Konzervativci musí bránit suverenitu evropských států

Evropští konzervativci by měli bránit suverenitu státu. Prosazujeme pevnější hranice, hájíme postoje našich národů před zahraničními plány a oslavujeme rozmanitost našich zemí v rámci zachování našich tradičních hodnot. Jsou to základní kameny naší národní identity, základy naší suverenity a pilíře západní civilizace.

Je tedy na evropských konzervativcích, aby zachovali územní celistvost našich zemí. Tento základní koncept geografické jednoty je tím, co dělá národ státem – kulturně i právně – každý s vlastní rozmanitostí, ale soustředěný kolem základní myšlenky jednoho národa a jedné identity nad našimi rozdíly.

Zdá se však, že Evropa se vydává na novou vlnu politické fragmentace, která ohrožuje samotné jádro našeho nadnárodního systému suverénních států. Španělsko je opět v epicentru této evropské tribalizace. Tentokrát je však její územní celistvost oslabena za souhlasu, ba dokonce spoluúčasti socialistické vlády vedené úřadujícím premiérem Pedrem Sánchezem.

Pedro Sánchez již uzavřel nevýhodné dohody se stranami, které hájí secesionistické cíle. V roce 2019 vyjednal, že se Euskal Harria Bildu zdrží hlasování o vstupu do Baskicka. Bildu má prokazatelné vazby na dnes již zaniklou teroristickou organizaci Euskadi Ta Askatasuna (ETA), která prosazovala odtržení Baskicka (a dalších regionů, jako je Navarra) za použití násilných prostředků. Bildu zašel tak daleko, že v květnových regionálních a komunálních volbách zařadil na své kandidátní listiny odsouzené, ale nepotrestané bývalé teroristy.

Premiér rovněž omilostnil katalánské separatisty odpovědné za pokus o státní převrat v roce 2017. Španělská vláda reformovala trestní zákoník, aby zmírnila obvinění z velezrady spojené s odštěpením a pobuřováním. To se dalo očekávat, protože hlasy katalánské levice – strany Esquerra Republicana (ERC) – se rovněž ukázaly jako nezbytné pro to, aby se Sánchez stal premiérem.

Tato rozhodnutí se podepsala na mírovém soužití Španělů. Napětí mezi Madridem a Katalánskem a Baskickem dosáhlo nových rozměrů, které nebyly zaznamenány od dob Francisca Franca. Pokrokové politické strany jen rozjitřily již tak napjaté prostředí tím, že Španělsko opakovaně nazývaly „národem národů“. Tato mylná představa předpokládá, že územní rozpad Španělska je nevyhnutelný. Předpokládá, že roztříštěnost země je přirozená. Uznává separatistům, že vazby mezi různými Španěly neexistují.

Přinejmenším z progresivní části politického spektra nemá cenu bojovat o územní celistvost. Suverenita není pro španělskou levici problém. Zdá se, že pro některé je snazší zanedbávat konstruktivní kritiku a vyhýbat se zpochybňování dominance špatně chápaných mezinárodních rozvojových programů, které ve jménu špatně chápané myšlenky sociální spravedlnosti prosazují uspokojení stížností skupin, které chtějí rozbít stát.

Po parlamentních volbách, které se konaly 23. července, separatisté získali na síle, přestože se jim propadl počet poslanců. Sánchezova Socialistická strana, která v parlamentních volbách skončila druhá, nyní vyjednává s uprchlým Carlesem Puigdemontem, který vedl nezákonné referendum v roce 2017. Sánchezovi se při volbě předsedy španělského Kongresu podařilo získat nejen jejich zdržení se hlasování, ale i jejich přízeň. To naznačovalo jeho ochotu k důležitým ústupkům. Jeden z nich zahrnuje baskičtinu, galicijštinu a katalánštinu jako jazyky platné pro parlamentní procedury a jako úřední jazyky Evropské unie.

Samotný jazyk se politizuje v zájmu rozbití národa, zatímco by měl být kulturním dědictvím všech Španělů. A jaká ironie. Progresivní levice, která vehementně obhajuje rozmanitost všeho druhu, napomáhá segregaci španělské společnosti podle jazyků a regionů.

Svrchovanost Španělska je ohrožena. Abychom parafrázovali titul profesorky Marlene Windové, Evropa se opět „kmenově rozděluje“. Evropa musí hrát roli při zastavení těchto obnovených secesionistických snah a evropští konzervativci by se měli ujmout vedení.