Jak bude vypadat budoucí složení Evropského parlamentu?

Nedávno zveřejněná evropská studie ukazuje, že by mohlo dojít k zásadní změně ve složení budoucího Evropského parlamentu. Podle autorů studie by středolevé strany a Zelení mohli přijít o křesla a v evropském zákonodárném sboru by poprvé mohla vzniknout populistická koalice křesťanských demokratů, konzervativců a radikálně pravicových poslanců. A to v době, kdy v Evropě v posledních letech pomalu, ale jistě sílí fenomén populismu.

Podle studie Evropské rady pro zahraniční vztahy (ECFR), která vychází z průzkumů veřejného mínění v jednotlivých členských státech EU, by se evropští populisté mohli v dubnových volbách do Evropského parlamentu umístit na prvních dvou místech ve dvou třetinách zemí EU.

Strana ECR předstihla Renew Europe a stala se třetí největší skupinou poslanců Evropského parlamentu

Podle studie ECFR tak v devíti zemích – Belgii, České republice, Francii, Itálii, Maďarsku, Nizozemsku, Polsku, Rakousku a na Slovensku – budou krajně pravicové strany pravděpodobně na prvním místě a v dalších devíti zemích – Bulharsku, Estonsku, Finsku, Lotyšsku, Německu, Portugalsku, Rumunsku, Španělsku a Švédsku – na druhém místě. V takovém případě by asi polovinu křesel v Evropském parlamentu mohly získat radikální pravicové strany. Studie odhaduje, že ve srovnání s minulými volbami by tyto strany mohly získat dalších 90 až 100 křesel a že existuje vysoká pravděpodobnost, že by se na třetím místě v EP mohla umístit buď radikálně pravicová skupina Identita a demokracie (ID), nebo skupina Evropští konzervativci a reformisté (ECR) (sesadit z trůnu Obnovu Evropy, která je v současném volebním období na třetím místě za EPP a S&D). Autoři studie předpovídají, že takový náhlý posun doprava bude mít významné důsledky pro evropské politiky, zejména pro politiku životního prostředí.

„Výsledky naznačují, že Evropský parlament se po červnu 2024 pravděpodobně vydá prudkým směrem doprava. Ačkoli parlament není nejdůležitější institucí EU, pokud jde o zahraniční politiku, způsob, jakým se politické skupiny po volbách seřadí, a dopad těchto voleb na vnitrostátní debaty v členských státech bude mít významné důsledky pro schopnost Evropské komise a Rady přijímat zahraničněpolitická rozhodnutí, zejména při provádění další fáze Evropského zeleného paktu,“ uvádí studie.

Obrovské náklady na tuto politiku vyhnaly v posledních letech zemědělce téměř ve všech zemích EU od Nizozemska, Německa a Francie až po Polsko a Rumunsko do ulic. A populistické strany tyto stížnosti posilují, stejně jako těží z migrační vlny, která poprvé od roku 2015, těsně po vypuknutí války na Ukrajině, dosáhla rekordních hodnot.

Krajně pravicové strany v posledních letech pomalu, ale vytrvale postupují vpřed, a to v době energetické krize a rostoucí inflace, v době, kdy se téměř všechny národní ekonomiky chopily svých motorů, a v době útrpných debat o reformě migračních a azylových zákonů. Loňské parlamentní volby v několika evropských zemích změnily politickou situaci v Evropě. Ve velkých západních demokraciích Evropy – od Německa, kde krajně pravicové strany ovládly některé spolkové země, přes Nizozemsko, kde antisystémová strana Geerta Wilderse vyhrála volby (ale zatím se jí nepodařilo sestavit vládní koalici), až po Španělsko, kde socialistický premiér Pedro Sanchez kooptoval katalánskou secesionistickou stranu Carlese Puigdemonta do vlády, aby se udržel ve funkci – se k moci dostala populistická, radikální a extremistická pravice, která dotváří krajinu, jež se již několik let mění. Nejinak je tomu na východě a ve středu kontinentu. Po slovenských volbách se do čela vlády v Bratislavě postavil populista Robert Fico, jehož rétorika se nápadně podobá rétorice budapešťského lídra Viktora Orbána, který si nepřeje členství Ukrajiny v EU a NATO, a mezi jehož priority patří řada „reforem“, například zrušení prokuratury.

Změny začaly v předchozích letech

Ve Francii se navzdory koalici všech politických sil, která má zabránit vůdkyni krajní pravice Marine Le Penové v získání prezidentského křesla v letech 2016 a 2020, stala její politická strana Národní fronta největší opoziční skupinou v parlamentu. Vliv Národní fronty roste s každým protestem proti vládě Emmanuela Macrona. Vláda Giorgia Meloniho, která byla ustavena v roce 2022, je pravicovější než kterákoli politická strana, která zemi vládla od druhé světové války. Ve Finsku a Švédsku podporují krajně pravicové strany vládní koalice. V Německu se krajně pravicová alternativa AfD od roku 2017 vyšplhala na třetí místo v žebříčku stran. Viktor Orbán – jeden z nejdéle sloužících premiérů v Evropě a jeden z největších kritiků Evropské unie – se v roce 2022 popáté vrátil do úřadu. V Polsku se proevropskému politikovi Donaldu Tuskovi podařilo odstavit od moci pravicového populistu Jaroslawa Kaczynského, ale jeho vláda je od prvních dnů v obležení protestů nové opozice, která deklarovala podporu prezidentu Andrzeji Dudovi. V Rakousku systematicky roste vliv neonacistických skupin. Populistická vlna v Evropě i mimo ni v posledních 6-7 letech sílí – stejnou vlnu jsme zaznamenali i ve Velké Británii a USA. Zatímco ve Velké Británii to vedlo k brexitu a v USA se k moci dostal Donald Trump, evropští voliči této vlně odolali. Alespoň doposud.

Existuje všeobecně přijímaná teorie, že většinové volební systémy – jako například v USA a ve Spojeném království -, které fungují na principu vítěz bere vše, usnadňují vyloučení extrémních názorů, zatímco poměrné systémy – běžné v Evropě – napomáhají jejich rozvoji. Přesto byl až donedávna vzestup extremistických stran v Evropě téměř nemožný kvůli neochotě hlavních politických aktérů přijmout je za koaliční partnery. To se však změnilo. S touto změnou se zdá, že se ztenčuje i hranice oddělující střed od krajní pravice.

Vzestup populismu lze také zařadit do rovnice nabídky a poptávky. S nárůstem ekonomické nespokojenosti nebo sociálních problémů – jako je migrace – mezi obyvatelstvem přirozeně vzrostla nabídka antisystémových stran, které, aniž by nutně měly konkrétní řešení problémů, tuto nespokojenost usměrňovaly a dávaly jí společný hlas. Zdá se, že počátek roku 2020 nabízí ještě lepší podmínky pro rozvoj tohoto populistického proudu než předchozí desetiletí, kdy se vrací dusivá inflace a rostoucí životní náklady, zvyšují se výdaje na obranu a nevyřešené otázky přistěhovalectví. V neposlední řadě je tato významná změna evropské politické scény spojena s řadou výzev pro EU, protože nadšení veřejnosti pro její hodnoty klesá.

Riziko dalšího brexitu je jedním z nich. Geert Wilders, vůdce krajní pravice v Nizozemsku, se vyznačuje odporem k islámu a EU a tvrdí, že je připraven projevovat tento postoj, dokud jeho země z Unie nevystoupí. V předvolební kampani se Wilders ukázal jako politik, který je nejvíce nakloněn Rusku. Proto ultranacionalisté v Moskvě oslavovali jeho volební vítězství a věnovali mu „ódy“ ve svých domácích publikacích, jak poznamenali analytici serveru Politico.

Tato populistická vlna se nevyhnula ani Rumunsku. Podle průzkumu Centra pro mezinárodní výzkum a analýzy by 40 % voličů volilo středovou nebo pravicovou stranu a pouze 13 % levici. Poslední průzkumy veřejného mínění, které proběhly v lednu a ukázaly malé rozdíly, řadí nacionalistickou stranu AUR, která vznikla před volbami v roce 2020, na třetí nebo druhé místo v preferencích voličů.