Neudržitelná vlna nelegálního přistěhovalectví

Není žádnou novinkou, když řekneme, že Evropa má vážné potíže a čelí velkým výzvám, pokud jde o přistěhovalectví, zejména nelegální přistěhovalectví. Dalo by se očekávat, že po rekordním počtu nelegálních překročení hranic, kterého bylo dosaženo v roce 2015, kdy vrcholila uprchlická krize, s ohromujícím číslem více než 1,8 milionu nelegálních překročení hranic, by evropským politickým činitelům spadl kámen ze srdce. Není pochyb o tom, že počet nelegálních přechodů hranic po roce 2015 výrazně poklesl, ale stále zůstává neudržitelně vysoký a je snadné jej podcenit, pokud se porovná s čísly, která v roce 2015 prudce vzrostla. V roce 2016 byl počet nelegálních překročení hranic do EU stále vysoký, a to více než 511 tisíc, a přestože následně poklesl, v roce 2023 byl zaznamenán nejvyšší počet od roku 2016, a to 330 tisíc nelegálních překročení hranic.

Tvůrci politik však bohužel tento problém neřeší. Namísto toho se ustálil mainstreamový konsenzus, který se skládá z neudržitelné kombinace překopávání cesty, neřešení zvrácených pobídek, které imigranty nutí vydávat se na nebezpečnou cestu přes Středozemní moře, a neřešení otázky práva a pořádku, bezpečnosti a Evropanů na prvním místě. Evropští občané však nejsou slepí k sociálním, ekonomickým, kulturním, právním a bezpečnostním problémům, které jsou spojeny se stále rostoucím počtem nelegálních migrantů ze zemí Blízkého východu a Afriky na hranicích Evropy. Možná je to jeden z hlavních důvodů, proč se obě konzervativní strany, ECR a ID, pravděpodobně dostanou na 3. místo.^rd a 4^th v evropských volbách v červnu 2024, a podle průzkumů veřejného mínění by dokonce mohly mít dohromady více křesel než tradiční strany hlavního proudu, EPP a S&D.

Pokud se vrátíme k přistěhovalectví, v prosinci loňského roku Evropský parlament a Rada dosáhly pokroku ohledně „nového paktu o migraci a azylu“, politického balíčku, který Evropská komise předložila v roce 2020 s cílem reformovat společný evropský azylový systém, ale který od té doby uvízl na mrtvém bodě. Balíček obsahuje některé uspokojivé politiky, jako je nařízení o screeningu, jehož cílem je zavést harmonizovaná pravidla pro ověřování totožnosti státních příslušníků třetích zemí při jejich příjezdu, aby se zvýšila bezpečnost v schengenském prostoru; nařízení o systému Eurodac, jehož cílem je vytvořit sdílenou databázi pro shromažďování přesnějších a úplnějších údajů za účelem identifikace nepovoleného pohybu; nařízení o azylovém řízení, jehož cílem je zrychlit a zefektivnit azylové řízení, řízení o navracení a řízení na hranicích, a nařízení o krizích a vyšší moci, jehož cílem je zajistit, aby EU byla v budoucnu připravena řešit krizové scénáře.

Všechny tyto kroky jsou v souladu s konzervativními zásadami, neboť přispějí k větší podpoře členských států při ochraně vnějších hranic EU, ke zvýšení míry navracení neúspěšných žadatelů o azyl do země původu, k boji proti zneužívání azylového systému EU atd. Jedna ze stěžejních politik tohoto nového paktu však Evropany velmi znepokojuje. Máme samozřejmě na mysli nařízení o řízení azylové migrace, které se snaží zavést nové pravidlo solidarity mezi členskými státy, aby se reorganizoval příchod žadatelů o azyl, a tvrdí, že v současné době je to pouze několik zemí, které přijímají naprostou většinu žadatelů o azyl. Cílem této politiky je poskytnout záchranné lano zemím „v první linii“, jako je Španělsko a Řecko, které hrubě špatně spravují svůj úsek vnější hranice EU, tím, že se od členských států požaduje, aby nabídly podporu prostřednictvím přemístění žadatelů o azyl, nebo pokud ne, aby poskytly finanční podporu na pokrytí nákladů na tyto žadatele o azyl.

V konečném důsledku to vytváří zvrácenou motivaci pro budoucí žadatele o azyl a je to nepřijatelná zátěž pro členské státy, které nechtějí rozmělňovat své národní komunity ekonomickými migranty z Blízkého východu, kteří se zdráhají integrovat do západní společnosti a přijmout její hodnoty. V tomto ohledu je vzorem maďarský premiér Viktor Orbán. Hájí se tím, že „jediným způsobem, jak zastavit migraci, je, aby každý, kdo chce vstoupit do EU, zůstal mimo ni, dokud nebude vydáno příslušné rozhodnutí“ o jeho žádosti o azyl. „Žádné jiné řešení nepřinese požadovaný výsledek,“ tvrdí Orbán. Dále prohlásil: „Jsem přesvědčen, že maďarské pravidlo je vzorem. Nemělo by se proti němu vystupovat, nemělo by se odsuzovat. Je to jediná regulace, která v Evropě funguje“. Jak Orbán a ECR obhajují, je nezbytné, aby evropský migrační systém respektoval hlas a přání národních společenství a aby byl založen na spolupráci, nikoli na donucování. Kromě toho musí být migrační systém založen na dvou důležitých pilířích: pevných hranicích, které zabrání nelegálnímu překračování hranic, a externalizaci, která se skládá ze spolupráce se třetími zeměmi s cílem dosáhnout dohod o spolupráci, které zabrání migrantům vydat se na životu nebezpečnou cestu přes Středozemní moře a odradí je od ní, pokud je země, ze které se vydávají na cestu, objektivně bezpečná.