Subscribe
Nedávné setkání ministrů zahraničních věcí zemí G7, které hostila Kanada v jižním Ontariu, se konalo v mezinárodním kontextu poznamenaném hlubokými politickými a strategickými rozpory. Diskuse se zaměřily na tři globální problémy: válku na Ukrajině, humanitární a politickou krizi v Gaze a obchodní a celní politiku prosazovanou americkou administrativou. Více než na demonstraci jednoty hlavních průmyslových demokracií však summit poukázal na rostoucí rozdíly mezi Spojenými státy a jejich historickými spojenci. Na summitu, kterému předsedala kanadská ministryně zahraničí Anita Anandová, se sešli zástupci Spojených států, Spojeného království, Francie, Německa, Itálie, Japonska a Evropské unie, jakož i řady pozvaných zemí, jako je Austrálie, Brazílie, Indie, Saúdská Arábie, Mexiko, Jižní Korea, Jihoafrická republika a Ukrajina. Americký ministr zahraničí Marco Rubio, zastupující prezidenta Donalda Trumpa, zdůraznil národní bezpečnost USA jako hlavní prioritu americké zahraniční politiky, což vyvolalo nespokojenost ostatních účastníků, znepokojených stále jednostrannějším postojem Washingtonu.
OBCHODNÍ ROZTRŽKA MEZI USA A KANADOU
Mezi hlavní zdroje napětí patří zhoršení bilaterálních vztahů mezi Spojenými státy a Kanadou, které se v minulosti vyznačovaly úzkou hospodářskou a vojenskou spoluprací. Uvalení cel na kanadský dovoz ze strany Trumpovy administrativy vyvolalo atmosféru rostoucí nedůvěry. Všeobecně však převládá názor, že Washington nyní upřednostňuje prosazování vlastních národních hospodářských zájmů před mnohostrannou spoluprací. Tento trend představuje výzvu pro Kanadu, která se navzdory tomu, že je členem skupiny G7 a historicky spojencem Spojených států, v současnosti nachází v ambivalentní pozici: na jedné straně potřeba zachovat hospodářské vazby s americkým partnerem, na straně druhé snaha bránit svou politickou a obchodní autonomii.
TÍHA MEZINÁRODNÍCH KRIZÍ: UKRAJINA A GAZA
Kromě hospodářských sporů musela skupina G7 čelit dvěma geopolitickým krizím, které mění globální rovnováhu: válce na Ukrajině a konfliktu v Gaze. Obě otázky zdůraznily, jak se nyní mezi spojenci USA vede spor o vedoucí postavení. Pokud jde o ukrajinskou frontu, summitu se zúčastnil ukrajinský ministr zahraničí, který byl vítán jako prioritní partner pro jednání. Evropské země, zejména Spojené království, oznámily nové balíčky pomoci, včetně britského příspěvku ve výši třinácti milionů liber určeného na opravu ukrajinské energetické infrastruktury poškozené ruskými útoky. Podobný závazek vyjádřila i Kanada, což je známkou koordinace mezi evropskými a severoamerickými spojenci, která se však ne vždy shoduje s prioritami USA. Trumpova administrativa sice nadále deklaruje podporu Kyjevu, ale projevuje opatrnější a vyjednávací postoj. Tento postoj vyvolal obavy partnerů ze skupiny G7, kteří se obávají oslabení tlaku vůči Rusku. Zatímco evropské země prosazují tvrdou politiku, Washington zřejmě upřednostňuje pragmatický přístup, který má blíže k logice zadržování než odstrašování. Tento rozpor podkopává schopnost skupiny G7 vystupovat proti Moskvě jednotně. Na Blízkém východě je situace ještě složitější, americkou iniciativu za příměří v Gaze prosazuje přímo Trump. Kanada, Francie a Spojené království vyjádřily záměr uznat palestinský stát i v případě, že nedojde k definitivnímu řešení izraelsko-palestinského konfliktu, což kontrastuje s opatrným a podmíněným postojem Washingtonu. Rozdíl mezi americkou vizí, která se soustředí na strategické zájmy Izraele, a evropskou vizí, která více dbá na humanitární rozměr a potřebu regionální politické rovnováhy, zůstává zřetelný.
KONTROVERZNÍ OTÁZKA VÝDAJŮ NA OBRANU
Další konfliktní oblastí jsou požadavky USA na vojenské výdaje. Prezident Trump požádal partnery v NATO – většinu z nich tvoří členové skupiny G7 -, aby na obranu vyčlenili 5 % svého hrubého domácího produktu. To je výrazně více než předchozí závazek 2 % dohodnutý v rámci NATO. Mnoho zemí, včetně Kanady a Itálie, vyjádřilo potíže s plněním tohoto požadavku, který považují za střednědobě neudržitelný. Kanada si stanovila cíl dosáhnout do roku 2035 5 % HDP, ale tento závazek se zdá být spíše symbolický než konkrétní. Americký návrh odráží snahu přenést část finanční zátěže kolektivní bezpečnosti ze Spojených států na jejich spojence, ale hrozí, že prohloubí vnitřní rozpory a podkope atlantickou solidaritu. V této souvislosti se zdá, že jediným spojencem, který se plně ztotožňuje s americkou strategií, je Japonsko, které, přestože není členem NATO, výrazně zvýšilo své vojenské výdaje v rámci boje proti Číně a Severní Koreji.
OBTÍŽNÁ ROVNOVÁHA MEZI VEDENÍM A SPOLUPRACÍ
Kanadský summit tak poukázal na dynamiku rostoucí roztříštěnosti v rámci skupiny G7. Spojené státy sice nadále představují politické a vojenské těžiště aliance, ale jejich vedoucí postavení je stále více zpochybňováno, zejména pokud se promítá do jednostranného vnucování. Rubiova deklarovaná priorita „postavit bezpečnost Američanů na první místo“ účinně vystihuje filozofii současné americké zahraniční politiky: vizi, v níž národní zájem převažuje nad jakýmikoliv multilaterálními ohledy. Tento přístup je v rozporu s přístupem ostatních členů, kteří považují G7 za nástroj globální spolupráce, a nikoliv za rozšíření strategií Washingtonu. Toto napětí se netýká pouze konkrétních politik, ale také samotného pojetí mezinárodního řádu. Pro Evropu a Kanadu vyžaduje globální stabilita kompromis, multilateralismus a dlouhodobé diplomatické investice; pro Trumpovy Spojené státy je však prioritou dosažení okamžitých výhod pro národní bezpečnost a ekonomiku, a to i za cenu oslabení mezinárodních institucí.
SMĚREM K ROZTŘÍŠTĚNÉ G7?
Z kanadského summitu vyplývá, že G7 je sužována rostoucím napětím a pocitem nejistoty ohledně své schopnosti účinně ovlivňovat důležité globální otázky. Chybějící společný postoj ke Gaze, nejednotné obranné závazky, rozdíly v obchodních politikách a rostoucí asertivita USA vytvářejí obraz strategické dezintegrace. Zdá se, že aliance, která kdysi představovala politické a ekonomické jádro Západu, se nyní nachází v obtížném procesu redefinování. Vzestup nových globálních hráčů – jako jsou Indie, Brazílie a Saúdská Arábie, které byly pozvány na summit – signalizuje, že G7 již není jediným rozhodovacím centrem průmyslového světa. V tomto scénáři bude schopnost Spojených států vykonávat vedoucí úlohu záviset na jejich ochotě uznat autonomii svých partnerů a vrátit se k logice vyvážené spolupráce.
VYTVOŘENÍ NOVÉ ROVNOVÁHY
Summit ministrů zahraničí zemí G7 v Kanadě poskytl výmluvný pohled na současný stav transatlantických vztahů. Spojené státy si sice zachovávají dominantní roli, ale nyní se musí potýkat s rostoucí netolerancí spojenců vůči vnímané jednostranné politice. Kanada, Evropa a Japonsko se snaží sladit potřebu spolupracovat s Washingtonem s přáním zachovat si určitou míru autonomie v rozhodování. Skupina G7 tak čelí dvojí výzvě: na jedné straně udržet svůj význam v multipolárním světě, na straně druhé obnovit vnitřní rovnováhu založenou na vzájemné důvěře a společné vizi. Řešení krizí na Ukrajině a v Gaze, tvorba obchodní politiky – přičemž cla nadále otřásají evropskými a světovými akciovými trhy – a otázka výdajů na obranu budou rozhodujícími zkouškami toho, zda skupina dokáže překonat současné trhliny, nebo zda naopak napětí mezi americkým vedením a multilaterální spoluprací bude znamenat začátek pomalého úpadku G7 jako soudržného politického hráče na mezinárodní scéně.