Subscribe
Evropa našla finanční prostředky i vůli k opětovnému zbrojení. Stále jí však chybí průmyslová kapacita, rychlost a společná pravidla, díky nimž by se tyto prostředky proměnily v funkční schopnosti. Tak znělo poselství panelové diskuse na téma „Přizpůsobení evropských vojenských schopností novým hrozbám“, která se konala 24. října v rámci konference ECR ve Vilniusu.
Małgorzata Samojedny (předsedkyně Opportunity Institute, Polsko), moderátorka. Na úvod se zaměřila na ekonomiku. Studie MMF a ECB podle ní naznačují, že výdaje na obranu v krátkodobém horizontu zvyšují HDP, možná dokonce více než výdaje na infrastrukturu. Jako příklad uvedla sousední Českou republiku. Ta pokrývá 57 % svých obranných potřeb z domácích zdrojů a 90 % své obranné produkce vyváží. České firmy také nakupují v zahraničí, například od italské společnosti Fiocchi Munizioni. Evropa podle ní potřebuje tři věci: udržitelné financování, předvídatelné zakázky a konkurenceschopné podmínky v dodavatelském řetězci. Stěžovala si, že výrobci oceli a hliníku nesou „umělé“ náklady vyplývající z obchodování s emisemi a pravidel ESG. Rovněž vyzvala vlády a firmy, aby stanovily požadavky a nakupovaly společně.
Vojtěch Munzar (český poslanec, místopředseda rozpočtového výboru). Jako ekonom pojímal obranu z pohledu tří otázek: jak ji financovat, jak funguje trh a jak zodpovědně nakládat s veřejnými prostředky. Jako klíčový údaj uvedl, že Evropa dováží přibližně 80 % své vojenské techniky, takže velká část výdajů opouští ekonomiku EU. Později zdůraznil, že nákup techniky představuje pouze část nákladů. Výcvik, logistika, kasárna a základny – to vše stojí peníze, a smíšená letecká flotila situaci ještě zhoršuje. Pokud některé státy létají na letadlech Gripen a jiné na F-35, je výcvik pro každý typ nákladný. Pokud jde o zajištění jistoty pro průmysl, uvedl, že státy by měly zajistit dlouhodobou poptávku a financování a snížit uměle vysoké náklady na energii a těžký průmysl. Dotace by podle něj měly sloužit pouze jako doplněk pro soukromé společnosti a jejich nápady. Dále uvedl, že „každé euro investované do obrany generuje dvě až tři eura“ v souvisejících činnostech. Přesvědčit voliče je snazší v Polsku nebo v pobaltských zemích než v Itálii či Španělsku, kde se z toho stává politický boj. Varoval, že výdaje financované z dluhu mohou zvýšit úrokové sazby, a proto navrhl přesunout prostředky z ekologické transformace do obrany.
Tomasz Szatkowski (generální tajemník skupiny ECR, bývalý polský velvyslanec při NATO). Panelům přednesl svůj nekompromisní strategický pohled. Bez jaderného deštníku USA by podle něj Evropa čelila riziku ruského jaderného vydírání, protože britské a francouzské arzenály pokrývají pouze omezený počet scénářů. Připomněl, že NATO nemělo před lety 2021–22 žádné řádné plány pro celé operační území. Od té doby se jeho zaměření přesunulo na to, aby Rusku znemožnilo jakékoli rychlé zisky. NATO by podle něj mělo využít svých silných stránek v oblasti vzdušné převahy a manévrovací války, místo aby se snažilo vyrovnat ruské početní převaze. Na otázku, jak může NATO financovat velké rozšíření, odpověděl bez obalu: „Stručně řečeno, nemůže.“ Vyžaduje to čas a průmyslovou kapacitu, které Evropě chybí. Ani samotná obrana nestačí: „Je to jako jít do středověké bitvy se štítem, ale bez meče.“ Varoval před tím, aby se levné drony Shahed sestřelovaly drahými raketami Patriot donekonečna. Také požádal o více náhlých cvičení, při nichž mohou spojenci brzy selhat, aniž by byli obviňováni.
Nikodem Racho (poradce polského prezidenta, bývalý poradce Úřadu pro národní bezpečnost). Ruské imperiální cíle zasadil do dlouhodobého časového rámce, který přesahuje platnost jakékoli mírové dohody. Tvrdil, že mezi schopnosti, které Evropa nemůže snadno nahradit od USA, patří zpravodajství, vesmírné operace, kybernetika a velení a řízení, přičemž nejobtížnější je právě zpravodajství. I tak se však Evropa dokáže udržet, dokud nedorazí posily. Mezi jeho konkrétní požadavky patřily trvalé americké základny v Polsku s jasným financováním a legislativním rámcem a údržbářské zařízení pro rakety PAC používané v systémech Patriot.
Nikodem Racho, který vystoupil jako zástupce průmyslu v rámci panelu, uvedl, že pobaltské státy nemají silný obranný průmysl a nakupují z USA, Německa a Polska. Místní firmy by proto měly najít mezery na trhu, které velcí dodavatelé opomíjejí, a vítat investory ze spojeneckých zemí, protože továrny s sebou přinášejí i politickou podporu. Poté následovalo litevský ministr pro hospodářství a inovace Edvinas Grikšas, který poukázal na rychlost. V jeho zemi působí přibližně 100 firem působících v oblasti obrany a bezpečnosti a tržby tohoto odvětví vzrostly jen za loňský rok o 50 %. Investor může od podpisu smlouvy až po zprovoznění výrobního závodu uplynout pouhých devět měsíců, což je podle něj nejrychlejší tempo v EU. Jeho sloganem pro Evropu bylo „rychlost, rychlost, rychlost“. Uvedl, že stávající mechanismy zadávání veřejných zakázek v EU nejsou dostatečně využívány, a slíbil, že během litevského předsednictví v Radě EU představí příklady z Litvy.
Poslanec Evropského parlamentu Aurelijus Veryga v odpovědi na otázku týkající se odstranění mezer v obraně EU uvedl: „Můžeme diskutovat o tom, jak dobré či špatné to je, ale Evropa se snaží něco dělat.“ Poznamenal, že EU dříve zakazovala dokonce i diskusi o investicích do obrany, a proto přidělování finančních prostředků nějakou dobu trvá. EU podle něj převážně shromažďuje a přerozděluje prostředky členských států a jejím nejlepším přínosem jsou pravidla, která podporují spolupráci.
Litevský poslanec Dainius Gaiauskas uvedl program SAFE jako jeden z příznaků toho, že sjednocená EU navyšuje své rozpočty, což Moskvu podněcuje k hybridním útokům v šedých zónách.
Europoslankyně Elena Donazzan uvedla, že program SAFE poskytuje členským státům finanční prostředky na nákup toho, co potřebují, avšak „veřejné zakázky často nakonec přinášejí prospěch firmám mimo Evropu“. Ráda by model spolupráce vytvořený pro oblast migrace rozšířila i na vojenské zakázky.
Italská státní podtajemnice pro obranu Isabella Rauti popsala tento cíl jako evropský pilíř v rámci NATO, nikoli jako evropskou armádu. Vybavení by mělo být interoperabilní „již od fáze návrhu“, s evropskými výrobními řetězci a nakonec i s plně evropskou výzbrojí. Označila to za ambiciózní cíl, nikoli však za nemožný. Zmínila nedávné setkání v Římě, které bylo zcela věnováno evropským veřejným zakázkám.
Bývalý stálý zástupce Litvy při NATO Deividas Matulionis se k Bruselu stavěl opatrněji. Chce, aby příští rozpočet EU obsahoval více prostředků na obranu a bezpečnost. Vyslovil se pro standardizaci a uvedl: „Peníze nás neochrání. Obránit nás mohou pouze naše schopnosti.“ Odmítl myšlenku obranné aliance EU, která by vyžadovala změnu smlouvy a mohla by se spokojit s nejnižším společným jmenovatelem.
Matulionis dodal, že Litva vynakládá na obranu 5,38 % HDP, přičemž více než 60 % těchto prostředků zůstává v zemi. Racho rovněž uvedl tři kroky EU: vojenskou mobilitu, program EDIP (podporující výrobu v Evropě) a zjednodušený průmyslový program. Jako příklad uvedl vojáky, kteří potřebovali šest týdnů na vyřízení papírování, aby se mohli přesunout ze západu na východ, a mosty, které nebyly postaveny pro tanky.
Řečníci se shodli na tom, že Evropa již nemůže považovat obranu za něco druhořadého. Neshodli se však na tom, zda by vedení mělo být v rukou Bruselu, či jednotlivých hlavních měst, a ani na tom, do jaké míry by měla být zachována kontrola nad tím, kam finanční prostředky směřují. Program SAFE se nachází uprostřed této diskuse. Nabízí nové finanční prostředky, ale kritici se obávají, že by mohly směřovat mimo Evropu, a dokonce i jeho zastánci tvrdí, že skutečnou zkouškou bude, zda se z těchto zakázek stanou továrny, vycvičené posádky a zbraně, které budou vzájemně spolupracovat. Jak řekl Szatkowski, samotné štíty nestačí.