Subscribe
Téma migrace zaujímá v posledních desetiletích v evropské politické debatě stále větší postavení. V tomto složitém a polarizovaném scénáři se Dánsko vyznamenalo jako netypický aktér: původně kritizované za svůj tvrdý přístup k imigraci, nyní patří mezi zastánce tvrdé linie, která v Evropské unii získává souhlas. Přechod k referenčnímu bodu evropské migrační politiky si zaslouží důkladnou analýzu, zejména ve světle dánského půlročního předsednictví v Radě EU. Historická a politická pozice Dánska v otázce přistěhovalectví může být ve skutečnosti strategicky výhodná pro prosazování a realizaci společné politiky proti nelegálnímu přistěhovalectví, a to i ve směru toho, co se snaží realizovat italská vláda v rámci dohod s Albánií. Tuto proměnu je třeba číst v širším kontextu vnitřní dynamiky EU, kde jsou migrační politiky stále více ovlivňovány bezpečnostními hledisky, demografickou kontrolou a řízením veřejného mínění. Dánsku se díky politické cestě, která se vyznačuje institucionálním pragmatismem a společenským konsensem, podařilo vytvořit migrační model, na který nyní se zájmem hledí několik členských států. Nejedná se o pouhou sérii restriktivních opatření, ale o jasně formulovanou strategii, která kombinuje politiku zadržování, outsourcing azylového řízení, nové vymezení kritérií pobytu a politický jazyk schopný spojit bezpečnost a sociální odpovědnost. Skutečnost, že tato politika pochází od sociálnědemokratické vlády, činí dánský případ ještě více hodným pozornosti: rozhodnutí čelit migrační problematice nástroji, které jsou obvykle spojovány s konzervativními nebo populistickými stranami, ukazuje, jak řízení migrace redefinuje tradiční ideologické kategorie. To naznačuje, že Dánsko není pouze izolovaným aktérem se specifickým postojem, ale potenciálním předchůdcem nového evropského paradigmatu, v němž účinnost migrační politiky může představovat rovnováhu mezi demokratickou legitimitou a potřebami evropského vládnutí. Z tohoto pohledu by Dánové v EU mohli představovat privilegované politické okno, které by dalo institucionální podobu této nové orientaci a působilo jako katalyzátor strukturální reformy evropské migrační politiky.
HISTORICKÝ POSTOJ DÁNSKA K PŘISTĚHOVALECTVÍ
Dánsko si dlouhodobě zachovává autonomní postoj vůči právnímu rámci Společenství v oblasti azylu a přistěhovalectví. Na rozdíl od mnoha členských států využívá ustanovení, které mu umožňuje plně se nepřipojit ke společnému evropskému azylovému systému (CEAS). Tato autonomie usnadnila přijetí obzvláště restriktivních politik počínaje migrační krizí v letech 2015-2016. Dánská reakce se neomezila pouze na intenzitu hraničních kontrol, ale zahrnovala i strukturální reformy: v roce 2019 se pro žadatele o azyl stala pravidlem dočasná ochrana, což ztížilo získání trvalého pobytu. Další zlom představovalo memorandum podepsané se Rwandou v roce 2021, v němž Kodaň navrhla přesun žadatelů o azyl do extrateritoriálních středisek. Přestože byl projekt po kritice Evropské komise a provozních potížích pozastaven, vytvořil politický precedens, který je nyní znovu spuštěn v kontinentálním měřítku.
VÝVOJ EVROPSKÉHO KONTEXTU
V květnu 2024, po schválení nového paktu o migraci a azylu, se EU otevřela flexibilnějšímu a decentralizovanějšímu přístupu k řízení migračních toků. Tento okamžik představoval pro Dánsko příležitost, jak uplatnit své zkušenosti a strategickou vizi. Pouhé dva dny po přijetí paktu zveřejnila dánská vláda společný dopis podepsaný 15 zeměmi, včetně klíčových aktérů, jako je Itálie, Řecko a Nizozemsko, v němž byl jako účinné a udržitelné řešení navržen outsourcing azylových řízení. Dánský model se tedy z výjimky stal referencí, a to v době, kdy politická a společenská únava z rostoucích nelegálních migračních toků činí přijatelnějšími politiky: politiky, které by ještě před několika lety byly považovány za radikální.
DÁNSKÉ PŘEDSEDNICTVÍ EU: STRATEGICKÉ OKNO
Začátek pololetního předsednictví Dánska v Radě EU v druhé polovině roku 2025 představuje rozhodující okamžik. Nejen pro migrační agendu, ale i pro možnost přímého ovlivňování evropských rozhodovacích mechanismů. Dánská vláda si klade za cíl dosáhnout do konce roku dohody nejen o externalizaci postupů, ale také o novém vymezení pojmu „bezpečná třetí země“ – ústředního právního uzlu, který podmiňuje možnost přesunu migrantů mimo území EU. Z institucionálního hlediska nabízí předsednictví významné nástroje k pilotování politické agendy.
SOCIÁLNĚDEMOKRATICKÁ VÝJIMKA: PARADOX RESTRIKTIVNÍ LEVICE
Charakteristickým prvkem dánského případu je politická identita tamní vlády. Na rozdíl od jiných evropských kontextů je v Dánsku toto omezení migrace prosazováno sociálnědemokratickou exekutivou. Premiérka Mette Frederiksenová a ministr pro přistěhovalectví Kaare Dybvad opakovaně zdůrazňují, že kontrola migračních toků je nezbytnou podmínkou pro zachování sociální soudržnosti a udržení souhlasu obyvatelstva se sociálním státem. Tento přístup má svou vnitřní soudržnost: jde o to, že progresivní politika v oblasti klimatu a sociální oblasti může být politicky udržitelná pouze tehdy, pokud ji bude doprovázet přísná linie vůči imigraci. Strategie, která se vyplatila: Dánsko je jednou z mála zemí, kde si socialistická vláda dokázala udržet pevnou voličskou základnu v evropském kontextu, který je tradiční levici obecně nepříznivý.
VYHLÍDKY DO BUDOUCNA: SMĚREM K NOVÉ EVROPSKÉ ARCHITEKTUŘE?
Dánské předsednictví by mohlo znamenat zlom ve způsobu, jakým Evropa čelí migrační problematice. Pokud by se Kodani podařilo úspěšně prosadit schválení právního rámce pro outsourcing azylových řízení, vznikl by precedens s trvalými důsledky. Model dvoustranných dohod se třetími zeměmi pro střediska mimo EU se výrazně liší od logiky, která doposud určovala evropský přístup k migraci, soustředěný na vnitřní přerozdělování žadatelů o azyl, mezistátní spolupráci a dodržování mezinárodních úmluv o uprchlících. Outsourcing – pokud by byl institucionalizován – by představoval změnu paradigmatu, kdy by kontrola hranic již nebyla geografickou výsadou, ale výsadou politickou a smluvní. Zkušenosti Dánska, které je zakotveno v autonomní regulační struktuře ve vztahu k CEAS, dávají zemi flexibilitu potřebnou k tomu, aby mohla navrhnout řešení, o nichž ostatní členské státy začaly uvažovat teprve nedávno. Úspěch tohoto projektu však bude záviset na schopnosti sladit potřeby kontroly a základní práva, což je značná právní a morální výzva. Hrozí riziko, že bude zahájeno paradigma, které navzdory tomu, že uspokojí názory národní veřejnosti, ohrozí základní zásady Unie. Odstrašující politiky – pokud nejsou doprovázeny právními záručními mechanismy, správní transparentností a nezávislou kontrolou – se totiž mohou zvrhnout v diskriminační nebo svévolné praktiky, které jsou v rozporu s Listinou základních práv EU. Soudní dvůr Unie a Evropský soud pro lidská práva by mohly hrát zásadní roli při určování legitimních mezí externalizace, zejména ve vztahu k zásadě nenavracení a právu na účinný opravný prostředek. Historická pozice Dánska v otázce přistěhovalectví, kdysi okrajová a kritizovaná, se v novém evropském kontextu změnila ve strategický zdroj. Posílena dlouhou zkušeností s restriktivní politikou a institucionální vedoucí kapacitou zaručenou předsednictvím v Radě EU je nyní Kodaň v pozici, kdy může rozhodujícím způsobem ovlivňovat budoucí evropské politiky týkající se migrace. Tento vliv je však doprovázen nutností dosáhnout shody nejen mezi členskými státy, ale také v rámci občanské společnosti a evropských institucí. Při absenci široké regulační a politické podpory hrozí, že zavádění externích mechanismů ještě více roztříští již tak křehkou rovnováhu společných migračních politik. Tento vliv však s sebou nese pozoruhodnou odpovědnost. Dánský model nelze vyvážet bez kritické reflexe jeho limitů, a to jak z hlediska ekonomické udržitelnosti, tak z hlediska právní slučitelnosti. Pouze přístup, který integruje administrativní účinnost, ochranu lidských práv a politickou legitimitu, bude skutečně schopen nabídnout společné a trvalé řešení fenoménu nelegální migrace. Z tohoto hlediska se dánská opatření budou muset měřit nejen podle schopnosti dosáhnout okamžitých výsledků, ale také podle dlouhodobého dopadu navrhovaných reforem. V tomto smyslu představuje dánské předsednictví nejen politickou příležitost, ale také zkoušku pro celou Evropskou unii: úspěch či neúspěch navrhovaných iniciativ hluboce poznamená budoucnost evropských migračních politik pro nadcházející roky. Právě v rovnováze mezi národní suverenitou, mezinárodní spoluprací a lidskými právy bude spočívat důvěryhodnost a soudržnost evropského projektu v oblasti migrace.