Subscribe
Zásahy na Blízkém východě, od Bagdádu po Gazu, poskytují zásadní poučení: vojenský úspěch neznamená upevnění trvalého míru. Výsledek ozbrojeného konfliktu představuje pouze začátek složité výzvy: poválečného období. V íránském případě by po případné abdikaci Alího Chameneího a pádu režimu mohl vzniknout scénář, kdy politická stabilizace, konsolidace institucí a rozvoj občanské společnosti musí být podpořeny dlouhodobou strategií. Při absenci těchto faktorů hrozí, že mocenské vakuum obsadí nestátní aktéři, klientelistické sítě nebo extremistické skupiny, což ohrozí demokratické aspirace obyvatelstva a podnítí nestabilitu i za hranicemi státu. Například Irák po Saddámu Husajnovi se změnil v neúspěch budování státu. Podobně po ústupu z Gazy, který tehdy prosazoval Ariel Šaron, následovalo politické vakuum, které napomohlo radikalizaci a vzestupu Hamásu. V obou případech bylo chybou vzdát se zvládání situace vzniklé zhroucením předchozího řádu. Nedostatek institucionální podpory zabránil vybudování legitimních a stabilních mechanismů správy, což napomohlo roztříštěnosti moci a šíření konfliktů. Bez konkrétního závazku budovat instituce a podporovat politický pluralismus hrozí, že jakákoli změna bude efemérní.
ÍRÁN: KŘEHKÁ A ZÁSADNÍ PŘÍLEŽITOST
V případě Íránu je riziko opakování chyb, k nimž došlo v jiných scénářích přechodu, velmi vysoké. Teokratický režim prokázal pozoruhodnou schopnost odporu, a to i díky svému represivnímu systému, moci Pasdaranu a ideologické rétorice zaměřené na náboženské a protizápadní principy. Pod touto autoritářskou strukturou se však rozvíjí dynamická, urbanizovaná a vzdělaná společnost. Ženské mobilizace, umělecké a literární projevy, stejně jako revolty mládeže, jsou hmatatelnými známkami demokratického potenciálu. Tato vitalita však vyžaduje příznivý politicko-institucionální kontext, aby se mohla promítnout do procesu transformace. Bez mezinárodního rámce, který podporuje transformaci a zaručuje prostor pro politickou akci, hrozí, že i ty nejupřímnější impulsy budou neutralizovány nebo zneužity novým autoritářstvím. Íránská transformace, pokud bude probíhat se strategickou vizí, postupně a při plném respektování sebeurčení lidu, by mohla představovat epochální zlom pro celý region. Demokratický a stabilní Írán začleněný do mezinárodního společenství by představoval nejen ukončení politické, ekonomické a vojenské podpory ozbrojených skupin v Libanonu, Iráku, Gaze a Jemenu, ale také konkrétní příležitost k obnovení vyjednávacího procesu v izraelsko-palestinské otázce. Realizace tohoto scénáře však vyžaduje mnohostrannou koordinaci a společnou vizi, které jsou v současné době nedostatečné: Organizace spojených národů má formální legitimitu, ale chybí jí potřebné donucovací nástroje; Evropská unie si udržuje silný diplomatický závazek, ale má omezenou geopolitickou váhu; Spojené státy, přestože mají zdroje a vliv, trpí rostoucí ztrátou důvěryhodnosti u arabského a světového veřejného mínění. Při absenci uceleného mezinárodního směřování vybaveného odpovídajícími zdroji hrozí, že jakýkoli návrh na stabilizaci zůstane omezen na spekulace.
UKRAJINA JAKO VEDLEJŠÍ OBĚŤ NOVÉHO REGIONÁLNÍHO USPOŘÁDÁNÍ
V tomto rychle se vyvíjejícím geopolitickém kontextu, který se vyznačuje souběžným výskytem mnoha napětí, hrozí, že válka na Ukrajině bude odsunuta na vedlejší kolej s ohledem na strategické ústřední postavení Blízkého východu. Zdá se, že pozornost Spojených států se postupně orientuje na šachovnici Perského zálivu a na řízení (tím či oním způsobem) íránské kauzy, což má za následek odsunutí ukrajinského konfliktu na okraj mezinárodní agendy. Strategie magnáta je konfigurována jako výraz radikálního politického realismu, v němž jsou tradiční západní demokratické hodnoty zaměnitelné a funkční s koncepcí zahraniční politiky založené na prosazování amerických zájmů. Tento přístup nejenže ohrožuje soudržnost západního jednání, ale ohrožuje i důvěru evropských partnerů a nově vznikajících demokracií ve schopnost Spojených států vystupovat jako garant mezinárodního řádu založeného na společných pravidlech. Myšlenka přisoudit Vladimiru Putinovi zprostředkovatelskou roli v této krizi se jeví jako pokus obnovit ruské pozice na jejich maximální hodnotu z hlediska mezinárodní legitimity. Přidělení vyjednávací role osobě, která podporovala ozbrojenou agresi proti Ukrajině a přispěla k destabilizaci evropského řádu, by vedlo k normalizaci ruského geopolitického revizionismu. Toto rozhodnutí má několik složitostí, zejména pokud jej sledujeme v souvislosti s chováním americké administrativy ve vztahu k nezájmu vůči G7 a neochotě uplatňovat další sankce vůči Moskvě. Tato kombinace faktorů poukazuje na nekonzistentnost americké zahraniční politiky. Tyto signály, čtené společně, podněcují dojem postupného odklonu Západu od ukrajinské kauzy, které hrozí, že bude marginalizována v závislosti na nových strategických prioritách. Takový vývoj by měl vážné důsledky pro důvěryhodnost mezinárodního řádu založeného na územní celistvosti a odsouzení agrese.
EROZE KONCEPTU ZÁPADU
Postoj nového vedení USA signalizuje postupné oslabování koncepce Západu jako soudržného společenství založeného na sdílených hodnotách, demokratických principech a společných cílech. Potenciální neangažovanost v ukrajinském konfliktu a smířlivý postoj vůči autoritářským mocnostem (jako je Rusko) představují nebezpečnou diskontinuitu vůči tradičnímu americkému postoji. Tato strategická změna hrozí ohrožením geopolitické efektivity Západu a podporuje fragmentaci Severoatlantické aliance. Při absenci vedení a společné vize by se Západ mohl proměnit v rozpadlou koalici, v níž každý aktér jedná podle národní logiky a opouští myšlenku mezinárodního řádu založeného na určitých pravidlech. Tento scénář by představoval krok zpět v budování globálního systému založeného na spolupráci a obraně svobody. Pro Evropu je postupné odpojování Spojených států nutností, aby kontinent převzal tíživější roli v řízení vlastní bezpečnosti. Možnost, že se již nebude moci spolehnout na americký deštník, který po desetiletí zaručoval stabilitu a odstrašení, vyžaduje hluboké zamyšlení nad potřebou rozvíjet autonomní obranné kapacity. Při absenci společné strategie a účinných operačních nástrojů však hrozí, že Evropská unie zůstane neúplným aktérem, zranitelným vůči vnějším tlakům a neschopným ovlivňovat globální rovnováhu. Evropa, drcená mezi systémovými krizemi, hybridními hrozbami a NATO, jehož strategická vize je stále více roztříštěná, nyní čelí výzvě, aby pod hrozbou marginalizace na mezinárodní scéně znovu definovala svou geopolitickou identitu a kontinentální bezpečnost.
VÁLEČNÉ A POVÁLEČNÉ OBDOBÍ: SKUTEČNÁ VÝZVA JE POLITICKÁ
Současnost konfliktů v Íránu a na Ukrajině vyžaduje hluboké a radikální přehodnocení mezinárodní politiky. Řízení poválečných přechodů nelze ponechat náhodě nebo se omezit na vojenské operace, ale vyžaduje globální a prozíravou politickou vizi. Tato vize musí být schopna podporovat regionální stabilitu, posilování demokratických institucí a ochranu lidských práv a vyvarovat se neokoloniálního směřování, které by ohrozilo legitimitu samotných intervencí. Zároveň je Západ vyzván, aby si položil zásadní otázku týkající se jeho strategické a hodnotové budoucnosti: je možné udržet soudržnost založenou na společných zásadách, nebo budeme svědky postupného podřízení se cynické a pragmatické logice moci? Odpověď nejenže ovlivní výsledek současných krizí, ale rozhodujícím způsobem určí osud a přežití mezinárodního liberálního řádu v dlouhodobém horizontu, což bude mít důsledky přesahující hranice regionu a bude se týkat globální stability.