Subscribe
- Úvod
V rámci politického boje mezi současnými orgány Evropské unie (EU) a Polskou republikou si Výbor Evropského parlamentu pro občanské svobody, spravedlnost a vnitřní věci nedávno nechal vypracovat studii (dále jen „studie“) o údajném principu přednosti práva EU a rozsudcích polského ústavního soudu, které tento princip odmítají.[1].
Ve studii jsou některé aspekty polské soudní reformy zahájené v roce 2016 vykresleny jako problematické, neboť způsobily konfrontaci mezi polským Ústavním soudem a Soudním dvorem Evropské unie, která slouží jako pozadí neustálé politické (a finanční) agrese institucí EU vůči Polsku.
V tomto článku budou tyto aspekty porovnány se soudním systémem ve Španělsku, dalším členském státě EU, který netrpí permanentním obléháním ze strany bruselských orgánů. Vzhledem k tomu, že se zaměřujeme spíše na právní nástroje než na politickou oblast, důvody tohoto zvláštního rozdílného zacházení zde nejsou zjišťovány.
Podobnosti polské reformy s jinými západními zeměmi, jako je Německo (rozsáhlá práva ministra spravedlnosti organizovat soudy) nebo Spojené státy americké (sloučení funkce ministra spravedlnosti s funkcí generálního prokurátora), nejsou rovněž podrobněji rozebrány.
- Kárné řízení státních zástupců
Prof. PETERSEN a WASILCZYK nejprve připomínají, že polští státní zástupci mohou být předmětem kárného řízení zahájeného Generální prokuraturou a že toto řízení může vést k pozastavení výkonu funkce státního zástupce[2].
Ve Španělsku se státní zastupitelství řídí vlastním statutem, který byl schválen v roce 1981 a dále reformován v roce 2007. Podle článku 61 tohoto statutu podléhají španělští státní zástupci rovněž disciplinární odpovědnosti. Podle jeho článku 66 mohou být také suspendováni, jako je tomu v případě jejich polských kolegů[3], a dokonce odvoláni z funkce.
Konečně článek 67 španělského statutu stanoví, že sankci pozastavení výkonu funkce ukládá generální prokurátor (stejně jako v Polsku), zatímco odvolání navrhuje tentýž orgán a potvrzuje je ministr spravedlnosti.
- Důchodový věk soudců
Dalším bodem studie, který si zaslouží kritiku ze strany orgánů EU, je snížení věku odchodu do důchodu soudců v Polsku na 65 let v roce 2017[4].
Ve Španělsku byla tato hranice také 65 let, a to až do konce roku 1992, kdy byla zvýšena na 70 let. Článek 386.2 organického zákona upravujícího soudnictví však umožňuje odchod do důchodu i po 65 letech, opět podobně jako v Polsku.
V případě Polska musí soudci, kteří chtějí zůstat v činné službě od 66 do 70 let, požádat Národní radu soudnictví (KRS) o povolení pokračovat ve službě. Přesně tak je tomu ve Španělsku v případě soudců, kteří chtějí odejít do důchodu ve věku 66 až 69 let a musí požádat o povolení Generální radu soudní moci (CGPJ).
- Vytvoření nových senátů u Nejvyššího soudu
V roce 2017 byla také v Polsku zřízena kárná komora, která má na starosti vedení kárných řízení proti soudcům Nejvyššího soudu a také odvolání proti kárným řízením proti všem ostatním soudcům obecných soudů.
Taková komora existuje i u španělského Nejvyššího soudu. Nazývá se „Vládní komora“ a mezi její funkce patří i výkon disciplinárních opatření vůči soudcům.
Odvolání v kárných řízeních ostatních soudců je v kompetenci trestního kolegia Nejvyššího soudu. Není však důvod se domnívat, že by trestní senát zajistil vyšší úroveň dodržování řádného soudního řízení než kárný senát.
Mezi oběma soudními systémy existuje drobný rozdíl: zatímco ve Španělsku je předsedou kárného senátu předseda Nejvyššího soudu, v Polsku tuto funkci vykonává samostatný předseda. Podle mého názoru to však samo o sobě nepředstavuje riziko menšího rozsahu spravedlivého procesu, neboť se předpokládá, že oba policisté uplatňují stejnou míru nezávislosti a těží z ní. Je to spíše otázka organizace a národního rozhodnutí.
PETERSEN a WASILCZYK si dále stěžují na vytvoření mimořádné revizní komory a komory pro veřejné záležitosti u polského Nejvyššího soudu, která je oprávněna rušit judikaturu vytvořenou Nejvyšším soudem.
Články 5a a 293 španělského organického zákona upravujícího soudnictví rovněž předpokládají existenci mimořádného přezkumu v případě, že Evropský soud pro lidská práva konstatuje porušení základních práv. Na druhou stranu mají španělští státní příslušníci možnost obrátit se na španělský Ústavní soud pro porušení základních práv proti rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Rozdíl mezi oběma systémy opět neumožňuje učinit závěr, že polským státním příslušníkům je poskytována nedostatečná úroveň právních záruk; pokud by vůbec nějaká byla, měli by nárok na širší přístup k další instanci soudního přezkumu, protože obě uvedené alternativy v rámci španělského systému jsou v praxi velmi omezující.
Španělský ústavní soud je navíc od svého vzniku kritizován za neuspokojivou míru politizace, která však nikdy nebyla předmětem kontroly ze strany Evropské komise. Pouhých pět let po svém založení Soudní dvůr prokázal, že se zalíbil téže straně, která jmenovala většinu jeho členů, když rozhodl ve prospěch dobrovolných potratů.[5]s odůvodněním, že článek 15 ústavy z roku 1978 by sice mohl uvádět, že „všichni mají právo na život“, ale pojem „všichni“ nezahrnuje dítě v matčině lůně.
O pouhý rok později opět rozhodl ve prospěch socialistické vlády, když posvětil mimořádně polemickou reformu soudnictví.[6] který přiznal výkonné moci a politické většině v zákonodárném sboru právo, které v ústavě neexistuje, vytvořit levicovou převahu v CGPJ a v konečném důsledku ovlivňovat jmenování soudců. To je dále popsáno v následující části.
- Jmenování soudců
Studie poukazuje na nově zvolené soudce Nejvyššího soudu na návrh KRS jako na další zdroj obav.
Ve Španělsku je to rovněž CGPJ, orgán odpovídající polskému KRS, který jmenuje soudce. Oba národy se proto rozhodly řídit pravidlem, že soudci jsou voleni svými kolegy, aby byla zachována nezávislost soudní moci – na rozdíl od zemí, jako je Německo, kde je to výkonná moc (spolkový ministr spravedlnosti na spolkové úrovni nebo spolkový ministr spravedlnosti na úrovni Spolkové země ministrů spravedlnosti), který jmenuje všechny relevantní členy soudní moci.[7].
Španělská ústava z roku 1978 totiž stanoví, že většina členů CGPJ (12 z 21) je kooptována, zatímco pouze 8 členů je voleno zákonodárnou mocí, z toho 4 členy volí každá z obou komor parlamentu. Předseda Nejvyššího soudu, který je 21. členem CGPJ a předsedá mu, je rovněž jmenován CGPJ , čímž se posiluje většina samosoudců nad těmi, kteří jsou více politizovaní.
Proto by poměr sil v rámci CGPJ měl být téměř 2/3 (13 z 21) pro soudce volené soudní mocí oproti téměř 1/3 (8 z 21) volených mocí zákonodárnou, kde většina obvykle bývá spíše shodná s většinou moci výkonné.
Systém jmenování členů KRS poskytuje většinu blízkou většině, kterou má španělská ústava pro svou CGPJ. Z 25 členů je 15 voleno soudní mocí (rovněž téměř 2/3), zatímco menšina tvořená zbylými 10 členy je volena parlamentem (6) a výkonnou mocí (4), což odráží podobný poměr ve Varšavě a Madridu.
Zajímavější je, že většina následných reforem španělského soudnictví byla zcela neloajální vůči ustanovení ústavy z roku 1978 o jmenování členů CGPJ – a to včetně spíše provládních zásahů Ústavního soudu, na které bylo poukázáno v předchozí části.
Tři roky po převzetí moci španělskou socialistickou stranou v roce 1982 byl přijat zákon, podle kterého byli všichni členové CGPJ voleni parlamentem. To (1) má tendenci kopírovat stejnou politickou většinu reprezentovanou výkonnou a zákonodárnou mocí, (2) podkopává nezávislost soudní moci jako moci v právním rámci národa, (3) porušuje samotné znění ústavy navzdory protichůdnému rozhodnutí Ústavního soudu z roku 1986 a (4) hrozí, že se povaha španělského soudnictví změní v „úřednickou“.[8], zcela podřízené výkonné moci, jak bylo popsáno v Německu.
Za téměř čtyři desetiletí od tohoto útoku na nezávislost soudů až do současnosti Evropská komise ani žádný jiný orgán EU nevznesl námitku, že by ve Španělsku mohlo dojít k porušení zásad právního státu.
V porovnání s polskými 15 členy KRS, kteří byli skutečně zvoleni soudci, je 21 z 21 politicky zvolených členů CGPJ ve Španělsku (a podobně v Německu) v rozporu s nezávislostí soudců proklamovanou bruselskou hierarchií.
- Jmenování disciplinárního žalobce
V neposlední řadě spoluautoři studie upozorňují, že prezident republiky a ministr spravedlnosti mohou v jednotlivých případech jmenovat zvláštního kárného žalobce pro kárná řízení týkající se soudců.
Disciplinární řízení soudců je ve Španělsku upraveno výše uvedeným organickým zákonem o soudnictví. Podle článku 423 může generální prokuratura rovněž zahájit kárné řízení proti soudcům.
Generální prokurátor ve Španělsku je jmenován výkonnou mocí a podle článku 2 svého statutu jedná podle zásady hierarchické závislosti, na rozdíl od zásady nezávislosti všech soudců a soudců.
Mezi tímto soudním prvkem a polským soudním prvkem tedy opět není žádný podstatný rozdíl.
[1] Niels PETERSEN a Patrick WASILCZYK, The Primacy of EU Law and Polish Constitutional Law Judgment, Brusel, 2022.
[2] Tamtéž, s. 13.
[3] Tamtéž.
[4] Tamtéž, s. 14.
[5] Rozsudek č. 53/1985 ze dne 11. dubna.
[6] Rozsudek č. 839/1986 ze dne 29. července.
[7] Magdalena BAINCZYK, Vybrané právní aspekty nezávislosti soudů ve Spolkové republice Německo, Poznaň, 2019.
[8] Magdalena BAINCZYK, German Problems with the Rule of Law, Palo Alto, 2021.
[Zdroj obrázku: Gdaňská advokátní komora].
The text was translated by an automatic system