ESRI, přičemž studie z roku 2020 o irském občanství uvádí britské státní příslušníky mezi třemi nejčastějšími národnostmi z EU, které žádají o občanství, spolu s Rumuny a Poláky.

Irsko se opět ocitlo v situaci, kdy se chová politicky naivně, pokud jde o základní kompetence moderního státu. Po sobě jdoucí vlády v Leinster House nedokázaly k této otázce přistupovat s náležitou vážností, možná proto, že v zemi chybí skutečná občanská angažovanost či hrdost na vlastní instituce. Ať už šlo o emigrační krizi v 50. a 60. letech minulého století, nebo o současnou imigrační krizi, Irsko se v průběhu své moderní historie neustále potýkalo s přesuny obyvatelstva. Tyto demografické změny často formovaly ekonomické vyhlídky země na následující desetiletí. Zbývá jen doufat, že současná vlna imigrace je dočasná a že nová omezení omezí příliv nových obyvatel dříve, než se to projeví negativními ekonomickými důsledky; již nyní se však objevují náznaky, že bytová krize v zemi se zhoršila kvůli demografické nezodpovědnosti vlády.

Pokud jde o důvod, proč irští politici v otázce migrace jednali s takovou neústupností, lze to přičíst pouze jejich ideologické slepotě vůči obavám široké veřejnosti. Je to ironie, jakou dokážou předvést jen irští politici: jsou posedlí myšlenkou „spravedlnosti“, zároveň však dbají na to, aby osobně nesli co nejmenší odpovědnost vůči irské veřejnosti a jejím zájmům.