Nevýrazný irský prezidentský závod

Zatímco se Irsko potácí před prezidentskými volbami 2025, souboj o nástupnictví Michaela D. Higginse na postu desátého prezidenta republiky se stává lekcí politické průměrnosti.

To, co by mělo být živým demokratickým výběrem ceremoniální hlavy národa, se změnilo ve vlažnou a neinspirativní záležitost, poznamenanou zmatkem mezi nezávislými politiky, kandidátem Fine Gael, který je zužován problémy svého stranického předsedy, a vedením Fianna Fáil, které bylo poníženo kvůli svému vztahu s bývalým premiérem.

Ústavní role irského prezidenta, která má ztělesňovat národní hodnoty, tak může být zastíněna tímto trapným představením. Tento stav je nejen zklamáním, ale také znepokojivým odrazem rozvrácené irské politické scény.

Dosavadní prezidentské volby v roce 2025 měly potenciál stát se pro Irsko rozhodujícím momentem, prvními volbami od zřízení volební komise v roce 2023 a příležitostí nastolit jiný kurz po Higginsově (dlouhém a někdy až únavně intervencionistickém) čtrnáctiletém působení.

Kampaň však nedokázala vzbudit představivost veřejnosti. Průzkumy veřejného mínění, jako například průzkum Irish Times/Ipsos B&A z července 2025, ukazují, že veřejnost je do značné míry neangažovaná, 20 % respondentů si není jisto svou volbou a 18 % nepovažuje žádného z kandidátů za atraktivního. Tato apatie není bez příčiny. Souboj postrádá charisma a vážnost minulých volebních klání, včetně sporných voleb v roce 2011, z nichž vyšel vítězně Michael D. Higgins.

Absence přesvědčivého příběhu je citelná. Původní favoritka Fine Gael, Mairead McGuinnessová, odstoupila ze zdravotních důvodů a strana tak musela znovu otevřít nominace.

Od té doby se přihlásili bývalá ministryně za Fine Gael a velká dáma Heather Humphreysová a europoslanec Seán Kelly, ale ani jeden z nich nezachytil národní náladu.

Sinn Féin, která se obává opakování debaklu z roku 2018, kdy Liadh Ní Riada získala pouhých 6 % hlasů, na poslední chvíli podpořila kandidátku jednoty levice. Fianna Fáil mezitím váhala a Micheál Martin veřejně prohlásil, že strana podpoří pouze kandidáta, který získá „široký konsenzus“ nebo „významný počet hlasů“. Takový postoj zavání nerozhodností a nevyhnutelně vedl k výběru kandidáta z řad celebrit.

Výsledkem je kampaň, která připomíná spíše byrokratickou formalitu než souboj o nejvyšší irský úřad.

Tuto nevýraznou atmosféru ještě zhoršuje absence sjednocující postavy. Ať už s nimi nesouhlasíme, jak chceme, přinejmenším minulí prezidenti jako McAleese nebo Higgins vnesli do této role dojem určité intelektuální síly nebo kulturního ohlasu.

Dnešní pole je však směsicí druhořadých politiků a outsiderů, kteří se snaží o publicitu. Jména jako Conor McGregor, jehož kandidatura je odmítána jako senzace, a Michael Flatley, bývalá hvězda taneční skupiny Riverdance, dodávají celému procesu cirkusový charakter. Irská veřejnost si zaslouží něco lepšího než tuto přehlídku ega a oportunistů.

Jedním z nejvýraznějších neúspěchů těchto voleb je neschopnost nezávislých politiků spojit se kolem jednoho kandidáta. V systému, kde kandidáti potřebují podporu 20 členů Oireachtas nebo čtyř místních orgánů, čelí nezávislí kandidáti těžkému boji. Přesto byl potenciál sjednocující osobnosti, která by zpochybnila dominanci hlavních stran (Fine Gael, Fianna Fáil a Sinn Féin), značný. Místo toho nezávislí tuto příležitost promarnili, roztříštili své úsilí a oslabili svůj vliv.

Nezávislá poslankyně Catherine Connollyová se stala levicovou uchazečkou a získala si podporu levice. Její kampaň se však nadále snaží získat podporu i mimo progresivní kruhy a její nedostatečný celostátní profil jí brání v přitažlivosti.

Tato nejednotnost odráží širší neduh irských nezávislých politiků. Namísto toho, aby se nezávislí sjednotili za kandidátem, který by mohl ztělesňovat nestranickou, konzervativně orientovanou vizi, nechali dosud převládnout osobní ambice a ideologické rozdíly.

Výsledkem je roztříštěné pole, které ponechává dominantní postavení velkým stranám, což dále upevňuje irský politický establishment. Pro konzervativce je to promarněná příležitost prosadit kandidáta, který by mohl zpochybnit liberální ortodoxii, jež definovala předsednictví pod vedením intervencionisty Higginse.

Irské předsednictví, jak je definováno v článku 12 ústavy, je však převážně ceremoniální funkcí s omezenými pravomocemi.

Prezident působí jako strážce ústavy, má pravomoc předkládat zákony Nejvyššímu soudu, jmenuje premiéra a další ministry (na návrh Dáilu) a zastupuje Irsko doma i v zahraničí. Jedná se o funkci symbolického významu, která má ztělesňovat jednotu a hodnoty národa. Nedostatečně věcná současná kampaň však hrozí podkopáním důstojnosti této funkce.

Ústavní omezení prezidentského úřadu by však teoreticky měla být ideální platformou pro bezúhonnou a vážnou osobnost, která by se mohla povznést nad stranickou politiku. Místo toho se z klání 2025 stalo bitevní pole pro stranické manévry a osobní msty.

Absence seriózní debaty o úloze prezidenta v rychle se měnícím Irsku, kde se objevují problémy jako imigrace, ekonomická nerovnost a kulturní identita, je pro tento úřad špatnou službou.

Z konzervativního hlediska by bylo vhodné, aby prezident prosazoval národní suverenitu, tradiční hodnoty a ekonomickou obezřetnost, ale žádný z kandidátů takovou vizi účinně nevyjádřil. Předpokládaný kandidát Fine Gael, kterým je po McGuinnessově odstoupení pravděpodobně Heather Humphreysová, má před sebou těžký boj, který ještě umocňují politické problémy předsedy strany a Tánaista Simona Harrise.

Harris, který byl kdysi nazýván „dítětem Dáilu“, se snažil udržet si důvěru veřejnosti uprostřed bytové krize, vysokých nájmů a ekonomických problémů, které provázely 14leté působení Fine Gael ve vládě. Průzkumy veřejného mínění ukazují, že Fine Gael se drží na špici s Fianna Fáil a Sinn Féin, přičemž Harrisovo vedení je kritizováno za přehmaty a nedostatek vážnosti.

Tato zátěž bude nevyhnutelně zatěžovat kandidáta Fine Gael. Humphreys, bývalý ministr se silným vlivem na venkov, je považován za váhavého kandidáta, který vstoupil do boje až po McGuinnessově odchodu.

Zatímco její nadstranický apel a společná ostrovní vize by mohly mít ohlas, její spojení s upadající Fine Gael hrozí odradit voliče. Neschopnost strany řešit naléhavé problémy, jako je bydlení, které bývalý ministr financí Fine Gael Michael Noonan notoricky označoval za „problémy úspěchu“, podkopala důvěru veřejnosti.

Zatímco kandidát Fine Gael, ať už Humphreys nebo někdo jiný, nebude mít jinou možnost, než se od Harrisových přešlapů distancovat. Bez toho hrozí, že jejich kampaň bude zastíněna širšími neúspěchy strany.

Snad nejhorší zápletkou těchto voleb byla situace, kterou si vůdce Fianna Fáil a premiér Micheál Martin zavinil sám. Navzdory Martinovu naléhání, že strana podpoří pouze kandidáta se širokým záběrem, se významná frakce uvnitř Fianna Fáil shromáždila za bývalým taoiseachem Bertiem Ahernem, osobou, která se zmítá v kontroverzích kvůli Mahonovu tribunálu a své roli v irské finanční krizi. Ahern, který se do strany vrátil v roce 2023, již několik let dráždí svou prezidentskou kandidaturu a průzkumy veřejného mínění mu ukazují určitou podporu mezi voliči Fianna Fáil.

Martinův nesouhlas s Ahernovou kandidaturou byl jasný a veřejně vyloučil, že by ho podpořil, přičemž novináři, jako například Mick Clifford, se odvolávali na „zaprášené kostlivce z tribunálu“, kteří by se během kampaně mohli znovu objevit.

Skutečnost, že tolik členů strany podpořilo Aherna, však byla ponižující výtkou Martinovu vedení. Nerozhodnost Fianna Fáil, kterou ilustrují Martinova vágní prohlášení o hledání konsensuálního kandidáta, zanechala stranu bez kormidla.

Objevují se jména jako Mary Hanafinová, Cynthia Ní Mhurchúová a Colum Eastwood, ale žádné z nich se neprosadilo, takže Ahernův stín je stále velký. Pro stranu, která od McAleeseho vítězství v roce 1997 nepostavila žádného kandidáta na prezidenta, byly tyto vnitřní rozpory trapnou podívanou, která podkopává Martinovu autoritu a důvěryhodnost Fianna Fáil.

S blížícím se termínem voleb 11. listopadu 2025 je současný stav prezidentského klání pro Irsko jasnou připomínkou potřeby zásadového vedení. Stoupenci konzervativního přesvědčení se snažili zajistit, aby byl vybrán kandidát, který dokáže vrátit úřadu důstojnost, zasadit se o národní jednotu a odmítnout populistické a progresivní výstřelky, které charakterizovaly Higginovo působení; tento cíl se jim nepodařilo splnit.

Jak již bylo uvedeno výše, neschopnost nezávislých sjednotit se, zavazadla kandidáta Fine Gael a flirtování Fianna Fáil s tak zneuznanou osobou, jako je Ahern, ukazují na hlubší neduh irské politiky.